Kategorie: Články

Jan Padych - Mystéria pravěkých nádob

(Moravskoslezský večerník - 16.4.1993)

Od mladší doby kamenné, kdy pravděpodobně vzniklo hrnčířské umění, svět viděl rozličné tvary keramických nádob. Avšak ani vedle těch nejdůmyslnějších nijak nezaostávají právě ty, které se objevily v etapě samotného zrodu hrnčířství. Jedná se o tvary, k nimž někteří badatelé z oboru historie umění vzhlíželi s jakýmsi podezřením. Pravěcí tvůrci prý tyto nádoby hnětli s pocitem, že tvoří zázrak. Mělo zde jít o jakési živé, či spíše oživené nádoby.

Už při prvním pohledu zaráží u těchto nádob zvláštní, až násilná, syntéza dvou odlišných prvků, z nichž každý sám o sobě patří takříkajíc do jiného světa. Například známá červená nádoba se zdviženými pahýly (Svodín) a s drobnými výčnělky, skvěle dokládá toto zvláštní spojení statického keramického tvaru džbánu a dynamického náznaku lidských rukou a ženských ňader. Ještě výrazněji by se o snahách oživení dalo hovořit u jistého typu vázovitých nádob. Na jejich hrdlech byly schematicky, bez snah po konkrétní podobě, naznačeny lidské tváře s charakteristickýma očima tvaru kávových zrnek. Badatelé usuzují, že tyto výtvory rozhodně nelze považovat za pouhé schránky pokrmů či nápojů, neboť zde šlo o velice důležité kultovní náčiní, ne-li přímo o posvátné idoly. Jamky, účelově rozmístěné, zde dokládají, že takovéto nádoby bývaly opatřeny zvláštními doplňky, zejména maskami, zřejmě voskovými, a dokonce oblékány do jakýchsi šatů, zdobených pestrými mašlemi, snad sponami, dřevěnými šperky atd. Vzhledem k tomu, že období neolitických rolníků je běžně spojováno s matriarchátem, tedy se společenskou nadvládou ženy nad mužem, lze se domnívat, že zmíněné typy oblékaných nádob mohly sloužit hlavnímu kultu doby - uctívání Velké Matky. Tedy záležitostem spojeným především s oslavou mateřství a plodivé síly zbytku přírody.

S kultem této významné bohyně pravěku nepochybně souvisí také nádoby zdvojené, dokonce ztrojené, kdy jedna větší nádoba "nese" jednu i dvě menší. Zdá se, že původ tohoto typu spojených nádob nelze chápat jinak nežli nábožensky. Pravěcí tvůrci našeho území touto kompozičně tektonickou stavbou nádob zřejmě řešili absenci jinde ve světě rozšířených sošek matek s dětmi (zejména děvčátky). V odborné literatuře se proto se proto někdy o takovýchto spojených nádobách píše jako o nádobě - ženě s nádobkami - dětmi. Ne příliš rozšířený typ trojité bohyně Matky. Potrojnost zde obsažená kromě charakteristických fází luny (přibývání, úplněk, ubývání) skrývá také slavný mystérijní symbol pravěké bohyně. Jde o přirozené fáze života ženy (dívka, žena, stařena). Za zmínku jistě stojí, že zdánlivě banální symboly v sobě představovaly velmi hluboké myšlenkové pozadí, což je ostatně typické pro veškerá velká mystéria, nevyjímaje ta dnešní.

Pravěký hrnčíř sahal k dynamizaci keramického tvaru nejen tím, že ke korpusům nádob připojoval podoby lidských či zvířecích údů a někdy i těl. Oživování bylo docilováno i rytmem povrchových dekorací (vířivé vlnovky, spirály, rytmické střídání statických symbolů atd.), nebo dokonce umístěním některých mystických symbolů většinou ze spodu nádoby, nebo i dovnitř. Ještě Slované v době historické s oblibou opatřovali své nádoby, zbraně a další předměty pravěkými symboly včetně svastiky a trikvetru apod., což v pojetí příslušného myšlenkového schématu znamenalo výrazně posílení užitných funkcí těchto předmětů. Například hrnec na vaření masa, opatřený trikvetrem, odvěkým symbolem domácího krbu, měl takto získávat schopnost mnohem intenzívněji tepelně upravovat stravu a nepraskat při nadměrném žáru ohniště atd.

Vedle uvedených (či nezminěných) typů "živé keramiky" bychom neměli zapomenout na skupinu nádob ze starší doby bronzové, která byla nalezena v Patinci na Slovensku. Šlo o nádoby, u nichž výrazně kontrastující protiklad mezi jasným, téměř svítícím, bíle inkrustovaným ornamentem a černým matným nebo i leštěným pozadím podle mínění badatelů mohl při soustředěném pohledu snadno vyvolat hypnotický stav.

Starší doba bronzová ve střední Evropě se vyznačuje téměř revolučně odlišnou ideovou náplní nežli předchozí závěrečná etapa doby kamenné. Kult ženské bohyně Matky zde už byl silně potlačen, snad až do ilegality. Dá se soudit, že uctívačky někdejší Jediné a Velké Trojjediné Matky stihl osud prokletých čarodějnic. Velmi pozvolna, leč jistě, byly vznikající systémy mužské společenské nadvlády umocňovány stále rostoucím vlivem boha Otce, většinou představujícího samo Slunce. K účinným metodám upevňování nových ideových směrů ve starší době bronzové zcela nepochybně patřilo užívání nádob ke kultickým účelům. Pokud se k tomu někde přidaly i možnosti, které poskytovala silně kontrastní technika inkrustace, příhodná k vyvolání až hypnotických stavů, pak tento efekt mohla vznikající kněžská třída pouze vítat.

Pro pravěké umění je příznačná anonymita, kdy jména tvůrců, jejich etnická a jazyková příslušnost a takříkajíc rodný list s konkrétním životopisem jsou už celá tisíciletí utopena v dokonale věčném zapomnění. U mnohých uměleckých předmětů z prehistorie také nelze s jistotou zcela jednoznačně konstatovat, že jde o dílo skutečně umělecké, ačkoliv vykazuje zjevně znaky umělecké produkce. Pohnutky, které vedly ke vzniku těchto předmětů, leckdy nemusely být vedeny hledisky estetickými atd. Nicméně závěrečné epochy pravěku vyznívají pro leckteré tvůrce příznivě, jak můžeme soudit z poznatků, vytěžených pečlivými rozbory z homérských eposů. Lidé, kteří pracovali na ztvárňování hlíny, náleželi v homérském Řecku ke skupině jakýchsi veřejných tvůrčích pracovníků. Hrnčíři byli zasvěcováni do svého umění zvláštními způsoby. Ani samotná hlína rozhodně nepatřila k opovrhovaným materiálům. Podle některých mýtů, vzniklých nejspíše při šíření neolitického rolnictví (tj. v mladší době kamenné), právě z hlíny, neboli z povrchu země, stvořili bohové prvního člověka.

Nádoba vyrobená zasvěceným demiurgem (tvůrcem) byla už sama o sobě oživená, opatřená duší. Obdobně se ve starých písmech, např. starozákonních, píše o lidech jako o nádobách. Snad od živých nádob mohly vzniknout pohádky a folklórní povídačky o hastrmanských hrnčířích s uvězněnými dušičkami utopenců. Odtud není daleko k šamanským bubínkům severovýchodní Asie, do nichž tančící šamani měli chytat duše zemřelých. Jakási odezva živých nádob snad pozůstává ještě ve středoafrickém fetišismu, kde dosud bují praktiky čarování nad zázračnými hrnci.

Jak jsme si ukázali alespoň stručně, je velmi pravděpodobné, že určité druhy pravěkých nádob nesloužily pouze pro ozdobu a uchování nápojů a pokrmů. Je jisté, že účinek pohledu na tyto nádoby musel být pro oko tehdejšího člověka velmi působivý. Snad se někdy podaří odkrýt mystérium oživených nádob do nejmenších podrobností. Avšak kdo ví, jestli prokázaná skutečnost pak nebude zklamáním. Z toho, že dohady i fantazi leckdy mohou slušet víc než skutečnost.

Jan Padych

"...více na autorských stránkách www.padychbooks.com (romány z pravěku a současnosti)..."


Vydáno: 3.1.2018 12:42 | 
Přečteno: 11x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.