Kategorie: články

Tajné ženské společnosti

Bez tajných ženských spolků si pravěk ani nelze představit. Vždyť ženský svět byl...

Bez tajných ženských spolků si pravěk ani nelze představit. Vždyť ženský svět byl ritualizován takřka beze
zbytku, od narození až po odchod „k babičkám“. Každá etapa v životě ženy měla svá posvátná pravidla,
která se musela dodržovat. Základní 3 etapy byly znázorněny potrojností Velké Matky v podobách
děvčátka, zralé ženy a stařeny. Záležitosti kolem porodnictví a péči o děti byly obzvlášť v popředí zájmu,
dochovalo se množství pověr, z nichž mnohé neobsahují žádný racionální základ, pouze rituální. Důležitá
byla rovněž hospodářská činnost. Ženské práce se zásadně odlišovaly od práce mužů. Například v neolitu
bylo hrnčířství především záležitostí žen. Hrnčířka tvořila z hlíny nádoby i sošky, obdobně jako božstva
tvořila z hlíny prvního člověka. Oheň dotvářel dílo přírody a ti, co dotvářeli vyráběné věci ohněm, bývali
v obzvláštní úctě.

Až do doby bronzové se ženské spolky zřejmě organizovaly lépe, než mužské. Tato ženská soudržnost se
nejspíš udržela až do konce pohanství. Je otázkou, jestli v dobách čarodějnických procesů takovéto
pohanské spolky ještě vůbec nějaké byly. Pravděpodobně ne.

Jakkoliv se zmínka o jakýchsi dějinách menstruace může zdát nemístná či dokonce hanlivá, opak je
pravdou. Jako mají své dějiny všelijaké věci od nádob po rycí tyče, i toto periodicky se opakující krvácení
mělo v dávné minulosti svůj význam a ne jen tak ledajaký. Především se v něm spatřovala podobnost
s měsíčními cykly a Měsíc byl v dávné mystice a magii důležitější než Slunce, o jiných nebeských tělesech
nemluvě. Menstruace bývala spojována s poslední měsíční fází, s temnou fází Luny, která byla v ženských
kultech považována za velmi blahodárnou, podněcující a inspirativní. (Naproti tomu třeba v patriarchální
židovské kabalistice je temná fáze Luny spojována s démonickou samicí, družkou ďábla, apod.)

Pro pravěké ženy bylo období menstruace vždy příležitostí k odpočinku od běžných pracovních povinností.
Ve starších dobách (např. v neolitu) se menstruace zřejmě považovala spíše za jakousi oběť krve,
pravidelná stigmata, posilující posvátnou roli ženy. Menstruační krev se používala ještě hodně dlouho
v lidovém léčitelství například k hojení kožních ekzémů a také v milostné magii jako důležitá ingredience
do nápojů lásky. O kultickém významu menstruační krve svědčí i rituální praxe mužských příslušníků
mayských panovnických rodů, kteří si pomocí trnů působili poranění genitálií, aby takto napodobili ženské
krvácení. Ovšem v patriarchálních pravěkých společnostech, počínaje eneolitem, který začal ve střední
Evropě cca před 5 tisíci lety, nastává výrazný obrat, spíše opačný názor. Žena v menstruaci se najednou
stávala nebezpečím pro úrodu polí, pro zdraví zvířat, dokonce mohla způsobit impotenci muže. Ještě
mnoho jiných hrůz se začalo spojovat s touto záležitostí. O něčem příznivém zde nemohlo být ani řeči.
Když nastala tato chvíle, musela žena všeho nechat a okamžitě se odebrat na vyhrazené místo, do
osaměle zbudované chaty, případně do výhradně ženské osady. Pro tyto účely vznikaly i speciální stezky,
velmi pečlivě označené, aby se třeba muži nebo děti nespletli a nešli po ní. A zatímco se obecně tyto
názory šířily a získávaly převahu stále drtivější, v ženských spolcích pokračovaly dál tendence
z předchozích dob, snad jako vzpomínky na slávu velkých bohyní, snad jako narůstající revolta vůči nově
nastoleným mužským kultům, které stále víc nabývaly na společenském významu a potlačovaly pradávné
zvyky a tendence.

Pravěké tajné ženské společnosti byly podle všeho přísně uzavřené a muži do nich neměli přístup. Nebylo
zde tedy místo pro žádné sexuální orgie. Zato zde kvetla magie, zasahující do všech odvětví života
tehdejších lidí. Každopádně se nevyhýbala ani sféře intimního života. Ženské spolky byly sice velmi
uzavřené, avšak charakter a zejména pozdější osud mnohých ženských bohyní dávají tušit směr, jakým se
milostná magie ubírala.

Takto si autor románu Čas vlků představuje tajná ženská mystéria, vnímaná muži na konci doby kamenné:

„...Čarš samozřejmě věděl, co to znamená. Tak jako ženy mají svá tajemství, tak i muži. A pták Klovač
Chasrvniš je jedním z velkých tajemství. Naposledy vyletěl nedávno, po velkém jarním svátku. Čarš také
stál s ahrchušskými muži uprostřed noci pod starým májovým stromem a zíral směrem k vysokým
palisádám. Muži si odbyli medvědí tanec, ještě následoval žabí tanec a už jenom čekali, až ženy ukončí svá
tajemství a přijdou slavit společně s nimi. Nedočkali se, avšak co se dělo uvnitř, neviděli. Uvnitř za
vysokými hradbami plály ohně, až se jejich záře zvedala někam k nebi. Zněly odtamtud bubny, píšťaly,
rohy, chřestítka, ozvučná dřeva i struny ze zvířecích šlach, natažené na tyčích. Do toho se rozléhaly
výkřiky rozvášněných žen, jekot i hřmot praskajících a rozbíjených nádob a sošek. Trvalo to několik dní, ale
jedna noc se ukázala jako obzvlášť úporná. Ženy se pak vracely domů jako vyměněné. V domě Čaršovy
rodiny se také projevily, jako ostatně i v jiných rodinách. Ještě den dva po slavnosti se jim pletly nohy,
mluvily pomalu a jenom se na sebe chichotaly a pištěly jako šílené. Nejstarší z bratrů, Cherbiš, chtěl po
ženách, aby mu vypraly zástěrku a nohavice, že už nějakou dobu chodí ve špinavých. Tehdy mu jedna z
nich odsekla: - Sám jsi zaprasil, sám vyper! Co otravuješ, chlape! - Stejně se chovaly k Bešovi i Čaršovi.
Podobně i ženy v jiných rodinách odmítaly, co jinak běžně dělávaly, a muži museli chodit špinaví a smrděli
jako hadí pšouky. Vůbec nepomohly ani výprasky, a ne jen tak ledajaké. Ty potvory by se klidně nechaly
umlátit a ke svým mužům se chovaly pořád stejně. A tehdy se Ahrchušští sousedé vydali za Kmetem
Chantvišem, že je čas, aby vypustil ptáka Klovače Chasrvniše. Někteří vykřikovali, že jejich ženy namísto
aby připravily chutná jídla, se raději scházejí a vymýšlejí kde co, ani bití nepomáhá. Kmet Chantviš všechny
pozorně vyslechl a největší vzteklouny sám okřikl: - Co tu vyřváváte! Pták Klovač Chasrvniš určitě vyletí.
Ale vy zavřete huby! - Muži se uklidnili, protože si uvědomili, že nějakým křikem víc pokazí...“
  (Jan Padych: Čas vlků)

 

Jan Padych
25.1.2013


Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM
Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 3.1.2018 10:04 | 
Přečteno: 137x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.