Kategorie: články

Ve znamení meče a picího rohu

Z celé bronzové epochy jsou nacházeny výraznější znaky mužských kultů.

Z celé bronzové epochy jsou nacházeny výraznější znaky mužských kultů, zatímco stopy ženských obřadů se téměř vytratily. To ale neznamená, že by ženské spolky vymizely. Nejspíš se stáhly a působily hlavně v ústraní. Každopádně pokračovaly dál. I kdybychom si odmysleli příčiny kultické, zůstávají ještě záležitosti ryze ženské (menstruace, porodnictví) i pracovní (polní práce, přástky, tkaní, sběračství a další), každá tato činnost přímo souvisela s ženskou spiritualitou..

Vznikala mužská bojová bratrstva, vyznávající své ideologie. Mýty s bojovou tématikou vycházely i z dřívějších tradic totemismu. Například bojovníci napodobovali, anebo spíše mysticky prožívali, zuřivost některých nebezpečných zvířat, zejména medvědů, vlků a zubrů. Zbraně, především meče a dýky, se stávaly ozdobnější, což ukazovalo na jakousi zálibu, možná i mánii, v morbidní krutosti a v zabíjení. Rozmáhal se kult pití opojných nápojů, což se projevilo množstvím picích souprav, zejména picích rohů. Opilost v bojovnických kruzích měla představovat něco jako přípravu na hrdinskou smrt..

Narůstala válečná střetnutí stále větších skupin, například ze střední doby bronzové je prokázána účast stovek, ne-li tisíců bojovníků v bitvě o hradiště Barca u Košic, o něco později na kopci Myššia Hôrka ve Spišskom Štvrtku pod Tatrami. V oblasti obou lokalit se odhaduje osídlení zřejmě předky Thráků, kteří s sebou přinesli vysokou kulturu, srovnatelnou s jižními vrcholnými kulturami (Mykény, Trója), zejména domy bohatých vrstev, oddělené od chudších staveb a obehnání osady kamennými hradbami.V Gánovciach u Popradu odkryty pozůstatky velkolepé svatyně, bez nadsázky připomínající slavné starořecké Delfy, které v té době ještě nestály. Vítězní dobyvatelé obou zmíněných pevností bezpochyby přišli z východu (z území Ukrajiny) a používali na svoji dobu pokročilou taktiku a špičkovou výzbroj (těžký bronzový pancíř bez výhrad patřil bojovníkovi specialistovi)..

Bojovné tendence u pravěkých obyvatel střední Evropy zřejmě vyvrcholily v období stěhování národů kolem roku 1.200 př. n. l. nástupem velké expanze lidu popelnicových polí. Zdá se, že zbožňovaným ideálem tohoto dlouhého období (od 13. do 7. století př. n. l.) býval hrdinný bojovník, dobyvatel, stavěný na úroveň polobožské bytosti, s pózou vozataje v lesklém pancíři na bleskově se ženoucím oslnivém voze, kdy paprsky, zrcadlící se v bronzového krytí vozu, připomínaly svým leskem samo božské Slunce. Zástupy bojovníků v oslnivé bronzové zbroji (zřejmě synové náčelníků se svými houfy) zamířily ve 12. století př. n. l. ze srdce Evropy k bohatému jihovýchodu. Jejich prudké nárazy na jižnější kmeny přispěly ke zmatkům a k rozsáhlým událostem, které pozměnily nejen "politickou mapu“ západního pobřeží Malé Asie, ale přinesly i další značné změny, například vpád Dórů do Řecka, příchod Izraelců do Palestiny, Etrusků do Itálie atd. Ve Středomoří nastalo dlouhé období mimořádného násilí a zmatků, které se zapsalo do světových dějin a přineslo značné změny rovněž u historicky známých národů a dokonce velmocí. Pod nápory těchto „mořských národů“ padla dosud suverénní chetitská říše. Pět velkých náporů musel odvrátit mocný Egypt, na který útočily dokonce i lodě s ptačími symboly, což nejspíš ukazuje na původ útočníků zřejmě ze střední nebo severní Evropy (znamení pravěkých slunečních bohů). Podíl bojovníků z nitra pravěké Evropy na tomto dlouhodobém válečném řádění musel být výrazný, když původně jejich zbrojí (krátký meč, lehký kulatý štít a tělový pancíř) se v následujících obdobích začaly vyzbrojovat prakticky všechny armády v celém Středomoří, ale i jinde ve světě. Tuto lehkou a účinnou zbroj, na svoji dobu nesmírně flexibilní, považovali za vhodnou pro veškeré bojové činnosti..

V závěru doby bronzové se i ve střední Evropě začaly utvářet historicky známé národy (Keltové, Thrákové, Illyrové, Veneti a další.). Někdy kolem 10. stol. př. n. l. nastaly značné etnické posuny, kdy právě ze střední Evropy se některé skupiny obyvatel pohnuly směrem k jihu, mimo jiné i do Itálie (Illyrové, Veneti, možná i Latinové)..

Na sklonku doby bronzové (7.-8. stol. př. n. l.) nastal velký příliv kočovníků z východu do střední Evropy. Kmeny Kimerijců původně obývaly stepi severně od Černého moře, odkud podnikaly pustošivé nájezdy po rozsáhlých územích Malé Asie a na čas zde ovládly ohromné území. Jejich výhodou bylo použití jezdectva do té doby mírou nevídanou, což vedlo zprvu k jejich úspěchům. Vedli vítězné války s Asyrií, Urartu i s Lýdií. Obrat nastal po drtivé porážce v Lýdii a poté, co se ve stále větší míře do jejich černomořských stepí tlačily kmeny kočovných Skythů. Část Kimerijců se obrátila na západ a tak se dostali do střední Evropy. Je nesporné, že ani zde se nechovali o nic mírněji než v Malé Asii, kde prováděli pustošivé nájezdy ve snaze o co největší kořist a snažili se místní obyvatelstvo ujařmit s cílem vymáhat co nejvyšší daně. Jak dalece se jim to dařilo na území Slovenska, Moravy a Čech (dál na západ se zřejmě nedostali), můžeme soudit spíše podle odkazu, který po sobě zanechali. Každopádně nelze tehdejší místní zemědělské obyvatelstvo považovat za mírné beránky, kteří si pokorně nechali všechno líbit. Zdejší bronzové kultury vyznávaly hlavní božstvo Slunce. S ním byl spojený kult bojovníka, héroa – poloboha. Hrdinské legendy a zkazky se vyprávěly den co den, večer co večer. Stopy po Kimerijcích časem zanikly, avšak odkaz „pána jezdce“, pána nad životy a jeho nesmírně arogantní a krutá nadřazenost zůstaly a byly se značnou ochotou přejímány rodovou a kmenovou šlechtou místního obyvatelstva. K ideologii všech dobyvatelských pasteveckých plemen, které se odhodlaly táhnout do cizích krajin za mocí a kořistí, bylo odjakživa krédo – zmocnit se protivníkova majetku, jeho domu, jeho koní a jeho žen. Ani Kimerijci zřejmě netvořili žádnou světlou výjimku..

Za zmínku jistě stojí i to, že v době bronzové se na území střední Evropy objevovaly i meče s poměrně krátkou rukojetí, které spíše odpovídaly velikosti ženské ruky než mužské (Lubomír Niederle). Později, v době železné, se ve stepích jižní Ukrajiny nacházely meče ve skythských ženských hrobech, což se objasňuje odchodem téměř všech bojeschopných mužů na dlouhodobé slavné tažení přes Malou Asii až na hranice Egypta, kdy v domovině zůstaly jen ženy, nucené hájit svoji zemi a své postavení s mečem v ruce. Nutno dodat, že ve skythské mytologii hrála důležitou roli i bohyně, panenská lovkyně, neustále ozbrojená. Někdy se uvádí, že právě ze skythského prostředí čerpají staré řecké mýty inspiraci pro příběhy o bájných amazonkách. Nicméně amazonismus se rozhodně neomezil jen pro oblast stepí na sever od Černého moře..

Po celou dobu bronzovou můžeme obecně předpokládat, že ideje patriarchálního zřízení tvořily pevnou součást nejen zvykového práva, ale i náboženství a mýtů. Žena měla povinnost svého muže ctít jako svého pána a byla pod neustálou veřejnou kontrolou celého klanu. To se nejspíš týkalo hlavně manželek významných mužů..

Pojetí hrdinství v bronzové době se nejspíš projevovalo ve válkách v přímých osobních soubojích..

„...Něco zadunělo o poznání silněji, než byl běžný hřmot boje. A znovu. A zase... Jako by tu někdo vybubnovával nepravidelný rytmus. Kousek odtud. A už je vidí. Docela dobře. Snad proto, že den se stále více a více hlásí o své právo. Jsou to dvě postavy, připomínající dávné legendy o zázračných bojovnících. Ten vysoký, v lesklé zbroji je přece otec - stále neúnavný, třímající v pravici svůj velký meč, celý rudý od krve svých obětí, a na levici navázaný štít, jehož okraje už upadly pod ranami soků. A ten druhý? Kalanis ho začíná poznávat i v té kožené haleně s našitými plíšky a kovovými destičkami. Není tak vysoký jako Karkanis, ale o nic méně statný a silný. Dokazuje to pádnými ranami do Karkanisova štítu. To je přece... Pakpacolis! Navzájem si zachytávají rány do štítů, které se jim začínají zmenšovat, když meče doslova ukusují z jejich okrajů, pokud se tomu, kdo se právě brání, nepodaří zachytit ránu puklicí. Ty rány! Každá z nich by normálně silného muže dokázala srazit k zemi. Kalanis si všiml, že kolem této dvojice se přestává bojovat a leckdo začíná sledovat ten zajímavý souboj. Kdo zvítězí? Kalanis nikomu z těch dvou nepřeje smrt. Na jedné straně vlastní otec, na druhé pak jeho nejlepší přítel z dětství... Zdá se, že tento jediný souboj teď najednou všechny zajímá víc, než celá válka. Oba to jsou bojovníci, na něž je požitek se dívat. Ještě že už je dostatek světla, protože v noci by jeden z nich už dávno skončil pod mečem toho druhého, kdyby se mu nepodařilo včas zahlédnout směr vedené rány. Je obdivuhodné, že údery nijak neslábnou. Na mečích jsou znát dost hluboké záseky, přičemž oba mají zbraně z pevného bílého bronzu. Pakpacolis se dočkal toho, co si snad nejvíce přál, pokud ho Kalanis dobře zná. Vždycky toužil ukázat před očima mnoha bojovníků, že patří k těm nejlepším. Teď se mu to plní. Jestli vyhraje, porazí nejlepšího bojovníka této krajiny. Jestli padne, bude mu přináležet všechna čest jako tomu nejlepšímu.Vždyť být zabit karhisem Karkanisem je pocta a nikoliv ostuda. Karkanis totiž není obyčejný člověk, nýbrž je to bůh a potomek rodu obrů. Pakpacolis najednou začal mít převahu, přičemž Karkanis sekal jaksi chabě a spíše se věnoval zachytávání mladíkova ostří pukličkou svého zohaveného štítu. Situace začala vyvolávat radostné výkřiky Pakpacolisových přívrženců. Ty však nevydržely příliš dlouho. Zrovna, když jedna z Pakpacolisových ran měla dopadnout na sokův štít, Karkanisova levá noha prudce kopla do výše a zasáhla Pakpacolise do rozkroku. Ten jenom stačil napřáhnout štít, aby jím zachytil hroznou ránu. Karkanisův meč dopadl tak mocně, že Pakpacolis upustil zbraň a padl na zem. Karkanis teď zuřivě sekal, jako by štípal dříví, dokud se Pakpacolisův štít nezmenšil na pouhý cár tvrzené kůže kolem bronzové puklice, takže jako ochranná zbroj už nemohl být potřebný. Rozhodná rána zatím nedopadla, neboť Karkanis si cosi začal drmolit a bylo zřejmé, že sok, připravený ke skolení, se má stát přímou obětí. Kalanis se ohlédl kolem sebe. Nikdo z nepřátel se neodvážil zasáhnout. Jako by se báli narušit obřad této oběti. Pakpacolis, ještě stále se šklebící po bolestném kopnutí, si strhl z levice zbytek ochranného štítu a sňal si přilbu, zřejmě aby jeho přemožitel měl snadnější ránu. Padnout takovýmto způsobem není hanba. Karkanis zvedl meč do výše a nabíral do paže svoji veškerou sílu, aby dokonal započatý obřad...“ (Jan Padych: Z pravěkých ság – Nesmrtelný).

Jan Padych.

25.1.2013.

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM.

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství.


Vydáno: 5.1.2018 3:56 | 
Přečteno: 98x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.