Kategorie: Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 14

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 14Teď však pospíchal na svaté pole. Nejenže se pozdě vzbudili, ale navíc je zdržel cizí neomalenec...

Teď však pospíchal na svaté pole. Nejenže se pozdě vzbudili, ale navíc je zdržel cizí neomalenec.

Přes toto zpoždění se kanis  Labkanis vydal ke svatému poli značnou oklikou, neboť jeho důvěra ve slušnost cizinců byla dost zpochybněna a  nehodlal navést případné cizí  špehy na místo, kam nesmí ani všichni sousedé z Gorinu.

Když se  kanis přesvědčil, že za  nimi skutečně nikdo nejde, konečně vykročil zkratkou. Nedaleko svatého  pole se jim však do cesty postavila dívka, kterou předtím uviděli v táboře cizinců.

Stála  na pěšině  a tvářila  se, jako  by Kalanise neznala a jako by šlo o něco hrozně vážného.

"Kanisi  Labkanisi!"  pronesla.  "Jsem  od  stinkesů  a  mám povinnost ti říci, že příchod cizinců na území Gorinu není jen tak nevinný."

Kanis Labkanis nervózně prohodil: "Co ty o tom víš?"

"Nemůžu ti všechno povědět, ale  stačí, když ti řeknu, že na těch vozech mají lidi, které pochytali v lese."

"Lidi z  Gorinu? Nebo z  Dysenu, či Tevlinu?"  vyhrkl na ni. "To by mi snad dysenští sousedé něco řekli, nebo ne?"

Ještě se obrátila na Kalanise a zašeptala: "Mají Hasatu!"

Nato skočila do křoví a zmizela.

Otec pokynul Kalanisovi, aby ji  chytil a přivedl mu ji. Ten hned postavil  nádobu na zem a  vběhl do křoví. Les  tu byl hodně hustý,  takže ta  kapraďová holka  nemusela utíkat  nikam daleko. Stačilo jí někam si dřepnout a k tomu, aby ji našel, by potřeboval mnohem  déle  času,  než  mu  právě  zbývalo.  Nechal toho tedy a následoval otce k rannímu vítání slunce.

O Hasatě by se měl dozvědět Pakpacolis!  říkal si Kalanis cestou, zatímco se oba s otcem blížili k posvátnému okrsku  rodu. Vždyť Hasata  byla jeho holka,  než ho oženili  s Buckou. Ale  co když  si  Stinka  vymýšlí?  Co  pak?  Jestli  se  Pakpacolis vydá osvobodit Hasatu, může z toho  být pěkný malér. Na tolik mužů, navíc tak dobře vyzbrojených,  Pakpacolis nemá! Ještě je tu jedno  nebezpečí.  Celá  osada  mnohdy  slyší,  jak  Bucka  na Pakpacolise  vyřvává, ať si táhne za  tou děvkou,  na kterou stejně pořád  myslí, tedy  za Hasatou.  Jestli ji  Pakpacolis bude chtít vysvobodit a podaří  se mu to, tak možná opustí Bucku, s níž se  oženil a která je z dobrého rodu, a půjde za Hasatou od stinkesů, lidí bez cti. Ještě však  je naděje, že věc se zajatými lidmi  urovná kanis  Labkanis.  Vždyť  s  kanisem cizinců obětoval mocným  bohům! A co  společná hostina? Ta  má přece také svoji důležitost. Staré mravy přece pořád platí!

Svaté pole, které se rozhodně neukazuje žádným cizincům, ani lidem  z  příbuzných  osad,  ba  ani  zdaleka  všem lidem z rodu, tvořil  kus vymýceného  lesa. Nesmí na něm růst ani  stéblo trávy, neboť  jde o půdu, která  patří bohům. Svaté  místo je obkrouženo brázdou,  která se obnovuje  několikrát ročně. Z holé hlíny  ční dřevěné  sloupy, z  nichž některé  dvojice jsou  shora spojeny příčnými  břevny do podoby  jakýchsi pomyslných bran.  Ve skutečnosti to však jsou průhledy, jimiž se kanis Labkanis vždy v určité době dívá na oblohu a podle destiček,na nichž je barevnými body  naznačeno rozmístění  hvězd  na  nebi, určuje  přesnou dobu blížících  se  i  probíhajících  svátků,  aby  se  v  osadě Gorin nezapomnělo na  nic důležitého. Hlavní starostí lidí  musí být co  nejlépe vždy uspokojit bohy.  Dva sloupy ve svatém poli se však  od  těch  ostatních  liší.  Nahoře  jsou zaobleny do jakési polokoule  a  těsně  pod  zaoblením  pak  jsou  obepjaty  tenkými plechovými pásky, které se kdysi  zřejmě leskly zlatě. Ne náhodou tyto  pásky  připomínají  nákrčník. Takový, jaký si třeba  kanis Labkanis nasazuje  v osadě, kde  takovéto sloupy nejsou.  Kalanis dobře ví, že  jeden takovýto nákrčník má otec  v truhlici radního domu a druhý pak tady, v chatě, stojící hned vedle svatého okrsku. Tyto dva sloupy na svatém  poli jsou velmi zvláštní. Otec k nim promlouvá  jako k lidem,  v určité dny  mezi nimi prochází  a opět se  vracívá zpátky a hrozně  dbá na to, aby,  když mezi nimi projde, zase se toutéž cestou  vrátil zpět. To všechno jsou věci, kterým Kalanis  zatím moc nerozumí,  ačkoliv toho ví  mnohem víc, než kdokoliv druhý v osadě Gorin. Vždyť je synem kanise rodu a ke všemu ještě vždy určitý čas pobývá u vědmy sevly Knyrašky v jejím posvátném háji na vrchu   Baba, kde mu vědma také  sděluje vážná tajemství. Některá  jsou takového rázu,  že o nich zřejmě nemá  ponětí ani jeho otec, a to už je co říct.

Otec  bez  otálení  vpadl  do  chaty.  Kalanis  ani  nemusel nahlížet,  aby věděl,  co tam  otec právě  dělá. Převléká  se do čistého  šatu,  navléká  si  nákrčník  a  uvažuje,  že bude muset seřvat svého syna, jestli mu zatím  nepřipravil vodu k vypláchnutí úst a umytí rukou,  někdy i dalších  částí těla. Kalanis  tedy okamžitě vypláchl přinesenou vaničku v pramínku, vyvěrajícím vedle  chaty, a sotva otec vyběhl ven připraven láteřit, že syn  se loudá, měl už svoji vaničku s čistou pramenitou vodou připravenou, jak si to žádá starý mrav. Ani obřad  Kalanise v ničem  nepřekvapil. Jak by  také mohl.

Pořád  to  samé  vyplachování  úst a  vyplivování vody směrem od svatého  okrsku,  vážným  pohledem  doprovázené  důsledné omývání dlaní i jednotlivých prstů a vylití vody do lesa. Jako vždy kanis Labkanis  pozdravil   slunce  vztaženými  pažemi   a  rozevřenými dlaněmi. Ani tentokrát nezazněla jiná slova než jindy. Všechno se opakuje. Pořád  dokola to samé. Věčné  opakování stejných slov. Tak je to  správné, tak to  má být. Vždyť  veškeré naděje jsou  přece postaveny jenom a jenom na opakování  téhož. Tak ho to učil otec, tak  mu to vštěpovala vědma Knyraška, jeho druhá  matka. A tak to také chápe on sám.


Vydáno: 26.12.2015 11:32 | 
Přečteno: 523x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.