Kategorie: Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 22

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 22Stinka stále zápolila se zrníčky...

Stinka stále zápolila se zrníčky, moučný prášek s plevami na spodním kameni zrnotěrky si zakryla dlaní před číhajícími větříky.

Opět si naproti ní přisedl. Stinka se dává do řeči, je mnohem sdílnější než předtím, snad tím chce odvést jeho pozornost od již vyřčených otázek. Moc ji neposlouchá. Uvažuje, jestli otec přežije, nebo ne. Pokud k němu doléhají nějaké její řeči, pak jenom takové, které ho příliš nezajímají. Co je mu do stinkesů, když neví, jestli otcovo tělo bude živé jako předtím. A Stinka nemá žádné ohledy. Jako každou druhou kapraďovou holku ji nebaví vrtat se v zemi a dělat kolem krav a čuníků, proto raději loudí z chlapů jídlo a různé věci. Zřejmě jí to vyhovuje. Proč by ho mělo zajímat, že děti stinkesů jsou odháněny od dětí slušných rodů? Na tom přece není vůbec nic divného! Zato však ho trochu zaujalo, čím se obě s Hasatou bavily, když už z nich byly velké holky, které o sobě už leccos vědí. Rády strašily. Ve dne, ba i v noci. Snad z touhy po pomstě, snad proto, že je začalo zajímat něco jiného než hloupé hry s panenkami. Dělaly to nejraději tak, že se svlékly, navázaly si z trav sukně, rozcuchaly si vlasy, umazaly tváře a číhaly na osamělé muže, jdoucí po stezkách i mimo ně. A když se jim podařilo někoho překvapit, nevyšel z toho nijak snadno. Úúú! Pojď sem! řvaly prý po něm a točily se s ním dokola v divém reji, až toho měl chudák dost. Nezřídka jim překvapený muž
nechal všechno, co měl. Pak utekl a byl rád, že přežil. Bylo to moc pěkné, stýskala si Stinka. Takhle získávat různé věci... A tamti? Jistě pak měli o čem vykládat. Třeba o celém houfu lesních divoženek. Zvlášť to prý působilo, když visely na větvích a pištěly: Uííí! Uííí! To už měl každý dost a na útěku odhazoval postupně všechno, co měl, aby se prý uchránil před nálety stuhín a morav. Vždyť se říká, že takováto pronásledující potvora musí odhozenou věc vzít a někdy i spočítat, aby se mohla dát do dalšího stíhání. Ony dvě s Hasatou to vždycky posbíraly. Sekery, nože, svazky šípů, ale i korále, náramky. Nejvíc měli nahnáno lovci, hlavně ti osamělí. Když nesli střelenou srnu či zajíce, hned všechno odhodili, úlovek i zbraň, a mazali pryč. Takový měli  děs, aby se na ně nerozhněval lesní duch, že mu zabíjejí kusy z jeho stáda...

Vstal, Stinka zmlkla, nepřestala však třít zrní. Jde jí to dobře, na misce má už víc mouky s plevami než celého zrní.

Rozhlédl se kolem. Za světlem, vrhaným z planoucích ohňů na stromy odvěkého pralesa, je docela jiný svět. Vůbec si není  třeba hrát na kruté stuhíny a moravy, ony tam skutečně jsou, létají vzduchem, čekají na zhasnutí ohňů. Kdyby se tak stalo, s otcem by bylo hodně zle, a jistě nejenom s ním.

Šel nahlédnout do chatrče. Otec tam stále leží bez hnutí. Ve svitu plápolajících plamínků olejových lamp vidí, že pod otcovým tělem není rozlito pouze pivo. Prosvítají i zvratky a zdá se, že bezvládné tělo pouští i výkaly. A ve vzduchu se stále převaluje těžký čmoud, sice už náležitě odvětraný a řídký, avšak – nadechl se a hned si odkašlal - stále v něm tkví síla, a jaká! Jenom aby neuspala i jeho. Kdo by pak hlídal ohně? Stinka snad? Ta by tu správně ani neměla být. Je to přece holka od stinkesů, podřadná kapraďová holka.

Obešel ohně širokým kolem, ale kráčel jenom v dosahu světla. Do tmy nevkročil, stejně jako by za běžných okolností nestoupl nohou za varovnou brázdu svatého pole, které tu zcela tajemně spočívá ne daleko, ne však příliš blízko. Při silnějších plamenech se ze tmy vyrýsují vždy jenom matné obrysy sloupů a břeven, spojených do jednoduchých bran. Za nimi vládne tma, slitá do jednotné a temné masy,  šumící podle dovádějícího větru a ozývající se nejenom občasným houkáním sov, nýbrž i hlasy a zvuky, které se málo podobají těm, které člověk běžně zná.

Vrátil se ke Stince, která zatím dotřela mouku. Zrovna ji míchala v misce, přidávala lůj, špetku soli, z plátěných pytlíků natřepala koření. Placičky pak rozestřela na kameny, které přiložila k okraji ohně. Pozorně pak na ně dohlížela, aby oheň nestrávil celou večeři, nýbrž jenom určený kousek, daný ze zdvořilosti duchům ohně.

Teplé jídlo přišlo vhod. I když se občas odvrátila od ohně a její tvář skryl stín noci, všiml si, že se vděčně usmívá. Po poslední placce, kterou natrhal na kousíčky a spolykal ještě za horka, si olízl prsty, sebral z hromady dubové poleno a pohodil ho hned vedle Stinky.

Bez váhání sedl na pohozené poleno, natáhl nohy až ke žhavícím uhlíkům a zvedl dlaně proti vyšvihujícím se plamenům. Přijímal tak teplo svatého živlu. Stinka pro něho není neznámá. Když Pakpacolis chodíval za Hasatou, Kalanis trávil čas se Stinkou, která svoji sestru nikdy neopouštěla a vždy jí chtěla být nablízku. Bylo zvláštní, že se oni dva nikdy příliš moc nesblížili, ačkoliv spolu trávili poměrně hodně času. Bylo to tím, že on měl v očích vždycky jenom Bělku. Žádná jiná dívka ho nelákala, hubená Stinka pak už vůbec ne. Je docela zajímavá, to musí přiznat, ale není to Bělka. Není tak hezká, tak mile křehká, a hlavně, mu s ní není tak dobře, jako když je v Bělčině blízkosti nebo když si na ni třeba jenom vzpomene. Stinka patří úplně jinam než Bělka. Mezi nimi je rozdíl snad jako mezi nádhernou laní a oškubanou liškou. Kromě toho Bělka je slušná holka z rodiny samotného kanise, zatímco Stinka je pouhá kapraďová nevěstka, která chlapům dělá pomyšlení za pouhou podplamennou placku nebo kousek kovu.


Vydáno: 25.8.2016 16:41 | 
Přečteno: 418x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.