Kategorie: články

Plameny pekelné

V 6. století v římské říši definitivně zvítězilo křesťanství nad pohanstvím.

V 6. století v římské říši definitivně zvítězilo křesťanství nad pohanstvím. Uctívání pohanských bohů bylo oficiálně potlačeno a s ním i čarodějnictví jako jeden z dosud charakteristických doprovodných prvků pohanství. Ve městech říše (hlavně v centrech) vládla víra v jediného Boha. Ve vesnicích a v odlehlejších koutech impéria však původní bohové přežívali bez výrazných změn.

Až do 13. století (Lecky: Dějiny racionalismu v Evropě) nedocházelo k popravám čarodějů z pouhého poukazování na magickou praxi. Stalo se tak až potom, kdy v Evropě začala narůstat vlna mimořádně silné atmosféry hrůzy z ďábla a kdy kacířské bouře vážně ohrozily dosud pevnou stabilitu církevní i světské moci. Celých 20 let nepřetržitě od roku 1209 trvala válka albigenských kacířů s křižáky, při které byla jižní Francie tak vypleněna, že měla připomínat poušť. Hrůza z kacířských hnutí přiměla pak církevní představitele té doby ke krutým opatřením proti všem projevům kacířství, do něhož bylo zahrnováno i čarodějnictví jako jeho zvlášť odporná forma. Synodem v Toulouse v roce 1229 (tj. vzápětí po ukončení války s albigenskými kacíři) byla stanovena biskupská inkvizice, mající za úkol vyhledávat kacíře a v případě jejich neústupnosti je předávat k potrestání světské spravedlnosti. Inkvizitoři zahájili své působení nejdříve ve Francii a v Německu. K nejhorlivějším z nich patřil Konrád z Marburka, generální inkvizitor pro Německo. Mučení při výsleších nebylo zprvu povoleno, inkvizitoři je však používali. Mučení pak legalizovala v roce 1525 bulla papeže Innocence IV.

Účinný program k potírání čarodějnictví získali inkvizitoři na konci 15. století v neblaze proslulém traktátu "Kladivo na čarodějnice", jehož autory byli dva dominikáni Institoris a Sprenger. Kromě přehledu do té doby známých teorií a poznatků o čarodějnictví (včetně těch nejbizarnějších) je na tomto traktátu patrná i mimořádně chorobná nenávist k ženám.

Inkvizitoři poukazovali na nesmírně rozsáhlou síť organizace, kterou ďábel rozvinul uprostřed křesťanské Evropy. Kolik osob přišlo o život při odkrývání této tajné organizace, nelze určit, snad jenom zhruba odhadnout. Podle Bedřicha Šindeláře (Hon na čarodějnice) se tyto odhady pohybují od několika desítek tisíc až do 9 miliónů. Z toho v letech 1575-1700 asi na 1 milión osob (většina v zemích katolických, značná část však i v zemích protestantských). Kolik z takto popravených osob se opravdu zabývalo čarodějnickou praxí, která mohla někomu způsobit škodu, zůstane nezodpovězeno. Co však zodpovědět lze je to, že naprostou většinu popravených tvořily ženy. Tyto soudy se nevyhýbaly ani jeptiškám, z nichž několik jich bylo napřed považovaných za svaté ženy a pak odsouzeny jako čarodějnice. Staly se i opačné případy, kdy osoby považované za čarodějnice se staly světicemi (Peter Ditzenbacher: Světice nebo čarodějky?).

Autor "dějin racionalismu" připomíná, že pronásledování čarodějnictví už od samého počátku budilo pochybnosti u mnoha vzdělaných mužů, avšak málokdo si v ovzduší hrůzy a náboženského teroru mohl dovolit dát najevo svůj postoj. K prvním veřejným odpůrcům těchto procesů patřil Heinrich Cornelius Agrippa s Nettesheimu, o němž je známo, že kromě medicíny a filosofie ovládal mistrně i tajné okultní vědy. V roce 1519 svedl vítězný spor s inkvizitorem Savinim o život jedné vesnické ženy, čímž si způsobil množství vlivných nepřátel a řadu potíží. Po jeho smrti se šířily fámy, které měly za cíl očernit jeho odkaz. Podle jedné z nich ho životem provázela démonická bytost v podobě velkého černého psa. Osobou Agrippy z Nettesheimu zřejmě nastala doba otevřených polemik, přičemž problém čarodějnictví se stal skutečným bitevním polem, neboť tyto útoky humanistů vážně zpochybňovaly jeden z dosud pevných základů církevně feudálního řádu.

Koncem 17. století v Evropě už čarodějnické procesy značně ochabovaly a v 18. století zanikly. V Německu byla ještě roku 1756 jedna osoba popravena stětím. Snad nejpozději bylo toto pronásledování ukončeno v Mexiku (1874 ve městě San Juan). Ústup od stíhání čarodějnictví si postupně vyžádal i promítání do právních norem. Ve středověku se k čarodějnictví pojily i představy o sabatech, které měly představovat schůzky čarodějů s ďáblem, vládcem všech temných sil a tím i pánem čarodějů a černých mágů. K sabatům mělo docházet hlavně v noci mezi 30. dubnem a 1. květnem (Valpuržina noc), ale i v jiné noci.

Ďábelská setkání se měla odbývat na opuštěných místech, kam se čarodějníci měli dostávat vzduchem. K letu jim měly sloužit zvláštní čarodějné masti. Jimi si natírali holá těla, upadali do narkotického spánku, a zatímco jejich těla ležela bez známek života, jejich dvojník (astrální tělo) odlétal na schůzky s ďáblem a ostatními čaroději.

Sněmu měl předsedat ďábel, podobný většinou napůl člověku, napůl kozlu. Po rituálu, představujícím zpravidla hanobení katolického mešního obřadu, nastávalo divoké karnevalové veselí, spojené s výstřelky nejrůznějšího obsahu. Po sabatu se čarodějníci vraceli opět letem do svých těl a probouzeli se znechuceni z toho, že se museli odloučit od svého pána a své společnosti.

Byly prováděny rozbory těchto čarodějných mastí a pokusy, které prokázaly jejich narkotické složení, především obsah výtažků z blínu, mandragory, rulíku a dalších rostlin a plodů. Experimentátoři po probuzení z narkotického spánku většinou shodně uváděli pocit prudkého letu vzduchem, účast v bouřlivých orgiastických rejích se smyslnými, mnohdy až groteskními výstřelky.

Čarodějnické procesy probíhaly nepravidelně ve vlnách. Příčiny byly spatřovány v projevech, které se považovaly za záměrné magické řádění. Z medicínského hlediska se dnes usuzuje, že mohlo jít především o hromadné otravy obilné mouky například nevědomým smíšením s námelem, nebo kontaminací toxickými plísněmi, což kromě jiných potíží může někdy působit i psychotropně (námel působící jako LSD), mohou nastávat dočasné změny v mužské potenci, narušení menstruace, například i předčasné pohlavní vyspívání děvčat. Lidé středověku a začátku novověku, kteří měli zkušenosti s podívanou na popravy ohněm, nedokázali vysledovat pravý okamžik smrti popravených a mohli mít dojem, že pálené tělo je dlouho živé, když stále docházelo k pohybům i různým zvukům.

Vydání čarodějnice k upálení mělo být chápáno jako milosrdný akt pro zkažené duše, které může z kacířského moru zachránit pouze očistná síla ohně. A zároveň zde byl k vidění živý spektákl, přímo symbol posledního soudu s padlými anděly.

Odsouzeným mnohdy nebylo dovoleno, aby usnuli. Žalářníci je často budili. Více se báli spící čarodějnice, než bdící. Dle jejich mínění mohla ve spánku opustit tělo a třeba se jim i pomstít. Všelijakých historek kolovalo nesmírné množství. Už v antice jich bylo mnoho zapsáno a byly nesmírně oblíbené (obzvlášť obávané byly čarodějnice z Thessálie, ze severní hornaté oblasti Řecka). Ve středověku těchto historek ještě přibylo, mnohé se šířily i ústně. Strach z čarodějnic se odráží i ve folkloru, ale i v dnešní lidové víře. Dosud se věří na můry, na tzv. přiléhání ve spánku i v bdění, tady v jakýsi druh duchovní agresivity, která se přičítala již zmiňovaným ženským démonům.

Stačí jen prolistovat první část neblaze proslulého traktátu „Kladivo na čarodějnice“ a poznáme, že inkvizitoři se snad nejvíc ze všeho obávali právě agresivní sexuality démonů, inkubů a sukub. Obviňovali čarodějnice z šíření tohoto zla, neboť se prý sexuálně stýkaly s ďábly v lidské podobě a šířily tak mezi lidmi neřesti:

„...Avšak důvodem a příčinou toho, proč se ďáblové proměňují na inkuby a sukuby, není rozkoš, protože duch nemá maso a kosti, avšak spíše je to ten záměr, že nezřízené neřesti mohou člověku způsobit dvojnásobnou újmu, jak na těle, tak i na duši, a že lidé tak budou více vydáni všem neřestem...“ (Sprenger a Institoris: Kladivo na čarodějnice, překlad J. Lenková)

Populární kniha dvojice psychiatrů Vladimíra Vondráčka a Františka Holuba podává velmi obšírné popisy pradávných mýtů a pověr, které se nějakým způsoběm mohou projevit ve snech i vizích pacientů. Nechybí ani samostatná kapitola, věnovaná inkubům a sukubám, z níž si část uvedeme:

„...Ve středověku se mnoho mluvilo o sukubech a inkubech a naprosto se v ně věřilo. Sukubové a inkubové byli démoni, přízraky, které se zhmotňovaly, aby souložili s lidmi. Inkubus (od latinského incumbere = ležeti nahoře) souložil s ženami, sukubus (od succumbere = ležeti vespod) s muži. Kladivo na čarodějnice prohlašuje, že ďábel – inkubus nemá vlastní sperma, a že má-li oplodnit ženu, musí nejdříve jako sukubus přijmout sperma nějakého muže. Inkubus nemusí přijít v podobě lidské, nýbrž též jako opice, medvěd, pes, kozel, moucha, kocour aj. Pocity při souloži s inkubem nebo sukubem byly zcela hmotné, ale tito démoni viditelní zpravidla nebyli. Kladivo čarodějnic tvrdí, že často byly v přírodě dopadeny čarodějnice provádějící kohabilitační pohyby, aniž bylo vidět jejich partnery. Některé vdané čarodějnice vypověděly, že je inkubus každé noci navštěvoval, aniž vedle ležící manžel cokoliv spatřil. Šlo asi většinou o onanii. Soulož s démonem byla velmi bolestná. Jedna čarodějnice vypověděla, že bolí jako normální porod. Rozkoš se prý vůbec nepociťuje. Inkubův penis je dlouhý jako paže a porostlý rybími šupinami. Jiná črodějnice vypověděla, že je napůl ze svaloviny, napůl ze železa. Všechny čarodějnice svorně tvrdily, že jeho sperma je studené. Inkubus prý čarodějnicím za soulož platí. Někdy štědře, jindy málo. Obyčejně se však peníze od něho změní ve smetí nebo střepy. Názory o tom, může-li inkubus ženu oplodnit, se různily. Z těch, kteří to připouštěli, jedni tvrdili, že plod této ďábelské lásky může vypadat jako člověk, ale vyznačuje se například chlupatostí nebo šeredností („Bůh šelmu poznamenal“). Jiní říkali, že je to monstrum, například dítě s vlčí hlavou nebo hadím ocasem. A konečně jiní, že čarodějnice od inkubů rodí zvířecí netvory, jako hady, ropuchy, žáby, ještěrky, červy apod. Zvláštním druhem spojení čarodějnice s démonem byli podle německé báje tvorové housenkovití, různobarevní, nejčastěji však bílí s černou hlavou. K porodu prý docházelo již za několik týdnů po oplození čarodějnice...“ (Vladimír Vondráček a František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 4.1.2018 6:07 | 
Přečteno: 87x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.