Kategorie: články

Práce a paměť v pravěku

Některé činnosti obzvlášť uznávali...

Ke stmelování ženských společenství přispívalo ritualizování celé řady běžných pracovních činností, při nichž se opakovaly stále tytéž úkony. Sloužily k tomu všelijaké zpěvy a říkanky.

Některé činnosti obzvlášť uznávali a věnovali jim mimořádnou pozornost. Něktěří specialisté svým uměním získávali významnější společenské postavení. Například u budování neolitických kruhových chámů (tzv. rondelů) před zhruba 7 tisíci lety se předpokládá účast jakýchsi specialistů, kteří u těchto staveb působili asi jenom jako poradci. Pokročilejšími vědomostmi v té době lze například vysvětlit i zakotvení palisádové hradby v dnešních Hlubokých Mašůvkách na Znojemsku, kde použili postup běžný až o nějakých 4500 let později při budování hradeb keltských opid. Zvláštní postavení mívali hrnčířky a později kováři, kteří pracovali s ohněm, jehož pomocí dávali tvar původnímu přírodnímu materiálu. Také stavba obyčejného obydlí nepředstavovala jen tak nějaký profánní úkon, nýbrž měla vždy kulticky navodit mýtický stav tvoření světa. Také sbírání bylin k léčení vyžadovalo mnoho vědomostí a zaříkadel, někdy i úskoků a lstí, třeba jak se některé rostliny zmocnit nenápadně, případně za použití fingované třetí ruky. Není třeba dodávat, že sbíráním bylin (i experimentováním s nimi) se zabývaly především ženy, neboť se od nejstarších dob věnovaly sběračství a tudíž znaly svoji krajinu v tomto smyslu lépe než většina mužů. Ze znalců některých pracovních oborů (a speciálních postupů) se stávaly dokonce posvátné osoby, demiurgové, tvůrci. Co pronesl věštec nebo básník veřejně uznávaný, nedalo se změnit a všichni to respektovali včetně mocných náčelníků a králů. Ani s vyprávěči příběhů to nebylo jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Velký rozdíl byl i v tom, zda příběh přednesl jen tak někdo, nebo osvědčený vyprávěč. Ještě v době antického Řecka slovo básníka platilo za posvátné, hodné demiurga. Například antické tragédie Aischyla, Sofokla, Euripida a dalších, hrané na veřejnosti o velkých svátcích, způsobily změny v božské mytologii. Není tajemstvím, že klasické antické náboženství, jak ho dnes běžně známe, je z velké míry výsledkem zrovna těchto dodatečných změn.

Ve starších pravěkých dobách bývaly mezi posvátnými tvůrci i ženy, ale později zde muži měli drtivou převahu.

Množství speciálních pracovních zpěvů a říkanek si vyžadovalo velmi dobrou paměť. A právě paměť mívali lidé v dávnověku přímo skvělou. Je udivující, že zrovna národy jako Keltové a Thrákové nepoužívaly písmo, třebaže si je klidně mohly přisvojit třeba od Řeků nebo Etrusků. Něco jiného byly vlastnické značky, případně početní znaky. Ještě něco úplně jiného představovaly náboženské symboly (labyrint, trikvetr, svastika, kruh aj.). Je známo, že proti používání písma přímo brojili keltští druidové, kteří je přímo zavrhovali. Podle jejich mínění byla paměť důležitější než písmo. Člověk si měl všechno zapamatovat a ne si zapisovat. Proto se u Keltů ústně uzavíraly i velmi důležité smlouvy. Toto hledisko podle všeho nebylo v pravěké Evropě ojedinělé, jednalo se o běžný trend. A nejen v Evropě. A že lidé v dávných dobách měli paměť jak se patří, o tom svědčí, že například homérské eposy Ilias a Odyseia podle jedné verze (velmi pravděpodobné) původně ani neměly být sepsány, nýbrž šířily se zprvu jen pamětí. Totéž se traduje o prvních knihách Starého zákona, které údajně měly být sepsány až někdy v 6. století př. n. l. a izraelským králem Josiášem záměrně podstrčeny pod záminkou zázračného nalezení svatých svitků (podobných podvrhů a podfuků ve vyšším zájmu bylo v minulosti mnoho). Zřetelný výraz úcty k velmi dávné pravěké tradici paměti dokládají i rétorské školy ve starém Římě jako nejvyšší stupeň vzdělání. Žáci si museli doslova zapamatovat velmi rozsáhlé texty a kdykoliv je měli správně přednést. Známý je případ otce římského filosofa Senecy, který si ještě na smrtelné posteli přeříkával části deklamace tehdy mladého básníka Publia Ovidia Nasa na téma: vášnivá láska má právo dopouštět se pošetilostí.

O rozsahu pracovní činnosti lidí na konci doby kamenné mohou (dle ukázky) alespoň z části svědčit i předměty, uložené v mužském domě.

„...Vešel do krajní jizby dlouhého mužského domu, sebral z police jednu z hořících lamp z pálené hlíny, s lněným knotem a dostatkem oleje, a šel si vybrat práci. Až úplně do poslední jizby. Tam samozřejmě nikdo nespí. Jsou tam věci, které patří zdejším klanům a rodinám. Takže za Kmetem přišly Hšrama s Mchašou, pomyslel si. Jsou to sice Abchelminy družky, ale úplně jiné než ona. Vždyť také jenom ona je Prabábinou vnučkou. Ty dvě už si bez pochyb zažily své příjemnosti s muži, mladými i staršími, což se ví. Ovečka však je pořád panna, což samozřejmě také všichni vědí. Záleží jí na tom, aby začátkem léta ještě mohla chodit s děvčátky na čištění studánek. Otočil dvířky poslední jizby. Posvítil si a vešel. Hned zkraje vidí seřazeny koše se zrnem, už dávno nejsou plné. Snadno rozeznal proso, ječmen i béry. Další koše v řadě skrývaly čočku, hrách a bob. Také z nich už bylo řádně odebráno. Ale stejně si své zásoby Kmet hlídá a nevydává jen tak. To už musí být příležitost. Od střechy visí pruhy vysušeného masa. Dole zase leží samé nářadí a zbraně. Napřed hromada dřevěných srpů se zasazenými čepelkami z pazourků, dále kupy motyk, kopáčů, oštěpů, seker, palcátů, kyjů, holí, nevypnutých luků, svazků šípů. Také hole pro ženy zde jsou. Aby jim nechyběly, když se tak často rýpou v zemi. Některé hole jsou s opáleným hrotem, z druhé strany také s rozšířenou lopatkou a opěrkou k sešlápnutí. Ani vřeten není málo. I nějaké lučíky na točení a broušení rovných hůlek i šípů je vidět. A tam dál? Hromádky pazourkových kousků, s hranami i ostrými hroty. I nějaké zaoblené, dokonce i celé pecky. Také úštěpky, hroty, čepele, jelení paroh, i kosti. Zvlášť leží také hromada vydělaných kožešin, zvířecích lebek, upravených na ochranu hlavy v boji. O hromadu je pak opřených několik proutěných štítů, kdyby opravdu došlo k boji. Však jsou zde i kupy oblázků i vypálených hliněných koulí a kuliček do praků. Všude, kam se podívá, samé užitečné věci. Kmet to tu přece opatruje! Ani prachem to tu nikde nesmrdí, ani zatuchlinou. Posvítí si lampičkou k hromádce nedobroušených seker. Zrovna pod trsy vysušených zkroucených střev. Vezme jeden z nehotových kousků, vybere si i kamenné brousky, palcem si napřed okusí jejich drsnost. Chce odejít, ale najednou ho něco napadne, když už je tam úplně sám. Na měkké kůže položí nedobroušenou sekerku i brousky. Zvedne hořící lampičku. Zkouší si posvítit až úplně dozadu. Tam až světlo nedosáhne. Odtáhne lavici s košíky, co v nich jsou hromádky mušlí, kamínků i korálků, vybroušených a vrtaných z bílých kamínků, také ozdoby pro muže, hrstě provrtaných všelijakých zvířecích zubů, obarvená peříčka, dřevěné přívěsky a sušené lesní plody. Za všelijakými košíky, spletenými z proutí i lubů už jsou ale úplně jiné věci. Žádné normální nářadí. Ani zbraně. Na stěnách tam visí masky a škrabošky i všelijaké ústroje k maškarám a svatým tancům. Vedle řady nádob s barvami pro pomalování tváří jsou o stěny opřeny dřevěné chůdy pro obří tanečníky. Osamoceně stojí bubny, větší i menší. Dřevěné i z vypálené hlíny. Dva velké i s vypnutou kůží. To jsou přece ty, které Kmet vždy vytahuje při velkých slavnostech. Nikdo neví, pro který se zrovna rozhodne. Jsou pro velké tance, ty největší dokonce někdy oba najednou...“ (Jan Padych: Čas vlků)

Na rozmanitost předmětů z konce doby bronzové poukazuje pro změnu pasáž z tržnice v ohromném hradišti.

„...Brána byla dokořán. Na zemi i nahoře na palisádové hradbě zevlovalo několik ozbrojených mužů, kteří si okamžitě povšimli průvodu. Nikdo však nezasahoval, ani se na nic neptal, neboť kanisův průvod následoval jejich člověka. Projeli bránou a před Kalanisem se otevřelo prostranství s tržištěm plném lidí a všelijakých věcí. Vládl tu dost velký rámus, neboť se tu někteří i dohadovali a hašteřili. Těch věcí! žasl Kalanis. Co tu toho mají! Tady je hromada krásných proutěných košů, tady zase řady nádob všelijakých tvarů i barev! Tam zase na prostřené kůži tolik mečů a nožů! Sekerky všelijak zastrčené a navázané. Tamten chlap v kožešinové haleně má dřevěnou mísu plnou bronzových šipek. Žena v sytě červené sukni zase stojí před stojanem se všelijakými přívěsky, amulety, talismany, ale má tam i něco pro holky parádnice – hlavně ty pěkné rýhované náramky, prstýnky ze stočeného bronzového drátku, čelenky i záušnice. To by bylo parády, kdyby to všechno měli v Gorinu... Těsně před další bránou tu pár chlapů rozkládá svoje truhly sbité z hladkých prken, ale i těžké kadluby s víky. Mezi tím pak bíle prosvítají hromady dalších výrobků, všelijaké vidle, opálky, vějačky, výtřasky, znamenáky, a dokonce i palice na hroudy. Kalanise by nikdy ani nenapadlo, že by se všechno tohle zemědělské náčiní muselo získávat na tržištích, když se to dá normálně vyřezat, vystrouhat a vydlabat ze dřeva. Prošli další bránou a ocitli se na ohromném prostranství s řadami polozemnicových chat i větších sroubených obydlí... (Jan Padych: Z pravěkých ság – Nesmrtelný)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 4.1.2018 6:38 | 
Přečteno: 109x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.