Kategorie: Články

Když bohyně ještě chodily po zemi

V neolitické společnosti převládaly ženské kulty nad mužskými...

S příchodem neolitických zemědělců (zhruba před 7 tisíci lety) došlo k výrazné změně vztahů mezi muži a ženami. Už nebylo dovoleno sexuální soužití kohokoliv s kýmkoliv. Nejspíš vlivem exogamie, jak je dnes odborně nazýván společenský zvyk, že nesmí docházet k sexu mezi nejbližšími příbuznými, ba ani s členy širší rodiny nebo vlastního klanu.

Tato změna je vysvětlována praxí chovatelů hospodářských zvířat, kteří snadno vypozorovali degenerativní vady, pokud připouštěli neustále kusy z úzkého příbuzenského kruhu. Nebylo těžké totéž vypozorovat u lidí. Proto byl určen způsob vyjednávání sňatků s členy jiných klanů, kdy dítě hned po narození už zaslíbili do určené rodiny v jiném klanu. U neolitických zemědělců tak mladí muži odcházeli do domů svých žen. Manželství této epochy se nazývá skupinovým, kdy skupina mužů žila se skupinou žen. Uvnitř tohoto manželství pak mohli žít v párech, které se časem třeba vzájemně vyměnily z nejrůznějších důvodů. Nezřídka se tak pod jednou střechou sešla skupina bratrů z jednoho klanu se skupinou sester z klanu druhého. Žili v domech se sedlovou střechou, dlouhých až 40 metrů a vysokých až 5 metrů. Každá madam tam měla svoji kóji, svůj byteček, a muži u nich buďto žili, anebo jen přicházeli na návštěvu z mužských domů. Kromě toho lze předpokládat dostatek příležitostí k setkávání mužů a žen i mimo vlastní dům a rodinu. Mnoho svátků slavili za účasti spřízněných klanů. Rovněž sběračství, kdy ženy chodívali po lesích a sbíraly, co les dal, poskytovalo možnosti setkávání s osamělými pastevci, lovci a dalšími muži.

V neolitické společnosti převládaly ženské kulty nad mužskými, což vyplývá i z výskytu ženských sošek v poměru k mužským (až 95%). Náboženství této epochy ovládala ženská božstva typu Velké Bohyně, Bohyně Země, Měsíční Bohyně. Klidně je možné si představit, že i velké kruhové chrámy s palisádovými hradbami a hlubokými příkopy (neolitické rondely), sloužily jejich kultu, neboť se tam dochovalo množství ženských sošek a další indicie (zbytky pecí, rituálně rozbíjené nádoby i sošky, kůlové jamky, stopy po obětování především zvířat a další nálezy). Dají se předpokládat silné tajné ženské spolky, jejichž obřady a zřejmě i mystéria nesměli spatřit žádní muži. Vysoké hradby kol dokola mohly před muži ukrývat všelijaké tajnosti. Ženská božstva nepochybně uctívali i muži. Jistě neměli přístup k tajným obřadům, ale veřejných slavností se určitě účastnili. Ženy v té době měly zřejmě podstatně větší volnost než kdykoliv později. Také tato doba byla později idealizována, spíše ale jen ženami.

„...Abchelma, Krásná ovečka, vedla Čarše přes dřevěný most z hrubých klád nahoru mírným svahem kolem zahrádek velkých domů, na jejichž štítech se vyjímaly vybělené rohaté býčí lebky. Přivedla ho k mohutné bráně z masivních břeven. Pokorně poděkovala mocnosti brány, vzala ho za ruku a oba zároveň prošli mezi vysokými hradbami z mohutných kůlů, kterou jim pootevřely dvě Achrely, bojovnice v černých halenách a krátkých suknicích. Ocitli se na travnatém prostranství před druhou hradbou, která se pyšně vypínala do výše nad hlubokými příkopy. Kromě křoví a nevelikých stromků se mezi oběma řadami hradeb také jakoby choulily dvě chaty se střechami z rákosu. Zrak mu sjel dále k průchodu, kde na něho doslova zíval otevřený prostor. Raději sklopil zrak. Tam by se dívat ani neměl. Obě bojovnice si jeho kradmého pohledu všimly a postavily se tak, aby už podruhé nic nezahlédl, anebo možná aby ho při takové troufalosti snadněji usvědčily. Abchelma ho s nimi nechala stát a odběhla k jedné ze dvou chat. Nečekal dlouho. Prabába Itšarva, shrbená pod tíhou narozených a zemřelých zim, se ukázala v dvířkách chaty. Pomalu odměřovala každý svůj krok. Přicházela ohnutá, poněkud pajdala,opírala se o čakan, zakončený pazourkovou sekerkou, na hlavě zkroucený temný šátek s uzly. Všiml si jejího náhrdelníku z mnoha mušlí, korálků a jiných ozdob a hned se mu ulevilo. Poznal, že to je jiný náhrdelník, než o kterém už tolik slyšel. Její temné roucho se honosilo množstvím střapců se všelijakými přívěsky, talismany, amulety a návazy. U pasu se jí na řemínku pohupoval bubínek, pestře pomalovaný. Abchelma opravdu přivádí Prabábu přímo k němu. Až je z toho celý nesvůj. Stojí jako dřevěný čep, zastrčený do vystrouhané díry, trochu se mu roztřesou kolena a skoro se mu rozdrkotají zuby, přitom se tak snažží, aby se ovládl. Ještě nikdy k němu Prabába Itšarva takto nepřicházela, nikdy si ho takto neprohlížela. A vlastně co je ve srovnání s ní on? Ona je přece Ahrmba! Orodovatelka! Svatá žena! Jedinečná! Bez ní by v krajině ani nemohlo nic žít. Nic by nerostlo, nic by se nerodilo. Také by nic neumíralo. A on? Jen obyčejný mladý muž. Už jen z toho, jak se po něm podívala, na něho sedala hrůza. Vždyť už jenom její pouhý pohled prý dokáže člověka ochromit. Dokonce zabít, kdyby se jí zachtělo. Ani svatou masku by si nemusela nasadit… Abchelma Prabábě šeptem vylíčila, co se stalo. Vůbec té jejich tajné řeči nerozuměl. Jak by také mohl obyčejný chlap rozumět tajné řeči žen!...“ (Jan Padych: Čas vlků)

Spojení s okolním světem probíhalo zejména obchodními cestami. Předpokládá se i dálkový obchod, hlavně však etapový na kratší vzdálenosti. Na našem území se nalézají předměty z hornin, které pocházejí např. z jihovýchodní Asie, například miniaturky seker ze zeleného jadeitu.

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 3.1.2018 18:49 | 
Přečteno: 9x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.