Kategorie: Články

Ledový ráj

Na konci poslední doby ledové...

V závěru doby ledové (konec paleolitu) se předpokládá soužití v hordách a člověk se živil převážně lovem velké zvěře. Představa o tehdejším člověku jako o tupém primitivovi, napůl zvířeti, který se řídí pouze svými nejnižšími pudy, už dnes neobstojí. Závěrečné období paleolitu mohlo být (přes nesmírně drsné podnebí) paradoxně dobou určité pohody, zejména v období dostatku potravy, při pravidelném sezónním lovu velké zvěře. Početná stáda mamutů, sobů a jiných velkých zvířat migrovala vesměs stejnými trasami a nebylo těžké jim stavět do cesty vyhloubené pasti a jiné záludnosti. Zásoby masité potravy se vlivem věčné zimy snadno uchovávaly po delší čas a člověk tak měl dost času věnovat se i jiným činnostem, než obživě. Tak se měly začít utvářet první mytologie, hodně si vyprávěli, vznikalo množství zkazek. Zdokonalily se i náboženské praktiky, které se podle jeskynních maleb jeví jako šamanské. Zůstávalo dost času i na zdokonalování dovedností při výrobě potřebných nástrojů. Také kožešinové oděvy, které se našly v Rusku v dosud zmrzlé půdě, svědčí o značném vkusu a pečlivém vypracování. Z ledové doby se dochovaly i nejstarší rtěnky. Ženy se malovaly, aby vypadaly přitažlivěji. V koridoru mezi ledovci, zhruba v dráze mezi územím Pyrenejí a severním Ruskem se nacházela řada míst, kde si putující lovecké skupiny nasbíraly dostatek barevných hornin i pro kosmetická líčidla. Přestože hlavní obživu představoval lov, žena určitě nehrála podřadnou roli, o čemž svědčí i dochované sošky venuší, bezpochyby prvních archeologicky prokázaných bohyní. Ženské božstvo nejspíš představovalo matku zvířat a hrálo důležitou roli v lovecké prosperitě, zejména v plodnosti a reprodukci zvěře. Na jeskynních malbách lze vidět i postavu boha s jeleními parohy, někdy možná šlo o šamana, ztělesňujícího božstvo. Dostatek času, kterým tehdejší lidé disponovali, bezpochyby věnovali i osobním vztahům, rovněž sexu. Ještě neexistovalo tolik omezení jako v dobách pozdějších. Sex zřejmě ještě praktikovali bez ohledu na příbuzenské vztahy uvnitř hordy. Docházelo i k výměnám žen mezi hordami, které se setkávaly na svých cestách za stády velké zvěře.

Po ústupu velkých ledovců už stáda velké zvěře netáhla původními trasami na jihozápad a zpět, nýbrž zůstávala na chladném severu. Za nimi odešla většina lovecké populace z konce doby ledové. Pro ty, co zůstali třeba ve střední Evropě, se hodně změnilo. Než se rozšířila vegetace a zvířena, lidé se usazovali především na březích jezer a vodních toků, kde se živili převážně rybolovem. Až s proměnou krajiny se dostávali do jiných oblastí, kde se šířila i zvěř, oproti paleolitu však mnohem menší, takže i úlovky byly o poznání skromnější. Původní hordy, čítající nezřídka 100 lidí i více, se značně zmenšily a musely si hájit své lovecké revíry, které mohly být značně rozsáhlé. Už nestačilo na zvěř čekat na jeho pravidelných trasách, na lov odcházeli někdy hodně daleko. Zásoby masa se vlivem teplého počasí dlouho neuchovaly, lovili neustále. Času na povídání a jiné kratochvíle značně ubylo, ale pořád ho měli víc, než kdykoliv později. Vztahy mezi muži a ženami se zřejmě nadále vyznačovaly volností, třebaže se zřejmě tvořily dvojice, jakýsi druh párové rodiny. Rozmohlo se sběračství přírodních plodů, které se začaly šířit s rozmáhající se flórou a faunou. Ženy procházely lesy v rojnicích, zahrocenými holemi vyrývaly ze země kořínky, sbíraly houby, lesní plody, hlemýždě a vše, co šlo nějak zužitkovat. Nezřídka se potkávaly s lovci i jednotlivě.

Pro mezolitické obyvatelstvo, které zůstalo ve svých krajinách na sever a východ od Alp, musely vzpomínky na dobu ledovou splývat s jakýmsi zidealizovaným, dávno zaniklým loveckým rájem. Nicméně i mezolit se zvolna stával dobou značného pokroku.

Zbytky mezolitických rodů zůstaly ve své domovině i po příchodu neolitických zemědělců, kteří je určitě mnohonásobně přečíslili. Ke vzájemným střetnutí mohlo docházet, přestože mezolitici nejspíš obývali vyšší polohy s větším množstvím zvěře a neolitici doliny, kde se nacházelo více úrodné půdy.

Ukázka z románu naznačuje, jak lovci z původního domácího etnika mohli zapůsobit na mladého muže z klanu neolitických zemědělců, který se s nimi setkal poprvé.

„...Sledoval všechno, pokud jen viděl. Byli to opravdu Ravhšové, velmi podobní tomu, jehož nedlouho předtím střelil prakem do čela. Toho však mezi nimi neviděl. Určitě by ho poznal. Žádný z nich se od ostatních nelišil ani bubínkem, ani ozdobnou holí či palcátkem. Všechno samí obyčejní lovci a bojovníci. Všichni bez rozdílu strašní, nahánějící děs už jen při pohledu. Jenom ten nejvyšší z nich mu připadal, že se na něho ostatní obracejí a čekají od něho pokyny, které poslušně plní. Když pozoroval jejich tváře, pomalované barvami, připomněl si, co se kdysi povídalo u ohňů v Cheliši, kde vyrůstal. Tito lesní muži chtějí schválně tak vypadat, aby se jich bála všechna zvířata, dokonce i rozlícení kanci, medvědi a tuři. Musel uznat, že se jim to opravdu daří, když jsou tak mohutní, silní a příšerní zároveň...“ (Jan Padych: Čas vlků)

A jak na téhož mladého neolitika mohl zapůsobit pohled na mezolitickou dívku, třeba při setkání plném napětí?

„...Shora klesal malý zelený lipový lístek, vítr ho nesl. Čarš pohlédl nahoru, odkud spadl. Je to lípa, hrubá, rozložitá. Nahoře se na větvi houpá toulec se šípy, zřejmě zachycený při pádu shora. A nad ním... Větví a kmene lípy se drží postavy, jedna větší, chlapsky rozložitější, tvář pestře napatlaná a ještě k tomu zakrvácená. Zato ta menší, o něco útlejší, žena celá v chlupatém, se zrzavými vlasy. Na hezké pihovaté tváři dvě rudé šmouhy, u pasu malý bubínek, dřevěný rám a kůže, nepochybně lidská. To nebude jen tak obyčejná lovkyně, napadlo ho. Oba na něho hledí shora. Lovcovy oči chladně, skoro by se dalo říct, že s pohrdáním. Zato ta rusovlasá žena s bubínkem, její oči ho zvlášť přitahují. Ta tvář s pihami. Hledí sice poněkud vyděšeně, asi jako zajíc polapený do sítě, ale je hezká. Je přímo úžasná! Určitě by se mu líbila. Teď zaváhal. Co udělat? Co by udělali jiní Ahrchušští? A co udělá on? Rusovláska tam nahoře na něho něco ukazuje. Pochopil, že jde o nějakou posuňkovou řeč a docela jí rozumí. Něco jako: mám tě ráda, uznávám tě, neubližuj mi... Tak nějak to míní. Ale cožpak on se může řídit tím, co po něm chce nepřítel?...“ (Jan Padych: Čas vlků)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 3.1.2018 19:00 | 
Přečteno: 8x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.