Kategorie: Články

Úděl veskrze lidský

Oba světy si vytvářely vlastní zvyklosti, pracovní postupy, pověry i mýty...

V náznaku pravěkých dějin Čech, Moravy a Slovenska jsme si uvedli některé nejvýznamnější dějinné události a tendence od konce doby ledové do začátku doby železné. Ukázali jsme si, jak se podle dochovaného archeologického materiálu odrážejí základní společenské vztahy mezi světem žen a světem mužů.

Oba světy si vytvářely vlastní zvyklosti, pracovní postupy, pověry i mýty. Podle toho, jak narůstal nebo klesal význam žen nebo mužů ve sféře obživy, také úměrně narůstal nebo klesal podíl jejich světa na společenském významu.

Pravěký člověk dnešního druhu byl inteligentní a zručný. Vytvářel si prostředí podle svých potřeb. Už v době ledové zhotovoval oděvy velmi vkusné a později v neolitu už stavěl domy, které svojí velikostí udivují dodnes. Rovněž vybavení těchto obytných staveb určitě vyhovovalo potřebám tehdejších lidí.

Na sklonku doby kamenné (v neolitu) v některých kulturách či regionech (nebo v jejich částech) mohly převládat matriarchální tendence, případně zde ženy mohly po nějaký čas udržovat společenskou nadvládu. Neolit byl každopádně obdobím, ve kterém se prosadily ženské kulty i ženská magie. Náboženství neolitu bylo nepochybně magické. Na božstva, tajné síly přírody i člověka, lidé působili aktivně, někdy i tlakem i vyhrůžkami.

Následující období až do začátku doby železné pak je ve znamení narůstající převahy mužského světa nad světem ženským. Dokonce i některé předtím typicky ženské činnosti se staly doménou mužů, např. zemědělství a hrnčířství. Nastaly rušné doby velkých etnických přesunů a válečných konfliktů. Muž se stával hrdinným válečníkem, dobyvatelem a uchvatitelem. Žena stála v jeho stínu jako roditelka jeho dědiců i případná válečná kořist. Nepřítel nehrozil jen zvenčí, nýbrž i ve vlastních klanech i v pokrevním příbuzenstvu. Tím spíš, že docházelo k přisvojování původně společného majetku občin do osobního držení a později do dědičného vlastnictví rodin, které si k tomu nárokovaly i významnější pozice a výkonnou moc.

Společenské změny se zákonitě dotkly ženských božstev. S upevňováním vedoucích pozic náčelníků a jiných hodnostářů logicky narůstal zájem o náboženství prosebná, kdy se lidé obraceli na bohy spíše v podřízenosti a s pokorou, modlitbami a dary, zatímco původní ženské magické náboženství si božská dobrodiní někdy vynucovalo i nátlakem (např. hrozbami nebo rozbíjením sošek). Samozvaní noví vládcové tudíž viděli v původních Velkých Bohyních lokálního významu značná rizika, neboť náboženství odráželo skutečné vztahy v reálném světě. Proto přišly na řadu odvěké osvědčené prostředky, jak se vypořádat s nepohodlnými lidmi i božstvy. Bohyně, které se nepodařilo vřadit do nových mytologií v podřízených rolích, se stávaly nadbytečnými a byl vytvářen jejich obraz jako zlý. Noví vládcové je podezřívali ze sžíravé touhy po pomstě za ponížení. Začaly se jim přičítat nejhorší pohnutky. Podobný osud čekal kněžky těchto původních Velkých Bohyní. Dá se předpokládat, že dál působily v tajných ženských společnostech.

Noví bohové představovali jakýsi „zrcadlový odraz“, skutečné charaktery nových náčelníků, uzurpátorů majetku a moci, vládců nad životy a osudy lidí. Odraz těch, které už nelze nijak donucovat k příznivým skutkům. Je žádoucí je už jenom velebit a přinášet jim dary, které vyžadují, případně i lidské oběti. Jenomže magie je od nejstarších věků postavena právě na ovlivňování duchovních entit, tedy i bohů v dobrém i ve zlém, v zájmu člověka. Proto takové obavy a až nepřekonatelná hrůza z osob, které se obecně považovaly za zcela nezávislé na vládnoucí světské moci (dokonce i na všemocných bozích) a od kterých se lze dočkat toho nejhoršího. Podstatně větší hrůza se beztak šířila ze strachu a pověr, než ze skutečných dopadů magických skutků. Osud ponížených bohyní a rovněž to, z čeho byly podezírány, naznačují, čeho se noví vládci báli především. Pomsty ženských démonických bytostí, jejich temné agresivity a vynucování si sexu na bezbranných spících osobách obojího pohlaví. V neposlední řadě se strachovali, že po útocích sukub muži zůstanou impotentní. Měli hrůzu i z toho, že démonické bytosti jim zamění potomky a jejich právoplatnými dědici se stanou „podstrčení“ potomci nehodných rodičů, nebo nějakých nestvůr (viz divoženky z pozdějších pověstí a pohádek, zaměňující zrovna narozené děti za své).

Přestože od konce pravěku uplynula dlouhá řada staletí, tyto pověry (a s nimi i mnohé další) se udržovaly stále, nejenom v antickém prostředí, nýbrž i v éře, kdy nad pohanstvím zvítězilo křesťanství a udržovalo si svoji moc všemi dosažitelnými prostředky. Zapomenuty nezůstaly ani staré povídky, pověsti a historky o nebezpečných čarodějnicích a nočních démonech. Dokonce se zdá, že těchto strašidelných historek všeho druhu přibývalo. Pradávné představy o inkubech a sukubách ještě získávaly na intenzitě, což je patrné i z toho, kolik jim bylo věnováno místa v neblaze proslulém traktátu „Kladivo na čarodějnice“. Několik století trvající hony na čarodějnictví vedou k vážnému zamyšlení, co se dá očekávat od kolektivního vědomí lidstva, pokud se dostane do vleku fanatismu a totalitního myšlení.

A jak posuzovat fenomény inkubus a sukuba? Byl to skutečný dar bohů? Stávaly se lidské ženy opravdu milenkami nebeských bohů? A kdy se něco takového mohlo přihodit?

Ať posuzujeme mýty jakkoliv, nejspíš se nedopracujeme ke konkrétním historickým událostem. Mýtická pravda navěky zůstane pevně zasutá v hlubinách kolektivního nevědomí, což je charakteristickou vlastností všech dávných mýtů. Takže je nejspíš marné pátrat, kdy a jak k předání božských darů ženám lidským vůbec došlo. Podstatnější pro naše pojednání zůstává, co se pravděpodobně mohlo stát jádrem těchto prastarých mýtů.

Řekli jsme si, jaké byly v pravěku příčiny odděleného světa žen od světa mužů a o tajných ženských spolcích. Tak jako se vzájemně lišily tyto oba světy, tak se bezpochyby lišila také spiritualita mužů a žen. Mužské pojetí náboženství se jevilo v oddané poslušnosti svým bohům, neváhali použít i nejbrutálnější způsoby, aby svým svatým idolům prokázali úctu, třeba i vykoupenou nesmírným utrpením obětovaných. Vládnoucí bohové sídlili hlavně na nebi, a proto by se patriarchální mystické smýšlení dalo vyjádřit ohňovým dýmem, stoupajícím k nebi. Naproti tomu ženská spiritualita se vyznačovala hmotnější povahou, bolest zde byla chápana jenom jako nutné zlo, jemuž se pokaždé nedá vyhnout. Úžasný vztah k životu a plodnosti, zejména k novému zrození, zřejmě posiloval prožívání orgasmu jako posvátného aktu. A také naopak, tento prožitek mohl ve vědomí žen posilovat vztah k posvátnosti života a plodnosti, ale i další naděje.

Také si dokážeme představit, že pravěké ženy rodily a vychovávaly děti určitě s láskou. Můžeme se domnívat, že lásky se jim nedostávalo, jak by si určitě přály. Žily ve světě příkazů a zákazů, ve světě příkladů hodných následování nebo naopak zavržení. Ve světě, kde vládla povinnost neustále se identifikovat s vlastním klanem a odkazem vlastních předků a rázně se vyhraňovat vůči všemu cizímu. Ačkoliv pravěké ženy byly schopny pravé lásky (jak ji známe dnes) naprostá většina ji prožít ani nemohla, spíše nesměla. Nevěra se na jedné straně mohla trestat kamenováním, nabodnutím na zahrocený kůl, nebo jinými tresty. Na straně druhé se někdy dají předpokládat i takové zvyky, kdy se vlastní manželky a dcery půjčovaly významným hostům na noc jako výraz úcty.

Pravěké ženy, které se velmi dobře vyznaly v účincích léčivých bylin, stejně tak dobře dokázaly využívat i dostupná přírodní narkotika, zejména taková, jejichž pomocí se daly navodit nejen stavy rozšířeného vědomí, ale navíc ještě nadprůměrné a nadmíru pestré (i groteskní) sexuální zážitky. A že ty se projevovaly v jiném světě a nikoliv v tom našem? Zdá se, že ani takovéto úniky se ne vždy tolerovaly. Tyto „výlety za sexem“ se už v pravěku spojovaly se zavrženými bohyněmi. S vládkyněmi nocí a temnot. Z přiřknutých vlastností se neustálým opakováním, trvajícím celá tisíciletí, přímo stabilizovaly zlé postavy temných mýtů a spolehlivě se fixovaly do podvědomé paměti lidstva. Celé dlouhé věky lidé věřili v temnou podstatu těchto ženských démonů, které svojí pověrčivostí vyživovali v bezedných hlubinách společného nevědomí. Odtud pak tyto skryté energie stále vystupují v nejrozmanitějších podobách a scénách. Buďto jako děsivé přízraky, anebo třeba zcela opačně jako vyjádření nejhlubší intimní touhy.

Jak tedy máme hodnotit to velké pravěké tajemství? Nejlépe z pohledu samotné magie, neboť tyto projevy byly od samého počátku považovány za magické a dosud se na tomto mínění nic nezměnilo. Vše, co jsme si nejen o magii uvedli, nám bezpochyby pomohlo sestavit si jakýsi přehled magických nástrojů, které pro naše hodnocení připadají v úvahu. Jako první si připomeňme magii myšlenkovou a magii sexuální, které spolu mají vytvářet mocnou a účinnou energii. Za velmi důležité lze považovat, co jsme se dozvěděli o astrální světě (astrál, svět představ, duše světa, atd.). Experimenty a výzkumy, prováděné prostředky hlubinné psychologie, odhalily dosud obecně netušené nesmírné prostory, které se s oblibou nazývají i takovými termíny jako paralelní světy, vesmíry, dimenze atd. Jedná se také o místa a krajiny, ve kterých žijí astrální bytosti, entity, a to dokonce svým vlastním životem. Jinými slovy: duchové, démoni, bohové a další bytosti. Tyto entity se za určitých okolností doslova vynořují z nesmírných hlubin kolektivního nevědomí a projevují se nezřídka až velmi živě (údajně působí reálněji, než jak si lze představit samotnou realitu). Nelze se proto divit, že strach z pomstychtivých nočních démonů se spolehlivě šířil a rostl. V astrálním světě se i samotné myšlenky ztvárňují a ožívají, zejména když se proměnily ve velmi frekventované pověry a vyznačovaly se vyhraněnými črtami a charaktery. Neustálým opakováním myšlenek a s nimi spojovaných negativních emocí se naprosto spolehlivě formoval jakýkoliv živý astrální útvar, nejen tolik sugerovaný obraz ženských démonů, chlípných, zlých a nebezpečných.

Těch několik příkladů, uvedených před závěrečnou kapitolou, dává tušit, jak mohlo původně docházet k projevům takového rázu. Všechny tři příklady spontánních projevů „z jiného světa“ můžeme nejspíš považovat za prvotní předlohu těchto tajemných archetypů.

Ženy, které si pomocí své milostné touhy a imaginace vyvolaly obraz svého miláčka (nebo jenom jeho symbolickou přítomnost) a prožily s ním svých několik okamžiků údajné tělesné lásky, určitě nelze vinit, že by zrovna tímto hodlaly někomu škodit. Původní zde byla nepochybně touha po milovaném protějšku, po trošce toho docela obyčejného lidského štěstíčka.

Záměrem celého pojednání bylo čtenářům přiblížit životní úděl pravěkých žen a pokusit se o objasnění jedné úctyhodně prastaré pověry. Nechť se takto podaří vnést aspoň trochu světla do šera dávných věků i do temnot nejtemnějších...

 

                                                                                                                          Jan Padych

Zpracováno pro www.padychbooks.com
Úryvek z e-knihy -   Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 31.3.2013 13:45 | 
Přečteno: 1205x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.