Kategorie: články

Jan Padych (pseudonym Samuel Dan) - Vděk starých BOHŮ - Z dějin čarodějnictví

(Moravskoslezský večerník - 19.4.1991, 26.4.1991, 3.5.1991 a 10.5.1991)

Dnešní představy o čarodějnictví jsou mnohdy nesprávně ovlivněny názory na jeho vznik v době středověku. Dějiny čarodějnictví nám dokládají, že jde o jev časově mnohem starší. I naše současnost nám dokazuje, že člověk se za celá tisíciletí nám známé duchovní kultury příliš moc nezměnil. Stále v něm plane jakýsi iracionální plamínek, který někdy roste, jindy skomírá, nikdy však docele nevyhasíná.

Původ historického čarodějnictví je zastřešen v dávné minulosti. Podle určitých znaků, které se projevovaly hlavně nápodobou náboženských obřadů a téměř typickou individuálností praktikujících čarodějů, lze soudit, že tato nízká forma magického umění sice vyšla z prvotních kořenů nejpůvodnějších forem náboženství, ale při vyšší náboženské úrovni se stále více oddělovala a ve vyspělejších formách náboženských systémů se stala jevem okrajovým, doprovodným. mnohdy parazitujícím i revoltujícím.

Typickým rysem čarodějnictví jsou jeho prvky nízké magie. Zatímco mistři vysoké magie obrací svoji pozornost k poznání dosud nepoznaného, čarodějníci používají tradiční staré způsoby v usilování o konkrétní výhody a hmotný zisk.

Pro všechny varianty magie, které se vyskytovaly, je příznačné, že pracovaly s bytostmi duchovního světa, tedy s bohy, duchy, anděly, démony a lidskými dušemi. Středověké čarodějnictví v křesťanské Evropě zpočátku užívalo zřejmě především jmen antických bohů. Bližším obeznámením se s tradicí židovské mystiky došlo k ohromnému zvýšení množství duchovních bytostí, které tak mohly být využívány pro magickou a čarodějnickou praxi.

Židovské prameny Kaballa a Talmud vybavily mystikou středověké Evropy nejenom početnými zástupy andělů a démonů, ale i dalšími postupy, jak si vyžadovat přispění tajemných sil a jak s nimi uzavírat smlouvy.

Lidové čarodějnictví se vyznačovalo vcelku širokým výběrem rituálů, zaklínacích formulí i používaných pomůcek. V podstatě bylo využíváno dvou základních způsobů magie - kontaktní a symbolické. Při kontaktním způsobu čarodějníci většinou získávali nějaké předměty z vlastnictví očarované osoby, nebo jejich tělesné součásti (např. vlasy, nehty, sliny, pot atd.). Při způsobu symbolickém pak používali hlavně figurky (tzv. loutky atd.), které měly znázorňovat zamýšlenou oběť. Při zaklínání bohů nebo duchů si vypomáhali i bohoslužebnými předměty (případně jejich napodobeninami), sehrávajícími významnou úlohu ve skutečných náboženských obřadech. Způsoby kontaktování a symbolické magie bývaly doplňovány rituálními zvyklostmi, které většinou napodobovaly (případně parodovaly) veřejné obřady pohanských bohů, nebo později katolických mší. Svůj význam tu zastávaly oděvy, magická roucha, nebo nahota. Pro zvýšení magické síly čarodějníci využívali navázaných orgií, které jim měly přitahovat a poutat démonské síly.

Pro jednotlivé úkony čarování byla stanovena přesná doba, neboť podle tradičních názorů mají duchovní bytosti svoji působnost časově rozdělenou. Podrobnosti o rituálech a zaříkávání poskytovaly čarodějné knihy, které vznikaly jak v minulých dobách, tak jsou rovněž vydávány i dnes. Znalost bylin a tradiční návody a recepty k čarování skýtaly kromě dalších věcí i rady k přípravám nápojů lásky, ale i jedů, takže v minulosti bylo za čarodějnictví považováno i travičství.

Ve středověku se k čarodějnictví pojily i představy o sabatech, které měly představovat schůzky čarodějů s Ďáblem, vládcem všech temných sil a tím i pánem čarodějů a černých mágů. K sabatům mělo docházet hlavně v noci mezi 30. dubnem a 1. květnem (Valpuržina noc), ale i v jiné noci.

Ďábelská setkání se měla odbývat na opuštěných místech, kam se čarodějníci měli dostávat vzduchem. K letu jim měly sloužit zvláštní čarodějné masti. Jimi si natírali holá těla, upadali do narkotického spánku a zatímco jejich těla ležela bez známek života, jejich dvojník (v pojetí mystiků tzv. astrální tělo) odlétal na schůzky s Ďáblem a ostatními čaroději.

Sněmu předsedal Ďábel, podobný většinou napůl člověkum napůl kozlu. Po rituálu, představujícím zpravidla hanobení katolického mešního obřadu, nastávalo divoké karnevalové veselí, spojené s výstřelky nejrůznějšího obsahu. Po sabatu se čarodějníci vraceli opět letem do svých těl a probouzeli se znechuceni z toho, že se museli odloučit od svého pána a své společnosti.

Byly prováděny rozbory těchto čarodějných mastí a pokusy s nimi, které prokázaly jejich narkotické složení, především obsah výtažků z blínu, mandragory, rulíku a dalších rostlin a plodů. Experimentátoři po probuzení z narkotického spánku většinou shodně uváděli pocit prudkého letu vzduchem, účast v bouřlivých orgiastických rejích se smyslnými, mnohdy až groteskními výstřelky.

Před mocenským nástupem křesťanství kvetlo v Evropě čarodějnictví bez omezujících vlivů. Osoby, zabývající se čarováním, bývaly stíhány, jen když způsobily konkrétní škody, zejména v případech travičství. Starověk se svými pohanskými kulty byl čarodějnictví vcelku příznivý. Na jedné straně čarodějové budili strach jako osoby nebezpečné a zákeřné, na druhé straně však také bývali zahrnováni obdivem a úctou a dostávali se i do blízkosti panovníků, kteří od nich žádali pomoc v kritických situacích a při každé příležitosti se jich tázali na budoucnost a správnost svých rozhodnutí. I takový věhlasný myslitel, jakým byl císař Marcus Aurelius, míval ve své blízkosti čaroděje, věštce a hadače.

Z dob ještě starších byl odkaz velkých čarodějů a čarodějnic zachován v mytologických výjevech a bájích. Básník Homér například v Odysseji zahrnul příběh s čarodějnicí Kirké, která mívala ve zvyku proměňovat muže na vepře. Z bájesloví známe také smutný příběh čarodějky Médey. Ta řešila milostnou zradu Iásona sérií vražd, kterým padly za oběť i jejich společné děti. Mezi nejznamenitější čarodějniec světové mytologie patří bezesporu egyptská bohyně Isis. Ta použila své moci dokonce k tomu, aby svrhla z trůnu vládce bohů Réa. Také staří Slované nezůstávali za jinými pohanskými národy nijak pozadu. Za mnohé příklady si uveďme známou Jiráskovu pověst o lucké válce, kdy české čarodějnice zajistily vítězství Čechů nad Lučany.

Historie zaznamenává jediný národ starověku, jehož náboženský názor i světské zákony ostře vystupovaly proti jakékoliv formě čarodějnictví, i formám, které jsou dnes zahrnuty do oblasti hermetických tajných věd, neboli okultismu. Tímto národem byl Izrael, jemuž jeho jediný Bůh nařizoval prostřenictvím svatých písem, aby se v národě nevyskytl nikdo, kdo by prováděl pohanské rituály, věštectví, zaklínání, doptávání se duchů zemřelých, jasnovidectví, ani čarodějnictví, neboť každý, kdo tyto věci provádí, se hnusí Bohu. Pro čaroděje tu existoval jednoznačný soud - smrt. Nnutno podotknout, že i ve vyvoleném národě se vyskytovaly nežádoucí odchylky. Známý je příběh ze Starého zákona, kdy král Saul navštívil čarodějnici z En-dor a vyžádal si od ní vyvolání zjevu zesnulého soudce Samuela, což králi Saulovi Bůh nepřičetl k dobru. Podle Bible a jiných pramenů je zřejmé, že ostře zásadový postoj vůdců Izraele proti čarodějnictví nebyl ve všech starozákonních i novozákonních dobách stejně nesmlouvavý, neboť ne v každé době docházelo k popravám za čáry a kouzla, jak stanovil mojžíšský zákon.

Křesťanství, které vyšlo z židovského náboženství, usilovalo hned ve svých začátcích o důslednou obranu své teologie a čistotu víry. Církevní učitelé vedli své žáky k ostrému odlišování záležitostí Boha od všeho toho, co neslo znaky Ďábla. Proto čarování, věštectví, kulty mrtvých a jiné pohanské způsoby nesměly mít ve sborech křesťanů místo. Stávalo se však, že mezi křesťany pronikali jedinci, kteří měli zájem pohanské způsoby zde praktikovat a v důmyslných variantách je šířit jako údajně vyšší nauky, než které poskytovala církevní věrouka. Mezi takové vlky v rouše beránčím patřil i samaritánský mystik a čaroděj z 1. století Simeon Magus, dlouho omylem považovaný za původce kacířské gnose. Pocházel ze Samaří, později se usadil v Římě, kde získal spousty příznivců, dokonce i mezi křesťany, které se mu tak podařilo odvést od křesťanského učení. Dalším samaritánským mystikem a čarodějem, který pracoval na rozkolu církve, byl Menander, podle církevního dějepisce Eusebia ještě důmyslnější než Simeon Magus.

V 6. století v římské říši definitivně zvítězilo křesťanství nad pohanstvím. Uctívání pohanských bohů bylo oficiálně potlačeno, a s ním i čarodějnictví jako jeden z dosud charakteristických doprovodných prvků pohanství. Ve městech říše (hlavně v centrech) vládla víra v jediného Boha. Ve vesnicích a v odlehlejších koutech impéria však původní bohové přežívali bez výrazných změn.

Až do 13. století (Lecky: Dejiny racionalismu v Evropě) nedocházelo k popravám čarodějů z pouhého poukazování na magickou praxi. Stalo se tak až potom, kdy v Evropě začala narůstat vlna mimořádně silné atmosféry hrůzy z Ďábla a kdy kacířské bouře vážně ohrozily dosud pevnou stabilitu církevní i světské moci. Celých 20 let nepřetržitě od roku 1209 trvala válka albigenských kacířů s křižáky, při které byla jižní Francie tak vypleněna, že měla připomínat poušť. Hrůza z kacířských hnutí přiměla pak církevní představitele té doby ke krutým opatřením proti všem projevům kacířství, do něhož bylo zahrnováno i čarodějnictví jako jeho zvlášť odporná forma. Synodem v Toulouse v roce 1229 (tj. vzápětí po ukončení války s albigenskými kacíři) byla stanovena biskupská inkvizice, mající za úkol vyhledávat kacíře a v případě jejich neústupnosti je předávat k potrestání světské spravedlnosti. Inkvizitoři zahájili své působení nejdříve ve Francii a v Německu. K nejhorlivějším z nich patřil Konrád z Marburka, generální inkvizitor pro Německo.

Mučení při výsleších nebylo zprvu povoleno, inkvizitoři je však používali. Mučení pak legalizovala v roce 1525 bulla papeže Innocence IV.

Účinný program k potírání čarodějnictví získali inkvizitoři na konci 15. století v neblaze proslulém traktátu "Kladivo na čarodějnice", jehož autory byli dva dominikáni Institoris a Sprenger. Kromě přehledu do té doby známých teorií a poznatků o čarodějnictví je na tomto traktátu patrná i mimořádně chorobná nenávist k ženám.

Inkvizitoři poukazovali na nesmírně rozsáhlou síť organizace, kterou Ďábel rozvinul uprostřed křesťanské Evropy. Kolik osob přišlo o život při odkrývání této tajné organizace, nelze určit, snad jenom zhruba odhadnout. Podle Bedřicha Šindeláře (Hon na čarodějnice) se tyto odhady pohybují od několika desítek tisíc až do 9 miliónů. Z toho v letech 1575-1700 asi na 1 milión osob (většina v zemích katolických, značná část však i v zemích protestantských). Kolik z takto popravených osob se opravdu zabývalo čarodějnickou praxí, která mohla způsobit škody, zůstane nezodpovězeno.

Autor "dějin racionalismu" připomíná, že pronásledování čarodějnictví už do samého počátku budilo pochybnosti u mnoha vzdělaných mužů, avšak málokdo si v ovzduší hrůzy a náboženského teroru mohl dovolit dát najevo svůj postoj. K prvním veřejným odpůrcům těchto procesů patřil Heinrich Cornelius Agrippa s Nettesheimu, o němž je známo, že kromě medicíny a filosofie ovládal mistrně i tajné okultní vědy. V roce 1519 svedl vítězný spor s inkvizitorem Savinim o život jedné vesnické ženy, čímž si způsobil množství vlivných nepřátel a řadu potíží. Po jeho smrti se šířily fámy, které měly za cíl očernit jeho odkaz. Podle jedné z nich ho životem provázela démonická bytost v podobě velkého černého psa. Osobou Agrippy z Nettesheimu zřejmě nastala doba otevřených polemik, přičemž problém čarodějnictví se stal skutečným bitevním polem, neboť tyto útoky humanistů vážně zpochybňovaly jeden z dosud pevných základů církevně feudálního řádu.

Koncem 17. století v Evropě už čarodějnické procesy značně ochabovaly a v 18. století zanikly. V Německu byla ještě roku 1756 jedna osoba popravena stětím. Snad nejpozději bylo toto pronásledování ukončeno v Mexiku (1874 ve městě San Juan). Ústup od stíhání čarodějnictví si postupně vyžádal i promítání do právních norem.

Později pak byl problém čarodějnictví obecně nazírán se značnými rozpaky, jak něco, co s ohledem na ostudné perzekuce je třeba spíš zapomenout, než brát na vědomí. Z hlediska racionálního pohledu bylo snad do nedávna čarodějnictví posuzováno jako záležitost spadající převážně do oblasti duševních poruch a s nimi spojených pověr zaostalých lidí, zejména venkovanů (Ivan Horvai: Zázraky očima psychiatrie). Naše současnost se stále rostoucí vlnou okultismu a s renesancí tradičních pověr však tyto pohledy do určité míry upravuje. Čarodějnictví nejenom nevymizelo s dobou ukončení pověstných procesů, ale docela spolehlivě přetrvalo a takřka zázračně se šíří dnešním světem. Konají se dokonce světové sněmy čarodějů. Jeden z nich proběhl v roce 1986 ve Švédsku. Podle knihy praktického čaroděje Stewarda Farrary (Život a činnost dnešních čarodějů) jde o velmi výnosné řemeslo, které se stalo nejrychleji se šířícím náboženstvím Velké Británie (čas. 100+1 16/1988). V 70. letech byl počet anglických čarodějnic odhadován na 60 tisíc. V USA se tento odhad ještě nedávno uváděl na 25-100 tisíc. Lékařská informační služba odhadovala počet německých čarodějů na 10 tisíc (Van Dam: Okultismus a křesťanská víra). Týdeník aktualit (52/1988) publikoval zprávu o zvláštních organizacích britských čarodějů, složených z osob obojího pohlaví ve věku 15-30 let, které se scházejí pokaždé, když se některému z adeptů nepodaří splnit přání klienta vlastní magickou silou. Na této schůzce je prováděn pomocný hromadný rituál, kterým účastníci volají k pomoci duchy všech základních živlů a světových stran. Schůzky bývají zakončovány sexuálními orgiemi. Úřady jsou proti těmto setkáním bezmocné, neboť se odbývají v soukromí a případný úřední zásah by se tak stal porušením osobní svobody. Za zmínku jistě stojí i netradiční forma čarodějnictví, která se projevila v Sovětském svazu. V minulém roce vystoupil ze 400 let trvajícího utajení řád ruských čarodějů, který pracuje mj. na bázi tradiční znalosti bylin a podle nejmodernějších psychoterapeutických poznatků atd., přičemž podle veřejného prohlášení tento řád odmítá víru v Ďábla a ježibaby jako nepravdivé pověry, a staví se tak do kontrastu se současným čarodějnictvím zemí západní kultury.

Běžně se můžeme přesvědčit, že současný svět je zaplavován vlnou okultismu, na což kromě některých teologů (Kurt Koch, Van Dam a další) poukazují i tzv. světští autoři (V. J. Rožnov, Otto Filip a další). Dávné pověry se dostávají ke svým uživatelům třeba jako oblíbené horoskopy, snáře, kabalistické propočty významů osobních jmen. Počítače produkují kondiciogramy šťastných i nešťastných dnů. Jsou popularizovány osoby s paranormálními jevy. Množí se lidové léčitelství spojené se zaříkáváním duchů. Samotní čarodějové získávají obdiv svojí metodickou znalostí tajných zákoutí lidské duše a snahou o plnění tzv. skrytých tužeb a přání. Zkrátka, doba je příznivá pro vítání těchto projevů. A tak se zdá, že dávno sesazení bohové zas opět usedají na své nebeské trůny a s vděčností hledí dolů na své milé pozemšťany.

"...více na autorských stránkách www.padychbooks.com (romány z pravěku a současnosti)..."


Vydáno: 3.1.2018 10:43 | 
Přečteno: 101x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.