Kategorie: Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 3

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 3Dobře zamaskován se Kalanis opět připlížil k osadě. Právě se tam něco děje. Jakýsi podivný ruch. Vleže toho moc nevidí...

Dobře zamaskován se Kalanis opět připlížil k osadě. Právě se tam něco děje. Jakýsi podivný ruch. Vleže toho moc nevidí, proto se napřímil, ale opatrně se přitom kryl širokým kmenem starého dubu. V osadě je čilý ruch. Poplach? Nevypadá to tak. Dívky, zahalené do červených plášťů z hrubých hader, které jim sahají až dolů po kotníky a zakrývají i téměř celou hlavu, kráčejí dokola. Všechny mají košík, ve kterém si něco nesou, něco ne příliš těžkého.

Ač se hodně snažil, přece jenom nerozeznal Bělku, kvůli které sem přišel. Vyhlédl si proto mocnou větev, vylezl na ni a hned se vyšplhal ještě výš.

Shora už vidí docela dobře. Dokonce poznal Bělku, ačkoliv je zahalená jako ostatní dívky. Vždyť přece poznává její pohyby, lehké a pružné jako srnčí. Takže ji vidí! Škoda, že ona nevidí jeho, že o něm vůbec neví.

Náhlý nápor mrazivého větru pročísnul listí a zamrazil ho na těle. Pomyslel si, že s tím lehkým oděním to trochu přehnal. Ještě není čas na podobné žerty, vždyť zima ustoupila teprve nedávno a je tomu několik málo dní, co ze zdejších osad letos poprvé vyhnali dobytek na pastvu. Nicméně však Kalanis musí dokonat, co si umínil. A nejenom to. Ještě víc. Také ona se musí dozvědět, že tu byl její bratříček. Že kvůli ní ohrozil svůj život.

Kruh děvčat se zastavil, najednou, jako na znamení. Z dlouhého domu vyhlíží zcuchaná vrásčitá hlava, která na dívky vyjekla něco, čemu Kalanis neporozuměl. Děvčata se rozcházejí. Bělka si to zamířila do jedné z chat poblíž dlouhého domu. Její chata tedy sice není nijak daleko od Kalanisova úkrytu, ale skoro všem na očích. A navíc do téže chaty vchází další dívka, o něco vyšší, vedle drobné Bělky působící dost vytáhle. Pohledná může být, avšak hezká a příjemná jako Běluška jistě není. Kdyby v některé z příbuzných osad taková dívka byla, Kalanis by o ní musel vědět. Na druhé straně by ho však i ta druhá dívka měla znát. Takže co když ho zrovna ona pozná i v tom přestrojení? Co pak? Na okamžik zaváhal, pořádně znervózněl. Hned se však zase uklidnil, neboť se ubezpečil, že jeho přestrojení je dokonalé. V něm ho nepozná ani ten, kdo ho vídává každodenně. Je však mrzuté, že se před nikým kromě Bělky nemůže odmaskovat.

Vyčkal, až se v osadě mezi chatami všechno uklidní, opatrně a tiše sjel ze stromu do vysoké trávy, přikrčil se a začal se plížit k nejbližším chatkám. Přitom naslouchal a pozorně větřil, aby mu neušlo jediné živé hnutí. Ani tam vpředu v osadě, ani za ním v lese. Přikrádal se jako ten, kdo se vydal na lov hlavy nebo skalpu do cizího nepřátelského území, anebo jako ten, kdo prahne po lidském mase.

Z kterési nedaleké chaty vyšel táhlý dívčí zpěv. Kalanis nerozumí žádnému slovu písně, neboť dívka používá tajný jazyk žen, zřejmě se mu naučila právě tady, při svém zasvěcování do života dospělých.

Zahalená dívčí postava, která se náhle ukázala u dlouhého domu, zašla někam za roh, aniž spatřila plížícího se vetřelce. Kalanis se připlížil na okraj osady. Vysoká tráva zde končí, dále už je jen udusaná hlína s řídce čnějícími trsy slámy a drny.

Kalanis se zvedl, ale jen tolik, aby se lépe rozhlédl.

Nezdálo se mu, že by hrozilo nebezpečí.

Tři delší skoky a už se přikrčil pod nejbližší střechu s dolů přečnívajícími trsy trávy a tiše přimknul své zmrzlé tělo k chladné zdi s drsným, popraskaným a odprýskaným mazanicovým povrchem. Setrval tam pár okamžiků, než se lehkými skoky odvážil vniknout pod okraj střechy vedlejšího obydlí.

Podařilo se mu bez potíží dostat až k Bělčině chatě. Mrazivý nápor větru ho přiměl, že se přikrčil. Dlaněmi si otíral paže, ramena, břicho a nohy, aby se alespoň takto zahřál.

Vyhlédl zpoza rohu.  Na prostranství před dlouhým domem prázdno. Nic se nehýbalo, jen trsy ušlapané trávy povlávaly ve větru.

Teď je ta pravá chvíle!

Pár dlouhých tichých skoků a už je před chatou. Ještě se ohlédl: nikde nikdo!  Strčil do dveří, sbitých z latí, a vpadl dovnitř. Přítmím probleskoval ohýnek, u něho dřepěly dvě holky. Ta menší, schoulená, to je Bělka! Poznává ji.

Děvčata zírají. Maškara lesního ducha je vyděsila. Obě naráz šíleně zaječely a pištěly, jako by je řezal a trhal zaživa.

S tímhle Kalanis nepočítal...

Vyrazil ven. Před chatou se zamyslel, kam se dát na úprk. Odevšad někdo přibíhal. Vyrážely zdlouhého domu, z jednotlivých chat, najednou jich tu bylo hrozně moc. Samé dívky a ženy, zdaleka
ne už tak zahalené jako předtím, když kráčely do kruhu.

Uteče jim, což o to.  Avšak musí ještě zanechat znamení, takovou zprávu pro Bělku, aby poznala, že tu byl.

Před ním se rozprostírá vrstva prachu se šlápotami obutých i bosých nohou. Vkročil tam, obtiskl do prachu bosou nohu, vedle pak hned i svoji dlaň s roztaženými prsty.  To odjakživa znamenalo:  Byl
jsem to já!  Místo je to příhodné, Bělka obtisky spatří, sotva vyjde z chaty. Ona jeho znamení pozná...

Něco se mihlo kolem jeho hlavy, zasvištělo to a zadrnčelo, jak se to vetklo do okraje střechy. Šíp!

Znovu něco letí! Oštěp s úzkým bronzovým hrotem odrýpl kus omítky z Bělčiny chaty. Kalanis měl chuť jej vzít, avšak hned si uvědomil, že se tu nesmí dotknout žádného předmětu a už vůbec odtud nic nesmí odnést.

Řev děvčat a žen zesílil, zřejmě se vzpamatovaly a hodlají vetřelce chytit a potrestat. Na něho však nemají, ačkoliv je dosud jenom chlapcem s nestřiženými vlasy.

Skočil do uličky mezi chaty. Naproti němu se postavila dívka v košili až na paty a s rozpuštěnými vlasy, které jí vlály i podél boků, jak jí vítr dul do zad. Dívka, kterou znal podle vidění, po něm napřáhla ruku se zakřiveným nožem a hbitě vykročila dopředu, aby vnořila nůž do jeho těla. Najednou jako by se nemohla hýbat. Celá ztrnula, ruka s nožem zůstala trčet ve vzduchu. Všiml si, že se mu dívá na pravou paži těsně pod ramenem. Zrovna tam, kde má od narození vytetováno znamení, tři kruhy v jednom větším.

Hbitě odrazil její napřaženou ruku, odražený nůž zazvonil o stěnu chaty a spadl na udusanou hlínu mezi drny. Protože mu dívka překážela v útěku, prudce ji odstrčil, takže narazila hlavou na okraj střechy a upadla.

Kalanis přeskočil její natažené nohy a rychlým během s občasnými dlouhými skoky upaloval k nejbližším stromům a keřům. Před ním se do hlíny zaryl další oštěp, pár šípů minulo jeho hlavu i záda a zapadlo mezi lesní stromy o chvíli dříve, než mezi ně vběhl.

Ještě na okraji lesa, v dobrém úkrytu za širokým kmenem hladkého buku, se ohlédl za pronásledovatelkami a v duchu děkoval bohům za to, že v osadě nejsou žádní psi, kteří by ho
snadno vyslídili.

Z osady za ním nikdo neběžel. Mezi obydlími se však houfovaly ženy a dívky, překřikovaly se a zřejmě se o něčem přely. Z té dálky jim Kalanis nerozuměl, zato jasně viděl, že dívka, kterou srazil mezi chatami, všem vypráví o jeho znamení a přitom si ukazuje na pravou paži těsně pod ramenem.

Bohové! vyděsil se. Takže veškerá ta lesní maškara mu nebyla vůbec nic platná. Ta holka poznala jeho znamení, o kterém on neví nic víc než to, že mu kdysi dávno zachránilo život, když ho v lese přepadli podivní chlupatí muži. A ke všemu ještě udělal další chybu. Zanechal své otisky. Chodidlo a dlaň. Co

by mohly chtít víc, aby poznaly, kdo se opovážil...Co se s ním stane? Možná by raději neměl čekat, až ho usvědčí. Má uprchnou?

Pomoci mu může snad jenom to, že je synem gorinského kanise. Je to však dost na zmírnění jeho těžkého provinění? On přece zhanobil znamení měsíční krve. Když se tohle dozví sám karhis Karkanis z východních kopců, co teprve pak? Bude chtít pít jeho krev a jíst jeho maso...

Proč to jenom udělal? Vůbec to nestálo za to!

Od chat se odpoutala skupina žen a stařen s oštěpy, luky, noži a sekerami. Kov na zbraních se zlověstně blyštěl.

Kalanis se zamyslel, jestli má smysl utíkat. Stejně ho nic nezachrání. Vina je příliš veliká. Skončí v panděrech ukdákaných bab.

Něco za ním zapraštělo. Co je to? Bál se ohlédnout. Jako ten, kdo ví, že už je na všechno pozdě, ale touží oddálit nevyhnutelný konec tím, že si zakryje oči. Takže už mě mají! pomyslel si.

Znovu něco zapraskalo. Zatím ho nikdo neudeřil, nevjel do něho nůž ani oštěp, nepadla na něho smyčka provazu ani síť.

Opět to zapraskalo.

Zdá se, že to je člověk.

Kalanis už to ví. Má jistotu, že ten za jeho zády k němu jde. Kdyby to jen šlo, rád by se učinil neviditelným, anebo by předstíral suchou větev jako soví kalousek. Odevzdaně se otočil. Co to!

Málem ho posedl děs a měl co dělat, aby se nedal do křiku. To, co se před ním vztyčilo, bylo vyšší a širší než člověk, než kterýkoliv chlap ze zdejších osad. Chlupy jako medvěd, srnčí parůžky a morda s kančími tesáky. Něco příšerného! Snad je to jen maska a pod tím lidská tvář, snad skutečná morda. Lesní duch! uvědomil si.

Opravdový lesní duch. Žádná maškara!

Avšak co se to zablýsklo? Za pasem sekera s tulejí, navázána na zahnutý topor, palcát s bronzovou hlavicí plnou ostrých hran, zahnutý nůž, jaký nosívá i Kalanis.  A ten meč, takový tu nikdo nemívá. Dlouhý a široký. A ta rukojeť! Zrovna pro takovéto tlapy.

Už mě má! povzdechl si odevzdaně  Kalanis. Nic proti němu nezmůže.

Obří zjev však nejeví žádné nepřátelství. Něco mu hází k nohám. Kalanis  překvapeně poznal svoji halenu, nohavice i své opánky, které si přece ukryl za hranicí s varovnými znameními.

"Lesní duch..." zmohl se Kalanis na pouhý povzdech.

"Okamžitě zmiz!" zaznělo dutě z pod kančí masky. Kalanis se poslušně sehnul pro svršky, sebral je a přitiskl si je k hrudi: "Necháš mě jít?"

"Ztrať se!" zdůraznil tajemný obr. "A neboj se. Bohové znají své a přejí odvážným!"

Ruka muže s kančí maskou ukázala někam do lesa. Kalanis vyrozuměl, že jde o směr, kterým se má dát. Alespoň tohle že pochopil...


Vydáno: 12.7.2015 9:27 | 
Přečteno: 542x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.