Kategorie: Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 21

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 21Kývnul k ohni a pohodil do trávy polínko, aby si měla kam sednout. Musel si přiznat, že ho její přítomnost potěšila...

Kývnul k ohni a pohodil do trávy polínko, aby si měla kam sednout. Musel si přiznat, že ho její přítomnost potěšila. Stinku přece zná, a nejenom tak ledabyle jako jiné holky. Je to přece
sestra Hasaty, za kterou chodíval Pakpacolis, přičemž na Kalanise pak pochopitelně vždycky vyšla její sestra Stinka.

"Máš hlad?" zašeptal.

Tiše přikývla, jako by  se ostýchala. Avšak před ním nemusí...

Zarazil se. Mouka s olejem a kořením, to všechno je uvnitř chatrče. Má se odvážit? Nemá? Ale co. Odvážným štěstí přeje, tak to nedávno slyšel.

Hned byl u chatrče a otevřel dveře. Uvnitř bylo modro, jako by si sem otec stáhl kus večerní oblohy s hustými mračny.

Zadržel dech. Vkročil. Otec leží na udusané hlíně, hlavu před čmoudícím oltářem, zrovna mezi vztyčenými stojánky, nohy a paže roztaženy do stran jako nějaký pavouk. Džbán vedle těla vyvrácený, něco piva je vylito zrovna pod otcovým tělem, avšak tak nějak divně, jako by se ta tekutina nevylila z převrácené nádoby. Kalanis však nemůže moc dlouho přemítat. Nevydržel by s dechem. Překračuje proto otcovy nohy a klekne přímo k jámě s ukrytým zrním. Nabral celou dřevěnou misku. Vždyť noc bude dlouhá a jsou na to dva, on a Stinka. Ještě hrábl do téže jámy, avšak vedle. Džbánek s roztopeným lojem se také sejde. Z police na zdi ještě snímá pytlíčky se solí a kořením. Už je čas, aby vyběhl, protože nesmí vdechnout ten modrý čmoud, v němž ho začínají řezat oči. Ven! Rychle ven...

Položil jídlo do trávy a chce zase zavřít dveře. Zaváhal však. Má zavřít? Nemá? Neměl by snad otce  odtamtud vynést? To však nesmí. Otec nespí obyčejným spánkem, jeho duch je kdesi jinde. Kdyby se vrátil, nenašel by tělo a otec by zemřel. Musí tedy čekat. Jeho úkoly jsou zcela jasné. Udržovat ohně! Nic víc, nic míň. A co takhle nechat otevřené dveře... Ať dým odchází ven. Třeba díky tomu otec nezajde příliš daleko a snadněji se vrátí.

Znovu nabral dech a zadržel vzduch v plicích. Vnořil se do hustého dýmu. Dobře věděl, co dělá. Kdo tu zná všechny utěsněné spáry, ne-li on sám? Právě on to tu všechno zametá, umývá, také tu větrá, když je příliš začmuzeno, a rovněž ucpává spáry, aby v zimě ledový vítr nepronikal dovnitř a nevynášel teplíčko. Takže jestli duchové v povětří otci závidí tento čmoud, ať se tedy pomějí. Znovu se nadechl a vykonal, co si předsevzal, i dveře nechal otevřené, což by mu otec jinak neschválil. Teď mu však nemůže nic vytýkat...

Sebral jídlo a dal je Stince k nohám. Ještě odběhl pro zrnotěrku ze dvou zdrsněných kamenů, kterou si ukrýval pod doškovou střechou.

Stinka se vděčně ujala přípravy jídla. Napřed hmátla do misky. Zkusila tvrdost zrn a spokojeně kývla, že jsou dostatečně upražená a v obilní jámě nijak neutrpěla. Pak vzala oba zdrsněné kameny a na spodní, který si položila na kolena, nasypala špetku zrn a začala je roztírat. Sotva dotřela první kopeček mouky, náhlý poryv větru, který jako by se prudce přihnal z jiného světa, jí ho doslova sebral a vmetl do ohně. Kalanise hned napadlo, že v plamenech žijící synové slunečního Avlunise si právě sebrali svoji špetku, ačkoliv si mohou být jisti, že své dostanou, až budou placky hotové.

Sebrala další špetku zrnek a vysypala ji na vyhloubený kámen. Teď už si počínala mnohem opatrněji, aby vítr opět neuspěl.

"Stinko," sledoval Kalanis její úsilí, "koho ti cizinci měli na svých vozech?"

 "Nikoho od vás," nedala se vyrušit z práce.

"Koho tedy?"

"Moji sestru a také několik lidí z východních kopců."

Užasl: "Přímo lidi od Karkanise?"

"Jo!" odsekla a vyklopila natřený prášek do misky mezi zrní.

"A kde na ně přišli?" řekl udiveně. "Snad ne Karkanisovi pod nosem?"

"To ne," zašeptala, "v lese u Tevlinu."

U Tevlinu? Lidi z východních kopců? To snad nemyslí vážně.

"A co dělali až u Tevlinu?" řekl. "Je to na opačné straně!"

"Co já vím, co tam dělali!" skoro se na něho obořila a schýlila hlavu ke své práci.

On se nehodlal nechat jen tak odbýt, avšak zatím po ní nemůže chtít, aby mu na všechno odpověděla po pravdě. Až spolu pojedí, bude mu muset odpovědět na všechno, jak se náleží. Jinak by ji snězené jídlo mohlo hodně potrápit, což ona jistě ví.

Vstal od ohně a šel přikrmit vedlejší hranice dubovými poleny. Přitom nahlédl do chatrče. Z oltáříku už přestal vycházet čmoud, ve vzduchu se ho však vznášelo více než dost. Plamínky lampiček z pálené hlíny se komíhaly a blikaly od průvanu, avšak neopouštěly své místo a svítily naprosto spolehlivě. Otec stále bez hnutí, rozplácnutý na hliněné podlaze jako nějaké skolené zvíře


Vydáno: 25.8.2016 16:38 | 
Přečteno: 223x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.