Kategorie: články

Svatá svatba – orgie k užitku všech

Ani ryze patriarchální společnosti se nedokázaly oprostit od některých praktik

Ani ryze patriarchální společnosti se nedokázaly oprostit od některých praktik, které náležely původně do rezortu ženských božstev, nehledě k tomu, že mezi vládnoucími bohy byla vždy alespoň jedna bohyně. V indoevropské triádě především Matka Země a zároveň manželka nebeského boha, případně boha Slunce, podle toho, jaký zrovna vládl pantheon. Bez ženského principu nešlo vyznávat kulty plodnosti a hospodářské prosperity. Za velmi významný lze považovat institut svaté svatby, kdy muž a žena, někdy snad náčelník a kněžka, jindy kněz a vybraná dívka, se při určitých svátcích a obřadech veřejně oddávali sexu. Tyto způsoby měly více forem a tradic, což je zřejmé z některých kultů plodnosti, které známe z pozdějšího antického prostředí, například ze značně orgiastického průběhu slavností maloasijské Velké Matky Kybelé, foinické Aštarot a dalších. Národy sousedící s Izraelem údajně nešetřily sexem ani při štěpení ovocných stromů, takže starověcí Izraelité na dobytých územích mimo jiné také vykáceli všechny ovocné stromy. Zdá se, že třeba i pohádky o sňatcích draků s dívkami mají původ v pradávných obyčejích svaté svatby (např. snoubení ženy s mořem, řekou, nebo nějakou přírodní lokalitou nebo živlem).

Z nitra Evropy známe původem thráckého boha Dionýsa (Bakcha), který vyzýval hlavně ženy, aby všeho nechaly a odešly s ním do lesů, kde se pak společně oddávaly nemírnému pití vína nebo piva a prožívaly divokou exaltaci, při které někdy údajně zaživa trhaly divoká zvířata na kusy a pojídaly syrové zakrvavělé maso. Dionýsos, jemuž se přičítaly divy a zázraky, z nichž některé se velmi podobají pozdějším zázrakům z Nového zákona, byl velmi starý bůh vegetace. Jeho obliba ve starém Řecku i v Římě nepomíjela, nýbrž stále se šířila (i přes skandály a někdy i kruté sankce). Určitě nejen proto, že třeba na Krétě ho uctívali jako jednu z podstat samotného vládce bohů Dia, zejména v roli umírání a zmrtvýchvstání, což je typické pro vegetační božstva. Pokud se někdo podiví, co může mít původně thrácký bůh Dionýsos společného s pravěkem střední Evropy, pak je zde důkaz v naprosto prokázaném thráckém osídlení přinejmenším části území jižního Slovenska v začátku doby železné, přičemž nelze vyloučit, že předci Thráků zde žili i dříve. Každopádně ze střední doby bronzové (1500 př. n.l.) se přímo na vých. Slovensku i pod Tatrami (Myšia Horka, Gánovce a další lokality) nachází silné kulturní analogie, ne-li přímo z archaického Řecka, tedy každopádně z tehdy jistě už thráckého Rumunska. Historicky známé národy se ve střední Evropě formovaly právě na konci doby bronzové a v začátku doby železné.

Z keltského prostředí pak známe velmi prastarého boha Cernunna s jeleními parohy. Také tento bůh je nesmírně starobylý. Jeho předobrazem jsou zřejmě jeskynní malby s vyjádřením tančící mužské postavy s parohy, snad boha, snad šamana, ovšem šamani bývali v nejstarších dobách někdy ztotožňováni se samotnými bohy, zejména pokud na sobě zrovna měli masky nebo jiné odznaky. Cernunnos věrně odpovídá popisu rohatého boha, věrného souputníka Velké Bohyně i jejího božského druha pro rituální sex, jak ho popisují (třeba na internetu) dnešní spolky pohanů a čarodějek. Za pravlast Keltů se považuje i jihozápadní část území dnešních Čech.

Velmi prastaré je další vegetační božstvo, zelený muž. Jeho původ se odhaduje až z doby ledové. Má hodně společného s oběma předešlými božskými postavami, pokud ovšem nepřipustíme, že je s oběma, nebo alespoň s jedním z nich není přímo identický, anebo jen zčásti. Velkou záhadou jsou jeho obrazy na oknech a vitrážích evropských katedrál. Jde o hlavu divého muže, rozcuchaného, s vlasy z listí a trav. Je zvláštní, že zrovna křesťanské katedrály a kostely zachovávaly jeho pradávnou podobu mezi všelijakými křesťanskými symboly a světci. Je považován za pradávného ducha vegetace a lesního ducha. Jeho vyjádřením ve folkloru jsou svátky svatého Jiří, zelený Jiří, apod. Je populární hlavně v Británii, kde ho jako dobrého lesního ducha spojovali i s legendárním zbojníkem Robinem Hoodem. Jeho již zmíněné podobizny v katedrálách i kostelích jsou k vidění i ve střední Evropě.

Tak se nám zde rýsují takzvané čarodějnické sabaty jako záměrně ideologicky zdeformované obdoby původních pravěkých obřadů prosperity, kdy v kruhu žen, obklopujících planoucí ohniště, předsedal vedle kněžky Velké Bohyně i kněz, představující pradávné vegetační božstvo, jehož viditelným atributem byly rohy (Dionýsos? Zelený muž? Cernunnos s jeleními parohy?). Určitě nelze předpokládat, že zrovna v pravěké střední Evropě bylo obyvatelstvo mravnější, než kdekoliv jinde. Podobná setkání zřejmě nebyla příliš po chuti zejména kněžím velkých pravěkých bohů, avšak aspoň některé staré zvyky stále tolerovali. A později, v době vládnoucího křesťanství, už takováto setkání byla zcela nežádoucí, i kdyby se třeba odbývala jenom ve světě pouhých představ.

Kulty bohyní přírody, vegetace a tím i plodnosti byly u klasických národů starověku značně rozšířené. Patřily k těm náboženským kultům, které přetrvaly od pravěku, kdy rodinné vztahy ještě nemívaly pozdější charakter a kdy zejména při uctívání božstev běžně docházelo k pohlavnímu míšení. Pozdější rodinné vztahy, závisející v nadvládě muže a postavené na hospodářských hlediscích, byly s uctíváním těchto velkých bohyní v příkrém rozporu. Protože laskavou, ale zároveň i krutou mezopotámskou bohyni Ištar bylo nutno uspokojit, vytvořil se kompromis. Kromě zvláštních tříd kněžek, chrámových prostitutek, se ženy nesměly účastnit pohlavních orgií, spojených s uctíváním Ištar. Přesto však kněží bedlivě střežili, aby každá žena přinesla bohyni odpovídající oběť a vykoupila se tak pro možnost manželského svazku. Proto se ve starověkém Babylóně každá z dívek stala napřed nevěstkou, než se mohla provdat podle zákonů země. Děvčata se před svatbou nabízela cizincům za úplatu a údajně už nikdy nic takového nezopakovala. Tento pradávný babylónský zvyk zdůvodňovali tím, že si ho vynucují staří bohové (rozuměj božstva ještě z předchozího matriarchálního zřízení). K obzvlášť mocně uctívaným idolům lásky a plodnosti náležely zejména bohyně asijské, v jejichž kultech se prosazovaly přírodní prvky větší mírou, než tomu bylo třeba v Egyptě, nebo v Římě. Svátky okořeněné extází a orgiemi s neodmyslitelnou pohlavní promiskuitou, legalizovanou místními zákony a povýšené na věc milou bohům, mívaly běžně masovou účast.

Jediný národ starověké Přední Asie měl k těmto kultům postoj zásadně odmítavý, ba přímo nepřátelský. Tímto národem byl Izrael, jehož starozákonní spisy nám zanechaly celou řadu případů a forem uctívání těchto přírodních božstev. Nezřídka se stávalo, že cizí ženy ovlivnily izraelské muže a vykonáváním pohlavního aktu je zatáhly do vlastních náboženských oslav, což je popisováno v případě modly Belfegor. Madiánci, strachující se síly Izraelců, velmi rafinovaně zneužili chvíle, kdy ti při dlouhém pochodu odpočívali poblíž madiánského posvátného místa. Poslali do ležení své líbezné a láskychtivé ženy s náručemi pokrmů a opojných nápojů. Aby zabránili hrozícímu rozpadu vojska a poklesu bojovnosti, dali izraelští vůdcové pozabíjet všechny své bojovníky, na kterých lpěly doteky cizí modloslužby, tedy démonů.

Zvlášť bouřlivě bývaly slaveny svátky příchodu jara, což se dávalo do vztahu s probouzením se vegetace k novému životu po tlumících účincích zimy. Šlo tady o jakési názory, podle nichž mělo docházet ke znovunarození bohů, kteří před obdobím zimy nějakým způsobem přišli o život.

S rozvojem rodinných vztahů docházelo k odlučování vdaných žen od přímé účasti v erotických oslavách bohyní plodnosti. Vznikaly oddělené třídy, či dokonce kasty, chrámových služebnic, tzv. hierodul, které zde měly úkol zastupovat ženský živel. Z klasických národů pohanského starověku prosluli těmito specializovanými třídami posvátných milostnic jak Babylóňané svými kněžkami bohyně Ištar, tak především Féničané, kteří se zvlášť přičinili o šíření a dokonalé rozvinutí profesionální náboženské prostituce pobřežím celého Středomoří. O tom, že jejich počínání mívalo úspěch, svědčí i skutečnost, že tento způsob uctívání bohyní plodnosti a lásky vděčně přijímaly do svých obyčejů i jiné národy.

V pohanském Řecku a v Římě se do některých oslav s erotickým zaměřením ochotně zapojovaly i běžné prostitutky, což mělo být ovlivněno určitým rozporem v pohledu na toto jedno z nejstarších řemesel. Na straně jedné se na profesionální prostitutky nahlíželo jako na odpad společnosti. Na straně druhé pak obdivovali jejich nespoutanou pohlavní volnost, která měla být příjemná nejen mnohým lidem z masa a kostí, ale i úctyhodně prastarým bohům přírody. Tak v antice nevěstky za některých okolností pojímali jako prokleté a zároveň svaté. Jak je vidět, staré pravěké zvyky si i v nejvyspělejších kulturách starověku udržely svůj erotický ráz, třebaže s určitými proměnami.

Jak mohly probíhat oslavy tohoto druhu v našem neolitickém pravěku? Přečtěme si románovou ukázku:

„...Nová Ahrmba Itšarva si velmi brzy získala veřejnou oblibu, hlavně však u mužů. Některé tance při slavnostech jara, které ženy předtím konaly jenom ve svatém prostoru Ozhrvy, se nyní odbývaly také veřejně před zraky mužů pod májovým stromem a muži opravdu měli co obdivovat. Hlavně se všem líbilo, jak po těchto tancích se muži a mladíci vrhli na ženy a dívky a mrskali je vrbovými pruty a býkovci a polévali je vodou, z čehož se pokaždé strhla dosud až nevídaně bujná veselost, kdy ženy se naoko všemožně bránily výprasku a muži nepřestali, dokud jim nevyšvihali zadky do ruda. Při těchto oslavách si Ahrmba Itšarva vybírala muže na jedinou noc. Povídalo se, že při tom měla tělo pomalované posvátnými znaky a sama voněla jako medové plástve, přičemž se to všechno odbývalo mezi samými lipovými ratolestmi. Ani jediné jitro neopomněla v boudě u sochy Matičky požehnat své tělo pěkně část po části, neboť tělo velké Ahrmby nesmí ztratit nic na své úžasné moci. Její horlivost ve prospěch úrody polí, plodnosti žen a stád se projevila hned v prvním roce, kdy nejenom Ahrchušští byli překvapeni, jak skvěle jim narostlo obilí a len. Nestěžovali si ani při sklizních bobů, hrachu, prosa a béru. Také v příštím roce se dařilo, neboť svým obřadům se velká Ahrmba věnovala s velkým zaujetím. Ale pak, ve třetím roce, se s ní začalo dít něco podivného. Šířily se řeči, že je neplodná, vždyť v ní tolik mužů nedokázalo otevřít brány pro nové narození některého z dávných předků...“ (Jan Padych: Čas vlků)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 5.1.2018 3:32 | 
Přečteno: 156x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.