Kategorie: Nesmrtelný, Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 16

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 16Situace byla vážná. Taková, jakou dosud Kalanis nezažil...

Situace byla vážná. Taková, jakou dosud Kalanis nezažil

Otec  svolal poradu,  do níž pozval jenom radní, starší muže. Zavřeli se v  dlouhém radním domě, zažehli louče nad miskami  s  vodou  a  ke  dveřím  postavili  stráž,  aby je nikdo nerušil.

Otec byl hodně rozčilený, takže  dokonce zapomněl Kalanisovi dát obvyklé  pokyny, nicméně hoch  už své povinnosti  dobře znal. Pustil se tedy do pečlivého omývání otcových bohoslužebných nádob k rituální očistě úst, rukou, někdy  i dalších částí těla,  ale  i různých předmětů, zejména nádob, které tak měly být  alespoň na určitou chvíli  vyděleny z obvyklého  světa a dočasně  se stávaly
součástí světa posvátného.

Ještě než zašel se  štoudví pro vodu k potoku Gorinka, rozhodl se zajít za Pakpacolisem a říci mu, co   se dozvěděl od  Stinky. Pakpacolise však nikde v  osadě nenašel. Nebyl ani ve své chatrči, kde  Kalanis zastihl jeho  ženu Bucku. Ta  mu v poslední době  rozhodně  nepřipadala tak žádoucí jako dříve, než ji provdali za Pakpacolise. Bývala to přece holka, za kterou se chlapi ohlíželi. On  sám několikrát  doprovázel  Pakpacolise  do Tevlinu, když se chtěl podívat na svoji budoucí nevěstu. Bucka byla vždycky trochu při sobě, ale  to jí nikdy nečinilo méně  žádoucí. Teď však, když jako vdaná  žena musí čepcem nebo šátkem   tále   zakrývat   své nádherné dlouhé kudrny, které se každému tolik líbily, stala se z ní žena jako každá druhá a zhola nic pozoruhodného  na  ní nelze vidět.

"Je tu  Pakpacolis?" zeptal se Bucky,  která zrovna vynášela před chatrč přikrývky k vyvětrání.

"Není!" odsekla bez nálady.

"A kde ho najdu?"

"Copak vím!"

Pochopil,   že   nejlépe   udělá,   když   se  ztratí.  Mezi Pakpacolisem a Buckou asi létají hromy a blesky...

Při odchodu za sebou zaslechl její mrzuté bručení: "Vzal  luk,  šípy, meč,  oštěp. No,  jako obvykle!  Někam se ztratil. O nic se tu nestará,  jenom o ty své zbraně. Pole nejsou zoraná,  o  krávy  se  nestará,  ovce  bečí  hladem.  Já  to sama nestačím! To jsem ale dopadla..."

Úplně jiný hlas, než jakým kdysi trylkovala  při svém zpěvu. Teď, co se  vdala, jako by  jí hlas tak nějak zhrubnul.

Co  jí měl  říci? Raději  předstíral, že  neslyší, a  šel po svých. Za západní bránou vyšel k potoku, nabral do štoudve vodu a nesl ji domů, kde se na návsi před vlastním  obydlím dal do své práce i do úvah.

Pakpacolis byl moc dobrý kamarád, dokud je oba nerozdělilo začlenění Pakpacolise mezi  dospělé, zatímco Kalanis  stále patřil mezi nedospělé hochy.  Pakpacolis tehdy dostal svůj první oštěp a své osobní vzorky. Značí si jimi všechno, co mu patří, ale když je na stráži nebo na lovu, také svoji tvář i tělo na znamení,  že je připraven  k zabíjení jako  každý jiný dospělý muž. Snad právě to mu stouplo do hlavy, takže se Kalanisovi  nejenom začal  vyhýbat, nýbrž  ho občas  počastoval i některými urážkami, což předtím nedělal. Je pravda, že Kalanis je úplně  jiný než  Pakpacolis.  Vždyť  je  přece kanisovým synem, zatímco  Pakpacolis   patří  k  rodině   obyčejných  lidí  tvrdě pracujících na pozemcích přidělených rodem a  starajících se o své krávy, ovce  a vepře. Pakpacolis musel hodně tvrdě pracovat i před svým zařazením mezi dospělé. Dřel se i jako malý chlapec, vždycky  si však  našel aspoň chvíli na to, aby si  s Kalanisem někam zašel.Napřed to byly obyčejné dětské hry.

Třeba na pastvištích  hledali zvířecí nory  a ptačí hnízda  a závodili, kdo jich najde víc. V potoce chytali  pstruhy a raky a žáby, a co se dalo alespoň trochu připravit k jídlu, upekli si na prutech  nebo na žhavém kameni. Hodně si hrávali na lovce hlav a plížili se  lesem mnohdy tak  dovedně, že stopovali  dokonce i zkušené lovce na  šoulačce, aniž by vzbudili jejich pozornost. Postupně pak rostli a vyspívali, a pokud Kalanis nepobýval u vědmy sevly Knyrašky na  vrchu Baba, stávaly se jejich  výpravy z osady něčím jiným, než když byli malými chlapci.

Teď už se ohlíželi po děvčatech.  Bavilo je  plížit se  kolem osad, zejména tam, kde  ženy s děvčaty na březích potoků máchaly prádlo. Ostatně i jinak  bylo dost  příležitostí vidět holky mimo  ochranné ploty okolních osad. Vždyť chodívaly v celých  hloučcích do lesa sbírat všechno, co les dal, ale nikdy neopomněly trhat květiny, zdobit se jimi  a vyplétat  z nich  všelijaké  košíčky, cůpky  a další marnivé  zbytečnosti, jež mívají  smysl jenom pro holky, ale hochům rozhodně nic neříkají.

Tehdy narazili na dvě holky,  které nepatřily k  žádné z příbuzných  osad. Hasata a její  mladší  sestra  Stinka  patřily  ke  stinkesům,  neboli  ke štěnicím, jak se říká lidem, kteří přišli neznámo odkud a neznámo proč a  usadili se v kraji.  Obvykle šlo o uprchlíky, ale  někdy se  takto  usazovali  bývalí  lupiči,  kteří  už měli dost nepohody v lesních doupatech a  skalách, založili si svoji rodinu a tím i nový rod a hodlali začít nový život.

Důvodů, proč se lidé stávali  stinkesy,  bylo  několik,  ale  vždycky  to  mívalo něco společného. Pokaždé  šlo o lidi, kteří  se nemohli zařadit zpátky do svého  rodu, většinou proto,  že nesměli nebo  nemohli. Hasata ani Stinka nikdy neprozradily, proč  jejich rodina žije mimo svůj vlastní rod, alespoň Kalanisovi  to neřekly. Jejich rodina nebyla početná.  Otec, starší muž s velkou jizvou přes celou tvář, takže  ani hustý porost vousů ji nemůže zakrýt.

Matka, o něco mladší,  věčně zamračená jako její muž. Bratr, starší než obě jeho sestry,  je statný chlap, který pořád něco dělá, jednou na některém z  políček na vyklučeném místě lesa, podruhé pak kolem obydlí, které je postaveno jinak než běžná obydlí v osadě – je sroubeno z  otesaných klád, jako jsou postaveny oba dlouhé domy v Gorinu. Druhý bratr už je nějakou dobu nezvěstný. Jednou prý odešel a nikdo neví, co s ním je, alespoň to obě holky vždycky tvrdily. Pakpacolis se  brzy sblížil s Hasatou, ta se ostatně líbí každému. Bodejť  by ne.  Žádné vyžle  jako Stinka ani macatá jako Bucka. Taková akorát. Jako by ji  uhnětl ten nejumnější hrnčíř. Ty boky, ňadra... 

Co  se  týká  jejích  vlasů,  což  u  holek  bývá hodně důležité, má je černé jako ta  nejčernější vrána a ke všemu ještě jich má aspoň na dvě tři hlavy. Když si je rozpustí, jak viděl, když se v noci koupala v řece,  pak ji musí hodně šimrat až někde na nohách pod zadkem. Zkrátka žena, jaká se jen tak nenajde. Ovšem Kalanis by  Hasatu nechtěl srovnávat  s Bělkou, ačkoliv  by mohl, vždyť ji vídává,  neboť spolu bydlí pod jednou  střechou a leckdy si ona  myslí, že její bratříček  spí, a zatím... Jenomže  pak by musel uvažovat hlavně o ní, neboť Běluška v jeho očích  zastiňuje dokonce i  Hasatu, ačkoliv  není  tak  vysoká  jako ona, nemá tak dlouhé  a husté  vlasy, ani  nemá takové  výrazné tvary. Je jiná, úplně jiná, je  to zkrátka ona a on  vlastně ani pořádně nerozumí tomu, že na ni takto myslí, vždyť dobře ví, že to není obvyklé...Dosud ani neslyšel, ani si nevšiml, že by některý z mladíků tak prahnul po své vlastní sestře...


Vydáno: 23.1.2016 11:41 | 
Přečteno: 573x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.