Kategorie: články

O svém románu „Prastará tajemství“

Konec pravěku v dobrodružném a mysteriózním románu…

Když jsem se někdy v roce 1990 rozhodoval, že začnu naplňovat svá klukovská přání a dám se na psaní románů z pravěku, brzy jsem se dozvěděl o Býčí skále. Už tehdy jsem si umínil, že o tajemné jeskyni napíši celý román. Bylo jen otázkou času, kdy se k tomu odhodlám.

Motiv Býčí skály mě opravdu v mé tvorbě sledoval celá desetiletí. Začalo to rozsáhlým článkem „Odkaz Býčí skály“, který jsem v roce 1993 publikoval v Ostravském večerníku. Do Moravského krasu a jeho bezprostředního okolí jsem umístil děj románu „Z pravěkých ság – Nesmrtelný“ z konce doby bronzové, který jsem téměř celý napsal koncem roku 1996 a dokončil v roce 2000. Býčí skála se zákonitě musela projevit i v mých dalších dílech. Dokonce i krátkou epizodkou v románu ze současnosti „Bouře ve sklenici piva“(r. 2004). Býčí skála se projevila také v mém románu z doby neolitu „Čas vlků“, vydaném v r. 2007, kdy jsem do Moravského krasu umístil klan lovců. Motiv Býčí skály nemohl chybět ani v mých dalších dvou publikacích, vydaných elektronicky na autorském webu www.padychbooks.com, v pojednání „Pravěké ženy a jejich velké tajemství“ z r. 2013 a ve sborníku článků „Náš archaický svět“ z r. 2017. Námět Býčí skály jsem však nejvíc rozpracoval v šestidílném dobrodružném a mysteriózním románu „Prastará tajemství“, který vyšel elektronicky na mém autorském webu (2016) a v případné dalším vydání hodlám název „Prastará tajemství“ rozšířit o podtitulek „Příběh Býčí skály“.

Své samostudium pravěku jsem pojal velmi zeširoka, zajímalo mě období od počátku neolitu (před 7 tisíci lety) až do konce pravěku, tedy do začátku doby železné, konkrétně do doby halštatské zhruba na přelomu 1. tisíciletí před naším letopočtem. Velmi fascinující byla pro mě hlavně celá kultura halštatská. Dobové výjevy, zaznamenané umnými reliéfy hlavně na situlách, kovových nádobách, odhalovaly územně velmi rozsáhlou a na svoji dobu nesmírně vyspělou pravěkou kulturu, která v mnohém připomínala prostředí, známé z homérských eposů. Mnohem podrobněji jsem se s kulturou halštatskou obeznámil až po roce 2005, kdy jsem postupně získával množství informací od archeologa a speleologa Martina Golce, a to při mých návštěvách v Brně, zejména však díky občas značně frekventované korespondenci prostřednictvím emailů a facebooku. Byla to právě jeho zásluha, že jsem svůj román „Prastará tajemství“ pojal v souvislostí s rozsáhlými dobovými událostmi. Ty se odehrávaly na ohromném prostoru střední Evropy zejména kvůli nájezdům armád kočovných pastevců ze stepí od Dunaje (lid vekerzugské kultury) a dokonce až z jihoruských stepí (Skythové). A právě Býčí skále jsem v příběhu přisoudil značný význam v odboji proti zvůli nájezdníků.

Interpretací toho, co se v Býčí skále mělo skutečně odehrát, že došlo k takovému početnému masakru (zhruba 40 osob), je několik. Podle objevitele Jindřicha Wankela (ze sedmdesátých let 19. století) mohlo jít o pohřeb skythského krále a pobití služebnictva, které ho mělo následovat na onen svět. Spekulovalo se také o ukrytých cizincích, pobitých místními obyvateli. Anebo dokonce o výbuchu moučného prachu a zavalení balvany a následném zasypání sutí ze stropu jeskyně. Vznikly ještě další interpretace a názory. Mne však velmi zaujal docela krátký článek na internetu někdy z jara roku 2015, kde autor článku uvedl, že mohlo jít o kenotaf, což byl v pravěku a ve starověku způsob pohřbívání bez těl. Takové symbolické pohřby, zejména u bojovníků, kteří zahynuli někde daleko v cizině a bylo třeba jim vystrojit pohřeb s patřičným obřadem. Vzhledem k obecné praxi nájezdníků, zejména kočovných pastevců, kteří posilovali své armády bojovníky z krajin, které ovládli anebo jen vyplenili, považuji za velmi pravděpodobné, že i zde šlo o místní velmože, kteří se odebrali se svými bojovníky na dalekou válečnou výpravu, a když tam zahynuli a nebylo možné dopravit jejich těla do domoviny, uspořádal se jim symbolický pohřeb bez těla, při kterém byl obětován někdo z velmožovy rodiny nebo služebnictva (obětovaných někdy mohlo být víc), aby ho doprovázeli na onen svět. Těmito obětovanými mohla být naprostá většina nalezených zmasakrovaných osob.

A k té nesmírné krutosti, se kterou bylo naloženo s obětovanými. A s tím spojenými kanibalskými hody. V době halštatské šlo o naprosto mimořádný jev. Zato se podobné masakry podle všeho odehrávaly podstatně dříve, v dobách bronzových. Například ve středočeské kultuře knovízské. Anebo na Moravě v kultuře velatické. Odpověď jsem hledal ve starých bojovnických rituálech (M. Eliade), které se bezpochyby praktikovaly od nejstaršího pravěku od Indie po Evropu a projevily se i v době historické, zejména v germánském prostředí, konkrétně v kultu berserkrů. Bojovníci se mysticky stávali dravou zvěří, zejména vlky, a podle toho si v tu chvíli také počínali (zřejmě odtud vyvěrají alespoň některé pradávné pověry o vlkodlacích). Tato mobilizace obyvatelstva, za pomocí téměř dávno zapomenutých bojovnických rituálů, vcelku zapadá do určité nervozity doby, kterou bezpochyby masakr v Býčí skále představuje. A také souvisí se vzniklým odporem místního obyvatelstva proti nájezdníkům z východu a jihovýchodu. Tyto tendence v té době naznačuje také urychlené vybudování řady malých hradisek, situovaných podle všeho jako obranná linie proti směru ohrožení, většinou na vyvýšených polohách. Velká část z těchto hradisek byla následně dobyta a vypálená, našlo se v nich množství skythských trojbokých šipek, které ovšem v té době používal už kdekdo. Nicméně souvislosti s organizovaným odporem místního obyvatelstva zde jsou výrazné.

Mezi badateli se vedly dlouhé spory o tom, zda v 6. století př. n. l. na střední Evropu útočili nájezdníci z historického národa Skythů, anebo jenom kočovní pastevci z podunajských stepí. Přikláním se k názoru, že důkaz o přímé skythské účasti v nájezdech je zřejmý z nálezu zlatého pokladu (Witaszkowo) ze západního Polska, který měl náležet neznámému skythskému králi. Že nebylo nalezeno jeho pohřbené tělo, jenom dokládá obecný zvyk nomádských nájezdníků, že jinde byl pohřben poklad, jinde tělo krále a jinde došlo k pobití služebnictva, anebo náhodně odchycených místních obyvatel, kteří před svým pobitím byli donuceni vykopávat jámy a zahlazovat stopy. V románu „Prastará tajemství“ tyto nájezdy a tažení provádí především nomádi z podunajských stepí, ovšem za vydatné podpory Skythů. Je zde zachycena také zmíněná situace s pokladem skythského krále.

V době halštatské, konkrétně v 6. století před naším letopočtem, prokazatelně existovaly v Evropě větší předstátní celky, zřejmě kmenové svazy, vedené mocnými klany. Takováto mocenská centra ovládala svá rozsáhlá okolí, někdy svoji vládu dávala podmaněným pocítit velmi markantně. Nejčastěji se uvádí německé hradiště Heuneburg s hradbami z nepálených cihel, opevnění bylo vybudováno po vzoru vyspělých antických států. Je příslovečné, že nejmocnější heuneburgské hradby se vypínaly právě proti nuzným obydlím a chránily sídla bohaté vrstvy. Obdobným mocenským centrem bylo bezesporu hradiště Molpír s kamennými hradbami (Slovensko, okr. Trnava). Podle urputnosti, s jakým bylo toto hradiště vydrancováno a vypáleno, se usuzuje nejen na útoky nomádů ze stepí, ale také na určitý sociální aspekt, že místní spojenci útočníků měli těm obráncům co vracet (dobývání hradiště Molpír je součástí děje 2. dílu románu „Prastará tajemství“).

Je příznačné, že halštatští velmoži (ti z jižní Moravy bezpochyby), nebyli pouze vyvolenou šlechtou, nýbrž také docela vydatně podnikali, měli podřízené všelijaké řemeslníky a ovládali místní přírodní zdroje, např. naleziště železné rudy, lesy na dřevo, kvalitní hlínu na hrnčířství, rozsáhlá včelstva na výrobu medoviny, případně i vhodná místa pro sklářské hutě a další. Velmi mocným velmožem, určitě široko daleko nejmocnějším, musel být ten, který ovládal území Moravského krasu, anebo alespoň jeho významnou část s jeskyní Býčí skálou a nalezišti železné rudy s hutěmi. Když navíc zpracování kovů, tehdy především železa, nebylo jen pouhým řemeslem, nýbrž něčím víc. Kováři prodělali zasvěcení jako posvátné osoby a i nadále působili jako mystičtí zasvěcenci. Nikdo nedokázal hutnit a zpracovávat železo tak jako oni, ba ani se o to snad ani nikdo nepokoušel. Pověry učinily své. Kováři tedy jezdili po krajině a ve dvorcích a osadách konali svoji práci. Část odměny bezesporu náležela velmoži a jeho rodině, jimž byli kováři podřízeni. V té době v této oblasti (kultura horákovská) nebyla plně funkční žádná velká hradiště, zato však vzkvétaly velmožské dvorce. A takovýto dvorec, ovšem rozlehlejší nad ostatní a víc opevněný, jsem si dovolil umístit někam do centrální části dnešního Brna, odkud mocný velmož, někdo jako Pán železa, ovládal širé okolí.

Hodně chvály a úcty se přičítá takzvané Jantarové stezce, jedná se o rozsáhlý pás území v šířce zhruba od Krkonoš po Tatry, jímž vedly všelijak rozvětvené kupecké stezky od Středomoří až po Baltické moře. Putující kupecké karavany přivážely z jihu všelijaké luxusní předměty pro místní velmože a vyměňovaly je za místní komodity, mezi něž patřili také otroci, neboť vyspělé otrokářské státy na dalekém jihu si žádaly neustálý přísun čerstvé otrocké síly. Takže třeba upadnout do nemilosti u mocných velmožů, anebo daleká putování po pravěkých cestách pro jednotlivce nebo malé skupinky poutníků, jistě v těch dobách nebývalo ani trochu bezpečné. Obchod na Jantarové stezce probíhal několika způsoby, zejména dálkově a etapově. Uvádí se, že právě ve střední Evropě se takovýmto obchodem ve značné míře zabývali kupci z vekerzugské kultury, tedy z kmenů kočovných pastevců, pocházejících právě z podunajských stepí. Kdo jiný potom mohl mít skvěle vypracovaný průzkum terénu po celé střední Evropě, nežli zrovna tyto nájezdnické kmeny, což jsem si samozřejmě neodpustil, abych tuto evidentní špionáž nezahrnul do románu „Prastará tajemství“.

Mnohé čtenáře v románu jistě překvapí existence tlupy mladých lupičů, mladíků í dívek, kteří se rozhodli být v tlupě po určitou dobu a vrátit se pak do svého klanu, aby se tak podřídili svému údělu. O takových skupinách víme nejenom z keltských pověstí z Irska (například o hrdinovi Cuchulainovi). Tyto ozbrojené tlupy se nazývaly fianny a náčelníci a králové je případně používali jako mobilní vojenskou sílu. Obdobně jako je tomu v románu „Prastará tajemství“. Ovšem takovéto tlupy nejsou pouze irskou výjimkou. Například ve starověké Spartě byla účast v takových tlupách součástí zasvěcení mladíků do stavu dospělosti a byli využívání také k represi vůči podřízenému zemědělskému obyvatelstvu. Ze starořímských pověsti se dozvídáme, že božská dvojčata Romulus a Remus byla rovněž příslušníky tlupy lupičů, zlodějů dobytka atd.

Proč jsem pro svůj román zvolil konkrétní historické prostředí doby halštatské, avšak žánr dobrodružný a mysteriózní? Právě proto, abych touto formou vyjádřil rovněž své pohledy na tehdejší náboženství, které bylo bezpochyby nesmírně rozmanité a velmi proměnlivé jak místně, tak i z hlediska času. Je tu každopádně vliv kulturní a s ním i základní božstva (triády). Bohové se vyvíjeli, rodili se a umírali, měli svoji kariéru, příznivou či nepříznivou, často podle toho, zda jejich uctívači ovládali jiné, anebo byli podrobeni a nuceni přijímat bohy svých podmanitelů namísto původních. Je zde také vliv předků a jejich zásahy do osudů živých, něco jako spiritismus. Vliv měli šamani i všelijací vizionáři. Všelijaká zjevení se brala vážně. Astrální svět byl otevřený pro kdekoho. Pro tehdejší lidi takto nebylo vůbec nemožné potkávat bytosti jiného světa, kdykoliv mohl v jejich vědomí obživnout strom nebo kámen. Také každý výrazný sen přinášel nějaké poselství. Zkrátka co kmen, co klan, co rodina, to alespoň zčásti jiné zvyky.

Mezi božstvy, mužskými i ženskými, v románu nade všechny ostatní vyniká dvojhlavý bůh. Kromě toho, že jeho kamenná stéla byla nalezena v posvátné lokalitě Krumlovský les a dvojice sloupů s nákrčníky (torques) rozpoznány ve svatyni v Libenici u Kolína, se dvojhlavý bůh Jannus vyskytuje v keltské mytologii a také v římské. V době historické se Římané často podivovali nad tím, jak významné místo a jakou významnou rozlohu zabírá jeho chrám na palatinském pahorku, neboť už sami o tomto nesmírně starobylém bohu nevěděli skoro nic. Dvě hlavy znázorňují nejenom věci minulé a budoucí, ale i to, co je na nebi, ale i na zemi i v podsvětí. Kromě řady dalších funkcí tohoto božstva si uveďme také dozor nad bránami, hranicemi pozemků, nad cestami a cestováním, ale také byl božstvem míru a války. V neposlední řadě byl nesmírně důležitý i jeho dozor nad kalendářem. Jeho funkce napovídají, že mohl být velmi významným božstvem v halštatských kruhových svatyních rondeloidech, a možná i tisíce let předtím, dokonce v neolitických rondelech, které byly podstatně rozsáhlejší, než halštatské rondeloidy a jiné druhy svatých dvorů a polí (stopy po posvátných dvojicích kůlů byly nacházeny nejenom v Evropě). Většinou byly obě hlavy tohoto božstva mužské, avšak nalezeny byly i v páru, jedna hlava mužská, druhá ženská. To ale zřejmě není v rozporu s určením tohoto božstva. Vždyť je mnoho známých bohů kdekoliv na světě, především v antické mytologii, ale třeba i v aztécké, kde mužští bohové mají sobě rovnocenný ženský ekvivalent (M. Eliade). Ještě si připomeňme, že dvojhlavý bůh Jannus byl zároveň patronem dvojčat a že jeden ze zakladatelů věčného města Říma (z dvojčat Romulus a Remus), se nechal nazývat čestným jménem Quirinus, což bylo další jméno božstva Jannuse. Je zřejmé, že dvojhlavý bůh patřil vůbec k nejstarším bohům a přetrval, doslova přežil, i v mladší božské generaci, pokud těch generací bohů, které přežil, ovšem nebylo víc. A ty poslední generace pohanských Římanů, kteří ho spíš jenom brali na vědomí vedle těch mladších, progresivnějších a úspěšnějších božstev, už k němu podle všeho ani neměly příliš blízko, vůbec ne tak, jako k těm ostatním. Docela to svádí přirovnat tohoto dvojhlavého boha k velkému nebeskému bohu, Stvořiteli Světa, který po vykonání svého díla působil jako nesmírně unavený, takže se pozvolna stáhl do ústraní a dal prostor těm novým, mladým, plným síly a elánu…

Vedle mužů coby duchovních hodnostářů v románu vystupují i ženy, kněžky a vědmy. Po celý pravěk byl svět mužů od světa žen důsledně oddělený jak po stránce kultovní, tak i pracovní. Oba světy měly svá božstva, muži mužská, ženy ženská, přičemž některé slavnosti a obřady bývaly společné, avšak předpokládají se tajné společnosti mužské i ženské. Tyto společnosti měly svá tajemství, která si pečlivě střežily. V době halštatské je sice zřejmé určité znovuoživení ženských kultů, hlavně ve srovnání s koncem doby bronzové, avšak otěže nadvlády stále drželi patriarchální bohové, jejichž suverenita se později (už za doby Keltů) stupňovala až natolik, že z některých, původně dobrých ženských bohyní, se v povědomí lidí postupně stávali nebezpeční démoni a z jejich kněžek něco jako čarodějnice.

V příběhu „Prastará tajemství“ byla Býčí skála původně jeskynní svatyní a věštírnou, ke které putovali mnozí poutníci až hodně zdaleka, podle všeho i z okolních regionů. Na prostranství před jeskyní se konala některá shromáždění, slavily se zde i některé svátky, např. beltain, kdy se ve velké proutěné figuríně upalovali zločinci, což bylo známo u Keltů a obdobné zvyky lze očekávat zřejmě i jinde v pravěké Evropě. Do jeskyně se návštěvníci brodili přes nehluboký potok, vytékající na světlo jeskynním vchodem. V hlavní síni, do níž zvenčí pronikal denní svit skalním oknem ve tvaru posvátného trojúhelníku, se konaly nejdůležitější obřady. Stál tam kůl, který bylo možno kdykoliv přestrojit podle potřeby na jakékoliv božstvo, většinou tam byla podoba dvojhlavého boha, neboť jedna jeho hlava hleděla do minulosti a druhá do budoucnosti. Jedna z jeho mnohých funkcí tudíž byla prorocká a věštecká. Stranou u skalní stěny bylo místo, které je dnes nazýváno kovárnou, neboť se tam nalezla kovadlina a kovářské náčiní. V jeskyni se kromě věšteb prováděly také prospektorské a kovářské rituály včetně iniciací, spojených například s přecházením ohniště bosýma nohama, braní kousků rozžhaveného železa do holých dlaní a řada dalších. V příběhu je tedy Býčí skála plně pod nadvládou patriarchálních mužských božstev, třebaže není vyloučeno, že v dávné minulosti tam vydávaly věštby kněžky Velké Bohyně podobně jako v řeckých Delfách sibyly a pýthie. Ovládnutí posvátných míst patriarchálními bohy na úkor ženských božstev nebylo v těch dobách ničím výjimečným. Svatyni a věštírnu v jednom v tomto románu provozuje prorok, svatý muž, se svým nepočetným personálem. V jeskyni i před ní se konají i porady a sněmy svatých mužů, jak bylo běžné u keltských druidů.

Jedna z obětovaných mladých žen v Býčí skále měla na sobě jantarový náhrdelník s medvědím drápem. Je dnes nazývána „Halštatská princezna“. Přestože je nepochybné, že šlo o lidskou oběť, uložení jejích ostatků včetně milodarů svědčí o společenském významu této mladé ženy. Za zmínku jistě stojí, že tato takzvaná „Halštatská princezna“ má dnes dvě podoby. Jednu díky odborné rekonstrukci, kde její bysta má nehezkou podobu tváře. Tu předchozí podobu (mladá hezká dívka) však získala dávno předtím díky fantazii kreslířů, kteří zaznamenali nálezové okolnosti. Její příběh (v té mnohem hezčí podobě) je zachycený v románu „Prastará tajemství“, kde obdržela jméno Vekvera.

K sestavení jmen osob a místních názvů jsem použil indoevropský slovníček vytěžený z dostupných etymologických slovníků, což se mi jeví vhodnější, než používat složeniny z českých slov, případně jejich vymýšlení. Použité tvary jsou uvedeny v rejstřících na konci každého ze šesti dílů.

Všem čtenářům románu „Prastará tajemství“ přeji, ať při čtení mají stejně silný prožitek, jaký jsem měl já osobně při samotném psaní.

V Ostravě dne 10. 2. 2018

autor Jan Padych

Dobrodružný a mysteriózní šestidílný román „Prastará tajemství“ volně ke stažení na www.padychbooks.com společně s dalšími knihami autora Jana Padycha


Vydáno: 17.2.2018 17:38 | 
Přečteno: 260x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.