Kategorie: Články

Slunečním hrdinům čest a sláva!

V eneolitu před 5 tisíci lety...

Následující období před zhruba 5 tisíci lety, kdy se začala ve větší míře objevovat měď, je nazýváno eneolitem. V té době muži doslova přejali otěže vlády nad všemi rozhodujícími oblastmi společnosti, což se projevilo mimo jiné také větším výskytem symbolů náležejících mužským božstvům. Náboženství ovládli bozi slunce, počasí a další mužští bozi. Muži už nepředstavovali jen pastevce a v zemědělství spíše jen pomocníky, nýbrž i oráče. Stávali se dominantními dokonce i v hrnčířství, což předtím bylo téměř výlučnou záležitostí žen.

S příchodem ryze patriarchálních skupin pastevců od východu se také u místního, mnohem početnějšího obyvatelstva, posilovaly tendence po mužské společenské nadvládě. Jednalo se o klany lidu bojových sekeromlatů, uctívající slunce jako hlavní božstvo. Ty však nebyly natolik početné, aby si podmanily místní obyvatelstvo. Přesto se v té době například na území dnešní Moravy stalo něco, co s příchodem „bojovníků slunce“ bezpochyby souvisí. Zaprvé to byl příliv měděných nástrojů v dosud nevídané míře a zadruhé pak jejich ryze patriarchální společenské uspořádání. V neposlední řadě pak je příchod těchto kočovníků až ze vzdáleného Kazachstánu spojován s nástupem osídlování prvních indoevropských etnik ve střední Evropě. Původní místní usedlé zemědělské obyvatelstvo pocházelo zejména z Balkánu, kam dlouho předtím bezpochyby přišlo z Malé Asie.

Územím Moravy se od jihu na sever téměř obloukovitě táhla linie velkých, skvěle opevněných, hradišť, které se dají klidně nazvat pravěkými městy (bádenská kultura). Tato hradiště byla od sebe vzdálena cca 8 km a každé z nich se zabývalo jiným rozsahem hospodářské činnosti. Například v „pravěkém městě“ v Hlinsku u Přerova skvěle fungovala velká „manufaktura“ na výrobu kamenných nástrojů. Zdejší kamenné sekerky, brousky, zrnotěrky a další praktické předměty, putovaly na vozech tažených dobytkem do sousedních hradišť a odtud pak do okolních osad. Produkovalo se zde také množství tkaných látek a vypalovaných hliněných nádob. Podle smělejšího odhadu na tomto hradišti o rozsahu cca jednoho a půl hektaru sídlilo najednou až 2 tisíce obyvatel, zatímco poblíž u kamenného lomu lze předpokládat tentýž počet (skromnější odhady vycházejí z toho, že blízké sídliště pouze sloužilo obyvatelům hradiště při pracích v lomu). Obyvatelé těchto hradišť žili již v patriarchálním zřízení, kdy otěže vlády ve společnosti drželi v rukou muži. Avšak některé nálezy, zejména hrob staré šamanky na významném místě uvnitř lokality (Hlinsko) svědčí o tom, že ačkoliv ženské náboženské kulty oproti předchozím pravěkým etapám značně oslabily co do významu a moci, přece jenom si zachovaly svůj prostor a zřejmě stály v opozici proti mocnějším mužským kultům.

Tato hradiště (a lid s nimi spjatý), zažívala vrchol rozmachu a tím i doby hojnosti. Náhle však nastala krize. Do krajiny se dostalo poměrně dost měděných předmětů a mnohé původní kamenné výrobky začínaly ztrácet význam, zejména sekerky, nože a jiné. Krize bezpochyby způsobila, že velká hradiště byla z ničeho nic opuštěna a obyvatelé zmizeli bez jakýchkoliv archeologicky postižitelných stop a vrátili se zpět až za nějakých 50 let. Kde byli a jak se živili mezitím, je záhada.

Jediné aspoň částečně rozumné vysvětlení by bylo, že se všichni dali na pastevectví, žili v kočovných jurtách na vozech a stěhovali se z místa na místo, sotva dobytek spásl předchozí pastviny, což při větších stádech netrvalo dlouho. Převzatý vzor od pasteveckých plemen se nejspíš netýkal pouze změny obživy a přechodu zemědělců na životní styl kočovných pastevců. Co předáci klanů z hradišť, tedy od původního obyvatelstva, obdivovali u pastevců především, bylo zejména to, jak si předáci pasteveckého etnika dokázali přivlastnit původně společný majetek klanů a jak neomezeně vládli nad životy svých podřízených. Nápodobou těchto vzorů se utužovalo patriarchální smýšlení i u zemědělské populace, obyvatel hradišť a osad, zatímco původní ženské kulty byly potlačeny místně až do ilegality, neboť ambiciózním vůdcům určitě vadilo jakékoliv rovnostářství. Tehdy ve střední Evropě nepochybně nastaly nové poměry, založené jak na nerovnosti mužů a žen, tak rovněž na rozlišování osobního významu podle vlastněného majetku. Tyto nerovnosti se pak v následujících obdobích buďto prohlubovaly, nebo zmírňovaly.

Bohyně typu Velké Matky byly sice i nadále uctívány veřejně, avšak v podstatě v menší míře než předtím. Ženy se dostávaly do područí mužů a ve srovnání s předchozím pravěkým obdobím se značně omezila jejich volnost. Ženská práce v zemědělství již ztrácela předchozí význam. Dřívější názory, že žena mohla počít sama ze sebe bez přispění muže (tzv. partenogeneze), v eneolitu ztrácely platnost a mužům již záleželo na otcovství, zejména když si mocní náčelníci a klanová šlechta začali přivlastňovat původně společný klanový majetek a moc. Tak se nezřídka stávalo, že k rituálnímu setkávání žen mohlo docházet především v období jejich menstruace. Ženy v menstruaci začaly být považovány za nebezpečné lidem, zvířatům i rostlinám, a proto na dobu nezbytnou musely odcházet na určená místa mimo svůj domov. Předtím nebyla menstruace takto démonizována. Nadvláda mužských kultů i tímto způsobem zatlačila ženské kulty do pozadí. Ženy se vzájemně setkávaly i při pracovních činnostech, které byly stále rozdělené na mužské a ženské. Zaváděné patriarchální tendence se podle všeho stávaly součástí zvykového práva. Tím docházelo i ke značnému omezení volného setkávání žen s cizími muži.

Eneolit, začátek doby zpracování prvních kovů a jejich rozšíření, se považuje obecně za epochu nesmírně dramatickou s etnickými pohyby a změnami.

O tom, jak mohlo zprvu docházet k pokojnému střetávání kočovných pastevců s místními zemědělci, si přečtěme.

„...Do osady vkročili první Kerdžové s prvními kusy dobytka. Procházejí kolem domů a košárů, jako by tu ani nestály. Ani postávajících lidí si nevšímají. Ani zuřivě štěkajících psů, pro jistotu uvázaných ke sloupkům u košárů. Úplně jako by byli z jiného světa, jedni živí, druzí mrtví a jen se tak míjeli. Erbakaš se opírá o svoji berlu a sleduje hlavně jezdce v orlí masce. Určitě je to Batar! Jezdec si ho všimne, oči v otvorech masky si ho projely odshora dolů. Muž v masce okamžitě poznal, že Erbakaš není jen obyčejným zemědělcem, přitom sklonil napjatou ruku a jeho psi se zrovna obořili na místní psy. Zvednutá dlaň je však přiměla stáhnout se a opět jít poslušně vedle koně. Ani psi, dorážející z bezpečné vzdálenosti, je nedokázali donutit ke rvačce. Jezdec v masce se začal ohlížet po lidech, zahleděl se i na chatu zemřelého, vyzdobenou květy. Jako tomu, kdo je znalý tajemství jiných světů, muselo dojít, co se tam přihodilo. Kerdžové se svým stádem prošli osadou a zůstaly po nich čerstvé kravince. Ostatní přihlížející mohli mít dojem, že cizí pastevci opět prošli mezi nimi jako přízraky z jiného světa. Erbakaš ho s nimi rozhodně nesdílel.Vůbec se mu nelíbilo, že jezdec v masce vystihnul, co se v osadě přihodilo. Ve zkazkách se přece hovoří o cizích čarodějích, kteří chytají bloudící mrtvé do nádob nebo do uzlů a navždy je uvězní. Pokud to někomu provedou, už se nikdy nenarodí ve svém rodném klanu a je navždy ztracený. Nad střechami obydlí proletěl velký orel, na kraji lesa dosedl na hrubou větev, otočil se a zíral na osadu...“ (Jan Padych: z konceptů)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 5.1.2018 3:13 | 
Přečteno: 12x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.