Kategorie: Nesmrtelný, Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 18

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 18Pakpacolis přišel až ráno, s nikým nepromluvil a začal si nanášet své vzorky na tvář, ramena a paže, jako by se chystal do stráže...

Pakpacolis přišel  až ráno, s nikým nepromluvil a  začal si nanášet své vzorky na tvář, ramena  a paže, jako by se chystal do stráže. Bucka však dobře věděla, že na něho  ještě nevyšla řada, takže  začala  dotírat,  kam  se  chystá. Její křik se rozléhal po celém Gorinu. Kalanis,  který se  zrovna vrátil  s otcem  ze svatého pole, přiběhl k Pakpacolisově chatě. Hned poznal, že jeho někdejší kamarád se rozhodl  jít za Hasatou, aby ji   vysvobodil ze zajetí cizinců.  Bylo mu  jasné, že  nic na  světě nemohlo odvrátit toto vážné rozhodnutí, dotírání jeho ženy  Bucky už vůbec ne. Přišel i kanis  Labkanis, avšak  Pakpacolis s  ním nepromluvil, nýbrž si mlčky  vtlačoval svůj hliněný  kolek do barvou napuštěného hadru  a tiskl si jím na  kůži svůj osobní vzorek. Ukazoval na to,  že jde o muže,  který  chce  bojovat,  je  připraven  k  zabíjení, a kdyby náhodou někoho na  své bojové výpravě zabil, bude to  jen z vůle  bohů a  mrtvý nebude  mít příčinu  žádat krevní  mstu. Něco takového se nestává často, ale když se to přihodí, nezbývá než to respektovat,  ačkoliv něčím  takovým se  celý rod  může dostat do velkých  potíží. Podle odvěkého  práva totiž rod odpovídá  i  za neuvážené činy svých jednotlivých příslušníků.

Když byl Pakpacolis hotov s  nanesením svého vzorku skoro na celé tělo,  vynesl před chatu  své zbraně, jejichž  hroty a ostří obtáhl váčkem, který nosívá na  řemínku u krku jako ochranu proti zlu  a pomoc  proti všem   možným nepřátelům. Začal se pomalu a okázale strojit, takže všichni sousedé, kteří právě nedleli mimo osadu,byli   svědky   celého    obřadu.   Ohnul   lučiště   svého dalekonosného luku a napjal tětivu spletenou z Hasatiných  vlasů. Ještě  vyzkoušel napnutí  luku, načež  spokojeně tětivu  uvolnil. Prohlédl  svoje neobvykle  dlouhé šípy,  lehce přibrousil  jejich špice a zasunul je do toulce. Vytasil dlouhý a široký  meč, několikrát  jím  máchl  vzduchem,  až  to  svištělo,  když  ostří protínalo vzduch. Po meči si prohlédl oštěpy. Spokojený byl i se  svojí nablýskanou  ozdobnou bronzovou  sekerou, navázanou  na zahnutém toporu.  Celá tato Pakpacolisova  příprava k odchodu  se odbyla za jeho  naprostého mlčení,  jako by  u něho  nebyla živá duše. A  přece se všude kolem  srotili zvědavci, všichni sousedé, staří mladí,  zdraví i ti nemocní,  kteří mohli stát na  nohou a trochu popojít.  K nikomu nepromluvil,  nic nevysvětloval, prostě choval se, jako  by nikoho kolem sebe neviděl. Nebral na vědomí  ani svoji ženu Bucku, s níž ho  oženili podle odvěkých mravů, neboť muži  z Gorinu si odjakživa mohli  vzít ženu pouze z Tevlinu a dalších  dvou západních osad. Měl v  očích jenom to své rozhodnutí a nehodlal z něho slevit ani o píď.

Vykročil uličkou, kterou mu sousedé vytvořili tím, že před ním ustoupili jako před samotným  běsem. Prošel tímto špalírem k západní bráně a  chvíli poté ho lesní porost  zakryl na cestě, po
níž předchozího dne odtáhli cizinci s vozy a zajatou Hasatou. Sotva  zmizel  z  dohledu,  zvedl  se  nad  osadou zoufalý a zároveň zlostný ženský křik. To  za ním jeho žena poslala několik ošklivých  kleteb, než  se dala  do hlasitého  breku, načež  si začala  sbírat  své  hadříky  a  vázat  si  je  do uzlu. Bylo to
neklamným  znamením, že  i ona  opouští své  obydlí a že uhasne jeden z rodinných  ohňů. Takové znamení nemůže nikoho z rodu těšit.

Bucka ještě vyhledala Pakpalicovy rodiče.  Ti jenom bezradně krčili rameny, vždyť už dávno  jim jejich nezkrotný syn nedovolil mluvit do  svých věcí. Oni  také jen přihlíželi,  když se odbýval jeho bojovnický  rituál. Bucce alespoň  slíbili, že dohlédnou  na krávy a ovce a že se nemusí obávat  o plužinu. Nějak se to prý udělá, aby  tam něco vyrostlo. Nevypadalo to,  že by se Bucka spokojila  s  jejich  ujišťováním.  Ještě  jim  řekla, že od nich nečekala, že svého syna pustí do takového nebezpečí, když tady má svoji ženu, se kterou by měl plodit děti. On však  místo toho myslí na nějakou špinavou couru z pochybných rodičů.

Toho dne Bucka skutečně opustila  osadu Gorin.  Západní bránou, stejně  jako  její  muž  Pakpacolis,  avšak  na prvním rozcestí se obrátila opačným směrem než on. Vydala se do tevlinské osady,
kde  se narodila  a kde  zažila šťastnější  chvíle než  v obydlí muže, za něhož byla provdána podle starých mravů..

Kalanis uvažoval, jaké může mít  Pakpacolis šance, aby se mu podařilo vysvobodit Hasatu a vrátit se s ní zpátky. S návratem  zpět by mohl mít pořádné potíže, neboť do osady si Hasatu vzít nemůže. A kdyby se rozhodl žít  mezi stinkesy, rod by se  ho  zřekl.  Avšak  to  už  jsou zbytečné úvahy, protože Pakpacolis  vůbec  nemůže  vyhrát. Snad  by měl nějaké šance proti třem až pěti  chlapům, kdyby si na ně počíhal. Kalanis přece ví, jak se Pakpacolis cvičil, ještě než mohl  nosit svůj  vlastní oštěp.  Dva nebo  tři by  okamžitě skolil, sotva by vyskočil ze svého úkrytu v houští. Jeden šíp, oštěp a sekera, tím vším na dálku vládne jako nikdo druhý v osadě, ostatní by dokonal jeho pádný  meč. Vždyť to  nacvičovali spolu, nicméně  Pakpacolis byl pokaždé o něco lepší, hlavně přesnější a důraznější. Kalanis  pro  změnu vynikal větší rychlostí a mrštností. Ze zálohy by  Pakpacolis dokázal přemoci až pět silných chlapů. Průvod cizinců  však je mnohem početnější a kromě toho už jistě dávno dorazil do  avaranského hradiště. Tam je  ozbrojených mužů  víc než lidí ve všech zdejších  osadách. Samotné hradiště, jak  se povídá, ční na strmé hoře  natolik vysoké, že kdyby  se padesát chlapů postavilo vždy jeden druhému  na hlavu, asi by sotva  dosáhli jejího vrchu. Jak tedy samotný Pakpacolis může vyhrát v tak nerovném boji?

Je  tedy zřejmé,  že Pakpacolis  už zvolil.  Raději smrt než život s vědomím, že mu někdo odtáhl  ženu, kterou má rád, a že si s ní může  dělat, co se mu zlíbí. Jistě  toho bude víc, co ho donutilo, aby  se vydal na tak  ztřeštěnou výpravu. Ostatně život pokorného zemědělce mu asi moc nesvědčí. Je to hodně práce a málo zábavy, jak se leckdy nechával slyšet. Ale jenom před Kalanisem a
ještě se vždy  ohlížel, aby  měl jistotu,  že ho neslyší někdo, koho by se musel obávat.

Je tedy třeba ho litovat, nebo mu závidět?

Kdo ví.

Opravdu. Kdo ví! Kalanis si tím opravdu není jistý. A kdyby dokázal  číst z očí  leckterému ze sousedů,  kteří byli při Pakpacolisově  odchodu, kdo  ví, jestli  v tom  všem neviděli kus záviděníhodného bohatýrství. Jistě by se  v celé osadě Gorin  nenašel nikdo druhý, kdo  by se něčeho takového odvážil. Je pravda, že  Kalanis podnikl cestu za Bělkou, kde  mu také  hrozilo ohromné  nebezpečí, avšak  s Pakpacolisovou výpravou se to rozhodně srovnávat nedá.

Kalanis tedy měl o čem  přemýšlet, čas mu utíkal tak rychle, že  už se  opět blížil  západ  slunce  a byla  tu jeho  povinnost doprovázet  otce, který se měl na  svatém poli rozžehnat se sluncem. Toho dne však Kalanis čekal marně. Otec měl nějaké nesmírně důležité rokování se staršími. Proto ani v noci nepřišel domů. Ba ani ráno nezatřásl Kalanisovi ramenem,  aby  ho doprovázel na svaté pole. Místo něho se až někdy pozdě po ránu  objevil   starý bručoun  Drhdoudis se vzkazem, aby   se Kalanis  po poledni  stavil v radním domě pro  nějaké věci, které pak odnese  kanisovi na svaté pole, neboť  ten se tam už  odebral, když si to  tak přála rodová rada.


Vydáno: 29.1.2016 16:25 | 
Přečteno: 534x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.