Kategorie: Nesmrtelný, Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 2

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 2Opravdu se nespletl. Je to tady. Sotva se nahoře stoupání náležitě zmírnilo a stráň se téměř vyrovnala, ukázaly se neklamné stopy...

Opravdu se nespletl. Je to tady.  Sotva se nahoře stoupání náležitě zmírnilo a stráň se téměř vyrovnala, ukázaly se neklamné stopy. Dokonce i znamení prokletí, a to natolik nápadné, že je nikdo nemůže minout, ledaže by byl úplně slepý. Znamení a zároveň varování pro ty, kteří neuposlechli předchozí výstrahu. Mohli ji také nedopatřením přehlédnout, ale ani to by nikoho neomlouvalo a nezbavilo by ho to těžké viny. Vedle červených hadříků se na větvích třepotaly i drobné lidské kůstky, přivázané ke komíhajícím se větvím nitěmi.

Najednou zaváhal. Mám, nemám? Hodnou chvíli zvažoval, ačkoliv předtím byl rozhodnut nedbat varování měsíční krve a jít za  Běluškou. Přání a touha uvidět sestřičku však byly mocnější než strach.  Snad kdyby nevyrůstal v rodině kanise a kdyby ho nevychovávala vědma, u níž už jako malý slýchal všelijaké svaté věci, dostal by strach a bál by se těžkého provinění. Sice chvíli zaváhal, ale byl odhodlaný jít za svým cílem. Nedaleko za varovnou hranicí mu stačilo poodhrnout příkře spadající větev přestárlého dubu a ukázala se mu obnažená travnatá mýtina s malou osadou. Chatrče byly napůl zapuštěné v zemi, proutěné stěny pokrývala směs bláta, všelijaké řezanky a jiného pojiva, na střechách ležela vrstva slámy. Nikde však neviděl žádný plot, žádnou ohradu. Osada byla obkroužena jenom jakýmsi pomyslným příkopem, jenom brázdou, vyrytou hákem na orání plužin. Nad osadou čněl do značné výšky májový strom, bříza s téměř sloupnutým kmenem a větvemi, ponechanými jenom poblíž samotného vršku. Na větvích a větvičkách, které zůstaly zachovány, vlály a třepotaly se dlouhé mašle a cáry látek.  Všechno bylo opět červené, což jenom potvrzovalo, že jde o zvláštní místo. Zároveň to mělo působit jako poslední varování, kdyby přece jenom některý muž nedbal předchozích znamení. Jak si Kalanis všiml, posvátný strom byl zapuštěn do země těsně vedle dlouhého domu, táhnoucího se téměř středem osady. Říká se, že v této osadě se ani nůž nesmí nazývat nožem, nýbrž třeba čepelí, neboť na tomto posvátném místě se všechno musí vyslovovat jenom v ženském rodě. Kdyby ho tu některá z bab, strážkyň starých pořádků, třeba jenom spatřila, může se domýšlet, co by asi následovalo. Ty staré čarodějnice by ho ještě zaživa rozškubaly, aby si ho mohly upéct a sníst. Toho všeho si je dobře vědom. Přesto chce Bělku vidět. Alespoň kousíček z ní...

Zatím neviděl ani jednu z bab, ani jednu ze zasvěcovaných dívek. Zato se mu zdá, že v chatách je dost živo. Čmoud, který stoupá z děr a škár ve zčernalých střechách, se nad chatami převaluje v chuchvalcích, které se vždy naráz rozptylují při náporech jarního větru. Zcela neklamně to svědčí o tom, že každá chata má svůj oheň, u kterého vždy někdo musí být, pokud nemá vzniknout požár. Těch je beztak stále dost, a každou chvíli přichází zpráva z některé ze sesterských či bratrských osad, že někdo uhořel nebo se zadusil v kouři požáru.

Chtělo by to nepozorovaně se dostat do Bělčiny  chaty. Ale jak? Nikdo ho tu nesmí poznat, byl by to jeho konec.

Najednou dostal nápad. Náhlý a jedinečný, jako by přilétl od samotného boha Vševěda nebo jako by mu ho někdo tajemný a neviditelný zašeptal. Odplížil se do bezpečné vzdálenosti za výstražnou hranici s hadříky a lidskými kůstkami. Vybral si místo u vykotlaného dubu, svlékl halenu i nohavice a po chvilce zaváhání šly dolů i opánky. Udělal z toho malou hromádku, zakryl ji větvemi a naškubanou trávou. Ponechal si jenom svůj opasek z hovězí kůže a ostrý bronzový nůž s téměř esovitě zakřivenou čepelí, zdobenou kolečky, křížky, puntíky a vlnovkami. Nožem nařezal větvičky a ohebné šlahouny trav. Začal se maskovat. Napřed hlavu, potom nahé tělo, nakonec holé ruce a nohy. Dokonale se ovázal a za ovazy nastrkal větvičky, listnaté stonky, květnaté stvoly a trávy.

Pokud dobře hádal, každý by ho teď musel považovat za ducha, pána lesů. I kdyby ho některá z bab spatřila, žádná ho nepozná a on pak uteče, vezme si ukryté oblečení a nic hrozného se mu nestane. Ještě odpoledne se stihne vrátit do osady Gorin. A pak? Nic...  Nikdo nemůže vědět, kdy odešel ze svatého pole, kde umýval nádoby, ve kterých si jeho otec, kanis gorinského rodu, umývá ruce pokaždé, než je vztáhne vzhůru ke Vševědoucímu, který po dlouhé zimě opět začíná na nebi poněkud mocněji ukazovat svoji sílu.


Vydáno: 4.7.2015 10:13 | 
Přečteno: 502x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.