Kategorie: Nesmrtelný, Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 20

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 20Nanosil dřevo, narovnal hranice a jednu po druhé zapálil...

Nanosil dřevo,  narovnal hranice a  jednu po druhé  zapálil. Teď už zbývalo  jenom zanést některé z hořících  polínek do chaty na  oltářík s  kuličkami pryskyřic.  Ohlížel se  po otci.  Ten mu zatím nedával žádný pokyn, jenom  upíjel ze džbánu a hleděl někam do  lesa. Kalanisovi  bylo   jasné,  že  otec  nevidí  nic konkrétního, jen se už vydal na svoji cestu, k čemuž si prozatím  vypomáhal opojením  z piva. Později ještě bude vdechovat dým z pryskyřic a trav.

Dřeva  měl  Kalanis  dostatek,  neboť  si  udržoval stálé zásoby,  narovnané při dvou  stěnách chaty vždy  až po samou  střechu. Hranice  směle  vzplály  hned  zpočátku, ačkoliv ještě vládl den.

Otec za dědky nijak nepospíchal, zjevně se mu tam ani   moc nechtělo. Seděl  na  prahu  chatrče,  hleděl  někam  před sebe a přihýbal si ze džbánu. Doušky převaloval v ústech sem tam dokola, jako by si je chtěl vychutnat ještě předtím,  než se vydá na nebezpečnou cestu.      

Louče uvnitř  chatrče sice ještě  nedohořívaly, Kalanis je však je  uhasil a  namísto nich  zažehnul lampičky  z pálené  hlíny, s knoty,  promašťovanými konopným olejem.  Ne  že by lampičky  svítily o moc lépe než louče, avšak Kalanis alespoň nemusí mít strach, že by od nich vznikl požár.  Také si byl jistý, že pokud  v nich má nalito dostatečné množství oleje, nezhasnou  a vydrží přinejmenším až do rána  a on  bude na  otce vidět  po celou  dobu. Není si sice jistý, že by otci mohl nějak  pomoci, kdyby se mu něco přihodilo - jeho tělo tu bude ležet jako mrtvé, duch se bude toulat někde hodně  daleko. Kromě  toho je  tu ještě  další důležitá okolnost. Světlo,  které je  už samo  o sobě  ochranou. Proto  se v otcově chatrči  musí svítit  pořád a  nepřetržitě, čehož  by loučemi asi nedosáhl, neboť  ty mohou kdykoliv  zhasnout, i když je  sebevíc naklopí.

V době západu slunce otec zcela zapomněl na to, aby šel pozdravit slunce a popřát mu dostatek síly pro celou noc, kdy  bude  putovat  temnými  krajinami  v  ohrožení divou zvěří i příšerami,  které  normální  smrtelník  nevidí.  Právě  tehdy  se odebral za dědky. Sám sebral jednu z hořících větví a odnesl ji do  chatrče. Potácel se přitom a pak za sebou  přibouchl dveře, což Kalanis velice dobře pochopil. Otec tak rozdělil tento svět na tamten uvnitř chatrče, kde dojde k posvátnému úkonu, a na zbytek světa venku, kde se dějí jenom obyčejné všední věci.

Kalanis  oběhl   hranice,  neviděl  nic,   co  by  ho   mělo znepokojit. Ohně plály, jako by si byly vědomy, že na nich závisí život jednoho z nejskvělejších mužů této krajiny.

Najednou  si uvědomil,  že  bude  potřebovat vodu.  Co kdyby uvnitř chatrče začalo hořet? To by pak musel k pramínku, který je sice  v  okruhu  světla  plamenů,  nicméně  venku  za  prostorem, chráněným  ohňovou hranicí.  Hned  proto  sebral nádoby  a kožené vaky,  které  našel  venku,  neboť  do  chatrče se prozatím ještě neodvážil. Nebyl si jistý, že se otec již vydal na svoji cestu. Vodu si nabral v nevelikém pramínku, vyvěrajícím ze země mezi dvěma duby a ztrácejícím  se zase v zemi o pár kroků dál v díře, zakryté několika hranatými kameny.

Teď už  byl připravený čelit všelijakým nástrahám, které  se mohly zčistajasna projevit, neboť temné síly se docela určitě pokusí zbavit  kanise života. Vždyť je to jejich nepřítel, který chrání  svůj rod před jejich vlivy, a to je jistě vážný důvod, aby se pokusily mu nějak ublížit.

Postupně  se smráká.  Světla plamenů  se rozpínají  do stále širších kol. Plameny  se s praskotem vytahují do  výše, rudé jako jazyky  nestvůr, ohrožujících  slunce v  krajinách věčného temna. Srubová chatrč je omítána světlem, až se v něm celá utápí.

Kalanis se  pohroužil do úvah,  jako se do  tmy ponořil celý okolní pravěký prales.

"Kalanisi!" ozvalo se zvolání.

Vmžiku stál na nohách, dlaň pohotově na rukojeti zakřiveného nože, který stále nosívá za svým širokým opaskem.

"Kalanisi!" ozvalo se to znovu.

Dívčí  hlas,  navíc  tolik  povědomý...  Zatím  však  nikoho nevidí, ani neví,  komu hlas patří. Je to  snad mámení, nebo snad lest  nebezpečné  čarodějky,  moravy,  či  stuhíny,  nebo snad vlčí matky?

"To  jsem já,  Kalanisi," do světla vstoupila útlá postava zcuchané rusovlásky v šedé zmuchlané košili.

Stinka! Hned ji poznal.


Vydáno: 6.5.2016 15:26 | 
Přečteno: 286x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.