Kategorie: Nesmrtelný, Četba na pokračování

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 9

Jan Padych - Z pravěkých ság - Nesmrtelný - kapitola 9 Mohl utéct někam daleko, ale neudělal to...

Mohl utéct někam daleko, ale neudělal to.

Šel domů. Na návsi to bylo hned první obydlí vedle dlouhého radního domu, obydlí kanise rodu a osady Gorin.

Otevřel začmuzená dvířka z latí a sešel po schůdcích do přítmí. Skromný plamínek na ohništi vysílal své nesmělé světlo na pár lavic kolem stěn a všelijaké domácí nářadí, náčiní a nádoby, umístěné na poličkách nebo visící po zčernalých stěnách.

Hodil sebou na svoji lavici s houněmi a kožešinami a přemýšlel, co se to vlastně stalo.

Takový den dosud nezažil.

Napřed ta smůla v ženské osadě, pak zjev lesního ducha, potom ten cizinec s napřaženým mečem...

V ženské osadě ho prozradilo jeho znamení na paži: tři kruhy v jednom větším. Přesně to, které mu kdysi zachránilo život. Jsou tomu dobré tři roky. V lese ho přepadli jacísi dva podivně chlupatí muži. Zdálo se, že ani nedokážou mluvit, jenom se domlouvali posuňky a podivným kvílením, jako by jim někdo vyřízl jazyk. Jeden z nich ho držel, druhý už sahal po zahnutém bronzovém noži, aby ho podřízl, když tu jeden z nich spatřil ono znamení. Oba diví muži se hrozně vylekali, dokonce ho
postavili na nohy a pohladili po hlavě, snad aby se nezlobil, a zmizeli v lese. Pověděl to otci i matce, ti mu na to nic neřekli, jenom ho napomenuli, že v lese musí být pořád ve střehu. Ani vědma mu nic nevysvětlila, jenom se nějak podivně usmívala. Bylo na ní znát, že má ohromnou radost, avšak zároveň měl pocit, že mu něco tají.

Zvenku, se ozvalo zatroubení na zahnutou trubku, jak bývá zvykem při mimořádných příležitostech a při náboženských slavnostech. Zrovna v té chvíli se nahoře otevřela laťová dvířka
a do místnosti se vedralo denní větlo. Na schůdcích uviděl ženské nohy v opáncích.

"Kalanisi!" ozval se úzkostlivý matčin hlas. "Chlapče..." Matka k němu seběhla a prudce ho objala: "Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo!" Zvedl se z lavice, takže si musela sednout.

"Matko," zašeptal, "jak to, že mě ten cizinec chtěl zabít?"

"Je zdaleka, nezná naše mravy," řekla rychle.

"A jak je možné, že mu kromě  Pakpacolise nikdo neodporoval?"

Chvíli váhala, než zašeptala: "To asi nablízku nebyl žádný z gorinských mužů."

"Bylo jich plno, matko,"  zasyčel  vztekle, "gorinských i
dysenských. A všichni se jenom dívali. A přitom všichni měli zbraně. Vždyť jsem viděl, že jim je otec rozdal."

Neměla co říci, zmohla se jenom na to své: "Jsem tak ráda,
že tě nezabili!"

Chtěla ho znovu obejmout, ale odstrčil ji: "A co otec? Kde je? Tam venku?"

"Má tam své povinnosti!" téměř se zakoktala.¨

Ostře na ni pohlédl, což viděla i v tom přítmí.

"Takže otec má své povinnosti," zasyčel Kalanis vztekle, "on ty cizince, kteří mu chtěli zabít syna před očima všech sousedů, musí přivítat jako hosty, že?"

"Takové jsou zvyky, chlapče," zajíkala se rozpaky. Ano, kanis Labkanis musel cizince přivítat, jak náleželo, neboť je přivedli muži z  dysenské osady, tedy z příbuzného rodu, a v  žádném případě  o nich  nemluvili jako  o nepřátelích, nýbrž právě naopak.


Vydáno: 24.8.2015 17:09 | 
Přečteno: 429x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.