Kategorie: články

Pradávné dědictví

Přestože je celé toto pojednání věnováno ženám v dávné minulosti, nevyhneme se ani době současné

Přestože je celé toto pojednání věnováno ženám v dávné minulosti, nevyhneme se ani době současné, třebaže opravdu jen a jen v míře nezbytné. A to jen proto, že teprve poznatky posledních desetiletí odhalují zcela veřejně, co předtím zůstávalo tajemstvím.

Ještě před zhruba 50 lety bylo na pováženou přiznat třeba jen sny, ve kterých se projevilo něco z dávných mýtů nebo pohádek. Podle knihy psychiatrů V. Vondráčka a F. Holuba bylo takovýchto snů a představ velmi mnoho a skoro na každý se dala stanovit diagnóza. Diagnózy byly takto stanoveny i postavám z dějin. například apoštol Pavel měl mít potíže s epilepsií, nebyli ušetřeni ani svatá Tereza, ani reformátor Martin Luther a mnoho dalších. Redukcionistická věda, která posuzovala takřka veškeré mystické a náboženské jevy na základě biologických potřeb a základních lidských pudů, měla v těchto věcech naprosto jasno a sama se nezřídka stavěla na pozici světonázoru, pochopitelně toho jediného správného. (S odstupem času se přínos redukcionistické vědy spatřuje především v tom, že pojmenovává příznaky skutečných chorobných stavů v religiozitě.)

Jenomže předlouhé věky, kdy lidé věřili ve svá náboženství, v mystiku, čarodějnictví a své pověry, se nedaly jen tak popřít ani poukazováním na vnitřní lidské pudy, ani na chorobné stavy. Jedním z mocných úderů tomuto ryze akademickému hledisku byla thanatologie, neboli věda o smrti, která vznikla jako přirozená reakce na stav vědomí současného člověka o fenoménu umírání a smrti. Thanatologie poukazuje na fakt, že až do 18. století bylo naprosto přirozené setkávat se s umíráním a smrtí, protože člověk byl na ni zvyklý a spoluprožíval ji. Avšak od 19. století s nástupem materialistických filosofií začalo přibývat strachu, úzkosti a děsu ze smrti. Thanatologie je vědou interdisciplinární. Zabývají se jí nejen filosofové, lékaři a psychiatři, ale i biologové, sociologové a v neposlední řadě i teologové. Jedním z autorů, kteří v této oblasti způsobili rozruch, je Raymond Moody ("Život po životě" a "Život po smrti"). Moody ve svých pracech prokazoval možnost samostatného přežití principu života (já, duše, vědomí) po ukončení činnosti srdce, dechu a smyslového systému těla. Na základě výpovědí osob, které přežily svoji smrt (zpětné oživení po lékařském konstatování smrti) vytvořil R. A. Moody jakýsi model umírání, sdružující body, společné pro všechna svědectví, nebo alespoň pro jejich většinu, např. sluchové vjemy (umírající slyší, jak ho lékař prohlašuje za mrtvého), rychlý let dlouhým tunelem, existence mimo své tělo (vzdálené pozorování svého těla a jeho okolí), přítomnost duchovních bytostí, které ho spěchají pozdravit a nabídnout mu svoji pomoc, vidění duchovních bytostí zemřelých příbuzných a přátel, vidění světelné bytosti vyzařující lásku a teplo, rychlostí blesku viděné panoráma nejdůležitějších okamžiků vlastního života, jistota návratu zpět do svého těla (čemuž se dotyčný brání). Přes svůj odpor se ale spojuje se svým fyzickým tělem a procitne zpět k životu. Byly tu i potíže se slovním vyjádřením nadpřirozeného stavu a obavy z posměchu. Obvykle následovala změna vztahu k životu a smrti.

Moodyho model umírání v řadě bodů souhlasil s některými názory starověku i středověku, dále s výzkumy okultních badatelů Camille Flamariona a Břetislava Kafky. Moodyho práce byly posuzovány rozdílně. Materialisté je považovali za neskrývanou propagaci náboženství. Katolíci v nich spatřovali potvrzení svých názorů. Někteří protestanti je odsuzovali jako ovlivněné duchem spiritismu. Moodyho výzkumy vyvolaly řadu polemik a úvah o hranici skutečné smrti. Protože dnešní věda toho o smrti zatím ještě příliš mnoho neví, pohybují se definice smrti v podstatě mezi dvěma krajními body (podle Kay Blumenthala-Barbyho a kol.: "Kapitoly z thanatologie"). A to mezi smrtí psychickou a biologickou. Akademická věda se proti Moodyho "útoku" bránila mj. tím, že jím popisované jevy řadila před fázi ukončení činnosti mozku s odkazem na obranný snový mechanismus, který usnadňuje umírání a zánik mozku. (Lewis Thomas: "Buňka, medúza a já").

Zvýšený zájem o duchovní život přírodních národů, zejména díky hnutí New Age, se zákonitě projevil soustředěním pozornosti na přírodních drogy a jejich využívání v domorodých kulturách současnosti i ve vyspělých civilizacích starověku. S tím souvisely i projevy tzv. rozšířeného vědomí. Našlo se dost experimentátorů, ale průzkumy se začaly provádět i v laboratořích v rámci oboru hlubinné psychologie. Jako psychedelické katalyzátory se používaly například LSD, ayhuasca, mezkalin, muchomůrka červená, durman, DMT a další. Tyto experimenty otevřely ohromný tajemný svět. Nacházely se shody s prastarými mýty a legendami, s šamanskými popisy sfér, ke kterým patřily nejenom ohromné prostory a vzdálenosti s mnoha světy, ale i entity, které se nezřídka podobaly bytostem z pradávných mýtů a legend (elfové, víly, démoni, bohové a mnohé další), nezřídka se uváděly i stavy naprosto identické popisům setkání s mimozemskými bytostmi, přesná líčení únosů lidí mimozemskými bytostmi, pokusy na lidech v laboratorním prostředí, atd. Experimentujícím osobám se dokonce ukázaly entity konkrétních druhů rostlin (v podobách lidí), které s nimi hovořily z pozice dobrého učitele a prozradily jim i něco o nich samých. Nechyběly ani zážitky létání, třeba do neznámých světů, ale i do světa současného, někdy létající procházel hmotou jako duch, jindy byly doteky velmi hmotné, přímo hmatatelné, jsou uváděny dokonce i velmi konkrétní tělesné erotické zážitky (Jim DeKorne). V posledních letech je dost populární psychedelický výzkum Ricka Strassmana (DMT: Molekula duše) pomocí drogy DMT, která je velmi účinným spouštěčem stavů rozšířeného vědomí. Většina dobrovolníků popisovala své zkušenosti jako reálnější než reálné. Jako vizuálně intenzivnější, emocionálně působivější a hlubší, pokud jde o poznání a spiritualitu, než cokoli jiného, co zažili předtím. Tvrdili, že by si nikdy nedokázali představit, vymyslet, nebo nějak jinak vynalézt či v halucinacích vidět takovéto věci. Je zřejmé, že v těchto prožitcích se projevuje náboženská, etická a morální výchova jednotlivce. Drogy zde umožňují přístup k silám, které se projevují prismatem vlastní osobnosti. Dobré bytosti mohou být viděny jako andělé, zlé síly jako démoni. Všechny tyto entity, andělé, démoni, skřítci, elfové, trpaslíci etc a další se objevují v určitém převleku, který je kulturně nebo osobně zabarven či předurčen.

Vybráno z rozhovoru spisovatele Grahama Hancocka s profesorem psychologie Rickem Strassmanem (r. 2005), vedoucím zmíněného výzkumu:

„...Ve skutečnosti nejsem pro to, aby se zkušenosti mých dobrovolníků vysvětlovaly jako „halucinace”. Probírám řadu možných, relativně přijatelných modelů, jak objasnit jejich prožitky. Nicméně narazil jsem na problém toho druhu, že jejich zkušenosti byly vykládány jako něco jiného, než čím zřejmě byly. Za prvé, většina dobrovolníků popisovala své zkušenosti jako reálnější než reálné. Jako vizuálně intenzívnější, emocionálně působivější, a hlubší, pokud jde o poznání a spiritualitu, než cokoli jiného, co zažili předtím. Navíc téměř jednohlasně prohlašovali, že by si nikdy nedokázali představit, vymyslet, nebo nějak jinak vynalézt či v halucinacích vidět takovéto věci. Opravdu jsem nejdříve začal s modelem „halucinací”, tedy že „to je váš mozek pod vlivem DMT”. Nicméně dobrovolníci odmítli tuto teorii jako nerealistickou – ,Jak by mohla existovat mozková centra pro tak složitě konstruované dějové linie, vidiny a poselství?" Pak jsem zkoušel freudovský model nevědomí: že to, co prožívali, mělo povahu symbolických představ, nevyjádřených hnutí, impulzů, pocitů a podobně. I tomu se dobrovolníci vysmáli. Nabídl jsem jungovský model pracující s myšlenkou, že jejich vidiny představují archetypální konstrukty. Opět jsem se nikam nedostal. V některých případech se zdálo, že vidiny splňují mnoho kritérií snů, a v těchto případech se dobrovolníci dali snadno přemluvit k tomu, abychom se vydali touto cestou – abychom zkoumali, co by tyto „sny” mohly reprezentovat v jejich životech – ale tyto typy zkušeností byly dosti řídké. Nakonec jsem se rozhodl, brát tyto zkušenosti »jako takové". To jest, jestliže dobrovolníci viděli bytosti ze zdánlivě jiných dimenzí reality a vstoupili s nimi v kontakt, akceptoval jsem to tak. Jinými slovy, přestal jsem dělat z jejich zkušeností něco jiného než to, čím se zdály být. Když jsem se začal chovat takto, dobrovolníci se začali svěřovat více a více s vyslovenou podivností jejich zkušeností pod vlivem DMT. Mohl jsem se také snáze uklidnit a více pracovat se zkušenostmi dobrovolníků, protože se zdálo, že je mezi nimi tolik podobností. Jestliže byly tím, čím se zdály být, kde potom mohly sídlit reality tohoto typu? Tehdy jsem sám sobě začal dovolovat úvahu, že DMT je branou do alternativních dimenzí reality – snad paralelních vesmírů nebo temné hmoty, o které ve své knize dosti svobodně spekuluji...“ - „....Vždy se nabízí analogie s televizí a v této formě za ni dlužím vděk svému příteli a mentorovi Rupertu Sheldrakeovi. Můžeme rozebrat televizní přístroj do poslední součástky a zkoumat, jak pracuje každý tranzistor a spínač. Nicméně nemůžeme vysvětlit programy, které běží v televizi, tím, že pochopíme mechanismy funkce každé její součástky...“ (Graham Hancock: Hledání nadpřirozena, nakl. BB Art)

Nutno dodat, že tyto výzkumy mají kromě nadšených přívrženců i zaryté odpůrce. Podle nich shoda se starými šamanskými popisy jiných světů a entit nemusí znamenat potvrzení skutečné existence nadpřirozena a jiných dimenzí, ale jenom to, že dávní šamani používali stejné drogy (nebo obdobné), anebo techniky, které tyto stavy dokázaly navodit i bez psychedelik. Droga DMT se stala velmi populární a jsou obavy, aby se nespustila ničivá atmosféra z 60. let, kdy LSD pohltilo půlku světa a jeho zneužívání vedlo ke katastrofám, jež měly za následek spousty vražd, sebevražd a novorozence s vadami, či nevratně poškozenými chromozomy. Experimenty, ať už pomocí chemických katalyzátorů nebo bez nich pomocí speciálních technik, poukázaly na nesmírné prostory, které se otevírají v neznámých rovinách jakéhosi skrytého vědomí, z nichž některé jsou zabydlené bytostmi, které působí velmi živě a realisticky. Některé roviny, zdá se, kopírují reálný svět a vytváří situace, které se jeví jako skutečné. Příklad feťákovy krize je z novely Lámání křížů o příběhu party feťáků satanistů z konce 80. let:

„...Kousek za hřbitovní bránou roztrhl partu. Vůbec mu nevadilo, že po něm Indián se Zubem řvali ještě z dálky, ať už se konečně vzpamatuje. „Je mi příšerně, blbové!“ zavolal ještě, ale mávl rukou a dál se motal, jako by vypil odvar z tabáku, nebo aspoň vykouřil cigáro máčené v mléce a pak vysušené. Ať se jdou bodnout, já už nehraju... Ve svém pokoji se vryl do peřin a čekal, co na něho přijde. Kromě pískání v uších a několika cuknutí skalpem se zatím nedělo vůbec nic. Zvolil si tichý poleh, ani hudbu si tentokrát nepustil. Málem jsem sletěl za Manuelem! opakoval si. Už jsem tam mohl cepenět s ním... Způsobila to Vlasta. Proč jí na mně záleží? Ze mně křižáka neudělají. Nejsem žádný vypínač, aby si se mnou někdo hrál: Cvak – tma! Cvak – světlo! Knihy a chytrosti od nich beru, ale stačí mi jeden šéf. Tím je zatím Indián! Někdy v noci se tiše otevřely dveře, do pokoje vklouzla úplně neznámá holka, ještě k tomu jen v plavkách. „Můžu?“ zašeptala bázlivě. „Jasně!“ vmžiku se posadil a chtěl rozsvítit lampu. „Nechej tmu,“ žadonila, i když ani bez toho světla v pokoji úplná tma rozhodně nevládla. Nečekaná návštěva a nečekaně hezká holka. Vlasy jí splývaly někam na ramena, nohy měla krásně štíhlé a dlouhé, ňadra velice slibná a na bříšku hrozně hezkou dírku. „Jsem rád, žes přišla,“ vstal, „sedni si ke mně, ukázal na postel se zmuchlanou peřinou. Bylo znát, že se odmítavě usmívá. Asi by jí to hned vadilo, usoudil. Zrovna neměl v pokoji žádnou židli: „Skočím pro něco k sednutí!“ Celý byt zastírala tma, ne však úplná, protože z ulice dovnitř přece jenom nějaké světlo pronikalo. Brzda sebral z kuchyně židli a mazal s ní do pokoje. Hned ve dveřích si všiml, že místo holky tam stojí nějaký chlap. Kdo je zase tohle! Brzdovy ruce zklamaly, jako v uplynulém dni. Židle udeřila o tenký koberec a zarachotila. „Nedělej rámus,“ promluvil chlap tiše. „A zbytečně nesviť!“ to už poručil. Neznámý vyhlížel docela obyčejně, jako kterýkoliv chlap z ulice, ani slupkou se nelišil od běžného třicátníka. Že tu byl místo holky v plavkách, měl Brzda za šílené zklamání. „Kdo jste!“ postavil Brzda židli. „A kde je ta holka?“ „Abys věděl,“ promluvil neznámý docela hlasitě, „ta holka jsem byl já.“ „Vy?“ zamrazilo Brzdu v zádech. „Kdo jste?“ „Diktoval jsem velmistrovi antiknihu.“ Velmistr... to byl přece velký mág Crowley. Antikniha, to je Antibible. Knihu diktoval démon Aivas. „Správně, jmenuji se Aivas,“ promluvil přízrak a Brzdu teď už vůbec nepřekvapilo, že mu přečetl myšlenky, „a přišel jsem tě někam pozvat. S tou holkou by to bylo o moc lepší. Ale s tímhle? Ne! „Je mi špatně,“ vymlouval se, „potřebuji ležet.“ „Nařizuji ti!“ začínal se chlap měnit, dokonce i svým vzhledem. Podivně zestárl. Najednou. „Otevři okno!“ zazněl další rozkaz. Okno... Vždyť bydlíme v šestém patře! ovládl Brzdu zvláštní děs. To ne! „Otevři!“ zařval přízrak, který zrovna přijal podobu chlupatého lidoopa. „Šesté patro!“ měl Brzda snahu se hájit. To po něm nikdo nemůže chtít. Lidoop natáhl ruku, ta se mu proměnila ve výstražně syčící zmiji. Brzda uhýbal, jak jen mohl. Nesmí mě dostat! Nesmí... Lidoop s hadí hnátou se změnil v černého vlka. Jen bílé zuby mu svítily. Není kam vylézt! uvědomil si Brzda. Na skříň nemůže, ta je až po strop. Postel je nízká. Stůl? I na něj vlk vyskočí, když ne jinak, z postele určitě. Jedině okno! „Rostou ti křídla!“ ozval se Aivasův hlas. „Neboj se a vyleť oknem!“ Vlk se rozplynul, na koberci rozevíral mordu strupatý krokodýl. Každý z jeho řezáků se podobal blyštivému noži. Nesmí mě dostat! bylo jediné, co Brzda věděl určitě. Přeskočím ho! Rozběhl se na tři kroky a odrazil se. Doskočil a otevřely se dveře. V nich otec v pyžamu, rozespalý a vzteklý: „Co blbneš! Co hulákáš!“ Otec. Je to vůbec on? Není v tom další šme? „Pojď dál,“ ukázal Brzda na židli a zvolna sahal po vypínači. Otci vůbec nevadilo, že se v pokoji rozsvítilo. Naštěstí. „Co zase máš!“ zasyčel otec vztekle. „Proč skáčeš jako pitomec?“ Trochu tím připomněl démona Aivase. „Zůstaň tady,“ měkl Brzda jako už dlouho ne. „Na židli? Na zemi?“ vykulil otec své už beztak vypoulené oči. „Jsi blbeček!“ Brzdovi moc záleželo na tom, aby otec zůstal Ten však s ním byl hned hotový jako vždy: „Jestli se ti něco pitomého zdálo, můžeš si za to jen ty sám.“ Neměl na syna vůbec náladu. Zavřel za sebou dveře a odšoural se do ložnice. Brzda nechal pro jistotu svítit. Zalehl a zavřel oči. Hrozně moc si přál usnout normálním spánkem. Ucítil, že na zádech přesně v místech lopatek ho nějak podivně zasvědilo. Celou noc nespal. Kromě cukání v hlavě ho chytal děs, že ho zase jeho vlastní krysa bude nutit k létání. K ránu vylomil kliku z okna a zasunul ji pod koberec. Oknem mě nevytáhne, řekl si. Jedině, že bych rozbil skla. Kravál rozbitého okna by určitě přitáhl otce i matku. Musím něco udělat, aby mě nezabila moje vlastní krysa!...“ (Jan Padych: Lámání křížů)

Takové krize by určitě nechtěl zažít ani ten nejotrlejší. Podobné stavy málokdy dopadnou dobře.

O bytostech, které přicházejí na návštěvy, jsem obdržel svědectví jedné vdovy z Havířova.

„...Stalo se to v roce 1985. Její manžel (věk 63 let) byl těžce nemocný, měl rakovinu a nedlouho před smrtí trpěl velkými bolestmi. Lékařka mu předepisovala morfium, ale obyčejné dávky mu nestačily a stále se dožadoval většího množství morfia. Nemocný nedlouho před smrtí tvrdil, že za ním chodí nějací lidé na návštěvy. Zavíral se v ložnici a jeho manželka slyšela jeho hlas, ale nikdy nikoho neviděla přes pootevřené dveře. Stávalo se, že si přišel pro židle, které si poodnášel do ložnice, aby si jeho hosté mohli sednout. Údajně za ním chodívali dva muži a jedna žena...“ 

Už jsme si řekli, že v prožitcích pokusných osob se projevuje náboženská, etická i morální výchova jednotlivců a změněné stavy vědomí tak umožňují přístup k silám, které se projektují prismatem vlastní osobnosti.

„.... Ostatní kluci z party nečtou nic. Zato Darňa čte hodně. Také má bohaté sny. Je lepší hodně číst a mít dobré sny, než slyšet a vidět jenom samé transformátory a pole motorů... (Jan Padych: Lámání křížů)

Tedy i dynamika vlastních myšlenek a jejich směrování mohou mít na prožitky značný vliv. Zejména úporné touhy, týkající se lásky a sexu.

V posledních třech ukázkách sehrála svoji roli narkotika. Ve dvou případech se jednalo o velmi kritické stavy. K vizuálním projevům entit však může docházet dokonce i bez jakýchkoliv chemických či rostlinných katalyzátorů. A s tím souvisí i to naše velké tajemství pravěkých žen...

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 4.1.2018 6:53 | 
Přečteno: 107x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.