Kategorie: Články

Věk pravěkých rytířů a dam

Začátek doby železné ve střední Evropě plně ovládla kultura halštatská

Začátek doby železné ve střední Evropě plně ovládla kultura halštatská, která se brzy po svém zrodu rozšířila na ohromném prostoru od Francie a Německa po Karpaty na východě a Balkán na jihu. Vytvořila se zde silná velmožská vrstva, která v mnohém napodobovala své vzory z jižní Evropy, zejména z Řecka a Itálie. Společenské poměry té doby snad nejlépe vystihuje značně opevněné sídlo v německém Heuneburgu, kde nejvyšší a nejhrozivější hradby stály nikoliv proti případnému vnějšímu nepříteli, nýbrž proti nuznějším obydlím v podhradí. Na jihozápadním Slovensku to bylo mohutné hradiště Molpír u Trnavy s oddělenými domy bohatých a s palácem, odkud bezesporu nesmírně mocný vladař ovládal ohromné území. Kromě opevněných hradišť a hradisek bylo po celém území halštatské kultury množství opevněných dvorců, náležejících klanové a kmenové šlechtě. Obrazové výjevy z kovových nádob (situly) představují vysoce kultivované prostředí, velmi připomínající popisy z homérských eposů. Velmoži si užívali značného blahobytu, jejich domy v hradištích i dvorcích byly významnými místy, kam přijížděli cizinci z daleka, nejspíš kupci. Zde se odbývaly hostiny, soudní pře a další veřejné události. Významné muže pohřbívali podle důstojnosti, krále, knížata a místní náčelníky v mohylách, do nichž se zesnulým zasypali i jiné mrtvé (přídavné pohřby), zřejmě jejich manželky, nebo jiné oblíbenkyně, které pro ten účel usmrtili. Někdy šlo v přídavném pohřbu o muže. Pokud zemřela významná žena, její mohylu umístili na klanovém pohřebišti a pohřeb bohatě vypravili, většinou s přídavným pohřbem (muži nebo ženy, snad někdo ze služebnictva). Ženy významných mužů sice požívaly velkou úctu, nikoliv však stejnou jako jejich muži a vládci. Na výjevech ze situl byly významné ženy znázorňovány například při tkaní látek. Při této činnosti jim pomáhaly dívky a ženy z nižších vrstev, tyto práce doprovázely i zpěvy a tanci. Je zřejmé, že život velmožské vrstvy se hodně výrazně odlišoval od života prostých lidí, kteří museli tvrdě pracovat a žili nuzně. I samotní velmoži se lišili podle významu a moci. Jen ti nejvýznamnější jezdívali na vozech (někde na nich bývali i pohřbíváni, jinde přidávali do mohyl vozy celé, nebo jen části). Z méně významných velmožů se rekrutovali jezdci na koních, tedy jacísi pravěcí rytíři.

Je zřejmé, že život těchto vyvolených byl výrazně opředený všelijakými příkazy a zákazy a nejspíš na nich spočívala odpovědnost za prosperitu celé země i za nebezpečí, které hrozilo od nepřátel. I to je jedno z vysvětlení významného nálezu v Býčí skále v Moravském krasu, kde bylo pobito (přímo krutě zmasakrováno se stopami kanibalismu) téměř 40 žen, dětí a mužů různého věku. V té době byla nejen jižní Morava ohrožena vpády kočovných pastevců. Ovšem místní zemědělské obyvatelstvo se svojí vládnoucí velmožskou vrstvou jistě nevydávalo kořist snadno. Hrdinské ideje z doby bronzové byly ještě vydatně posíleny, zejména u velmožů, kteří jezdívali do boje na koních a na válečných vozech (na území Čech a Moravy to byly vozy čtyřkolové, jinde většinou dvoukolé).

Velké nebezpečí pro halštatská území (hlavně na území Slovenska, Moravy a Čech) představoval kmen kočovných nájezdníků, historicky známý národ Skythů. Tito nomádi, „páni jezdci“, podobně jako předtím Kimerijci, pustošili Malou Asii a na svém velkém tažení dorazili až k hranicím Egypta, který se ubránil jejich nájezdu ohromným výkupným. Podle starořeckého letopisce Hérodota jeden skythský kmen sídlil v nitru Evropy. Jeho příslušníci se měli nazývat Sikynové. Název sám částečně připomíná starý indoevropský název pro jízdní lučištníky (Skend). Ve stepích na území dnešního Maďarska se skutečně nalezly stopy po těchto kočovnících, a nejen tam. V období 6.-5. století př. n.l. pravděpodobně tento skythský kmen projevil svoji přítomnost až velmi markantně. V té době na sebe narazily dvě velmi militantní kultury se značně rozvinutými bojovnickými kulty a tradicemi. Na jedné straně Skythové (lid vekerzugské kultury) a na druhé straně lid kultury halštatské (hlavně kultury kalenderberská, horákovská a slezskoplatěnická). O krutých skythských rituálech, spojených s válkou, psali antičtí letopisci, jako jeden z prvních Hérodotos. Bojechtivost mladých mužů mělo posilovat napití se krve z prvního zabitého nepřítele. Každého stého zajatce obětovali svému „svatému meči“, na který vylévali krev obětovaných, jimž utínali pravé paže a obřadně je vyhazovali do výše a nechali ležet tak, jak spadly na zem. Mezi jejich nejvýznamnější božstva patřil meč, jakýsi fetiš, který možná ani neměl jméno (nedochovalo se). Byla to obdoba řeckého boha války Area, což samo o sobě vystihuje ráz dobyvatelské a kořistnické ideologie skythských nájezdníků, kteří se zde střetli s o nic méně bojovnými kmeny kultury halštatské.

Vpády nájezdníků z území Maďarska vedly přes jihozápadní Slovensko a jižní Moravu dále na sever a západ. Po úporném boji zřejmě dobyli mohutné hradiště Molpír u Trnavy, které mělo na svoji dobu nezvyklé kamenné hradby s bastiony (údajně i speciálně spečené valy) a jevilo se předtím jako nedobytné. Vydrancovány byly mnohé dvorce, osady a usedlosti na jižní Moravě. Dobyta byla i taková ohromná hradiště jako Kotouč u Štramberka. Po úporných bojích nájezdníkům nestálo nic v cestě ve směru na území Polska a Německa, odkud se vraceli do svých stepí s nesmírnou kořistí. Jejich vpády rovněž narušily dálkový obchod na jantarové stezce mezi jižními zeměmi a pobřežím Baltického moře (široký pás od Krkonoš po Tatry). V závěru skythského řádění z území jižní Moravy vymizela klanová a rodová šlechta (jak náhle se objevila, tak náhle i vymizela). Někdy z té doby pochází nález z Býčí skály v Moravském krasu, kde bylo nalezeno skoro 40 pobitých žen, mužů a dětí. Okolnosti nálezu zřejmě opravňují k domněnce, že šlo o oběť za záchranu země před neustálými pustošivými nájezdy a že zde byly obětovány osoby vyššího společenského významu jako „oběť z toho nejlepšího“ ze společnosti. Následně se zbídačelá země vrátila z této pravěké formy „feudalismu“ k předchozí formě vojenské demokracie. Vznikala početná síť nevelikých hradisek zejména na okrajích pahorkatin, jejich situování svědčí o snaze čelit nepříteli od východu. Krize se nedotkla pouze oblasti Moravy a Slovenska. Vážná krize zanedlouho postihla celou halštatskou kulturu i na tehdy bohatém a velkolepém západě. Na troskách halštatské kultury povstala následně kultura laténská, tedy keltská.

Poté, co byly válkami a boji narušeny obchodní spoje na jantarové stezce (široký pás od Krkonoš po Tatry), projevil se značný hospodářský úpadek, ve srovnání s předchozí dobou velmi výrazný.

Následným příchodem Keltů a jejich okupací území dnešních Čech, Moravy a Slovenska se tato území dostávají na světlo dějin, neboť Keltové byli již historickým národem, o němž existovaly písemné zprávy antických autorů. Tak byl odedávna posuzován konec pravěku v našich zemích. Nejspíš proto, že se nevědělo například o části keltské pravlasti v jihozápadní části Čech, nebo o Thrácích na Slovensku, případně o thráckém kmeni Dáků, který obýval část jižního Slovenska ještě před příchodem Keltů.

Kult Velké Matky v době halštatské opět získal významné postavení, avšak nadále suverénně vládly mužské kulty. Vypovídá o tom situace v Býčí skále a jejím bezprostředním okolí v Moravském krasu. Lokalita je jako šitá přesně na míru kultu Velké Matky. Tajemná jeskyně, z jejíhož skalního okna proniká do velké síně světlo, tvořící velmi mysteriózní šerosvit, kromě jiného také voda, zaplavující vchod s proudem směřujícím z podzemního šera na denní světlo. Samotná jeskyně symbolizuje lůno Matky Země, takže bychom si mohli myslet, že zde mohl být praktikován tento ženský kult v plné moci a suverenitě. Jenomže jsou zde další okolnosti. Například kovárna, poukazující spíše na kult ohně a slunce, zřejmě na prospektorskou spiritualitu a doprovodné praktiky. Stopy masakru skoro 40 lidí (buďto najednou nebo postupně) svědčí o velmi silném vlivu patriarchálního kněžstva. Velká Matka zde byla velebena v plném lesku a slávě, avšak zřetelně podléhala suverénní nadvládě mužských božstev. Obdobné bylo postavení žen mocných velmožů, které sice jejich okolí zahrnovalo poctami a velebením, ale zůstávaly vždy jen ženami svých mužů. A když jejich manžel a pán (možná i bůh) zemřel, následovaly ho ve smrti a žádalo se po nich, aby to samy považovaly za nesmírnou poctu.

Po celou halštatskou epochu zřejmě i nadále existovaly ženské tajné spolky jako v předchozích dobách, což bylo podmíněno především ryze „ženskými záležitostmi“ i ženskými pracemi, které byly opředeny spoustou zvyklostí a pověr. Svůj význam každopádně posilovaly mužské tajné společnosti, hlavně bojová bratrstva, teď už nikoliv jen na bázi společné pokrevní a klanové příslušnosti. Dají se předpokládat i jakési formy bojovnických družin na hradištích a dvorcích mocných velmožů Avšak jen u těch nejmocnějších, snad knížat nebo králů, se bojovníci z družin pravděpodobně nemuseli zabývat zemědělskou prací a jinou činností, pouze neustálou přípravou na boj a zdokonalováním se v bojových dovednostech. Do takových družin už mohli být přijímáni dokonce i cizinci, třeba na základě schopností a hrdinských činů. Picí soupravy a rožně se staly velmi exponovanými předměty právě v těchto skupinách, laděných militantně. Velmož sám rožnil maso a rozděloval kousky svým oblíbencům někdy podle zásluh, jindy podle dlouhodobé proslulosti. Společnými hostinami s nemírným pitím, s vyprávěním o hrdinských činech svých i předků, se zpěvy, tanci, zápasy a jinými způsoby kratochvíle hodné mužů, byly utužovány vztahy mezi velmoži a jeho druhy ve zbrani, i mezi bojovníky navzájem.

Nepochybně už nastávaly proměny velkých bohyní místního významu ve všelijaké ženské démony, dokonce ve strašidla, škodící lidem i zvířatům, což se velmi výrazně odráželo v pozdější keltské mytologii. Některé proměny se dají vysvětlit mocenským šířením božstev úspěšných velmožů a vítězů v dobyvačných válkách, kdy lokální bůžci poražených a podmaněných byli sami považováni za poražené a podmaněné a logicky proto ustupovali do ústraní. Takové vysvětlení lze brát jen do určité míry. K podobným změnám nedocházelo pouze ve střední Evropě starší doby železné. Mnohem dříve se projevily v tehdy již dávno historicky známých národech starověkého světa.

Halštatští velmoži se cvičili v boji od útlého mládí a byli na své bojové umění jaksepatří pyšní, obzvlášť když šlo o knížata a krále.

„...Velký Megh se tedy postavil proti dvěma. Kov zvonil a cinkal a ještě jeho zvuk doznával po úderech a secích. Všichni bez rozdílu na to zírali s napětím. Přiběhly i ženy z okolních domů. Ukázala se i Megha Gedurcha, odněkud se přihnal i Meghův syn Chodanis se svými druhy. Zvědavých přibývalo, až bylo k zamyšlení, odkud se na dvorci našlo z ničeho nic až takové množství lidí. Ti dva se snažili útočit naráz, aby jim protivník nestačil, ten však svými dýkami dokázal zachytit kde co, také uhýbal a uskakoval, kdy to bylo nutné. Každý, kdo to viděl, moc dobře chápal, proč velkého Megha dosud nikdo nikdy v žádném souboji nepřemohl. Jenomže ani ti dva nebyli kdovíjak slabí a síly měli oba snad na rozdávání. Zatím se Meghovi podařilo oba zasáhnout jen lehce, že sotva bylo vidět krev, zatímco jemu se na pancíři zaznamenaly dva seky. Jenomže u Megha se nejevilo, že ty dva chce hned odeslat do toho jejich jiného světa. To by tnul jinak. Chvílemi se zdálo, že jeho dýky kolem nich jen ořezávají vzduch, jako by takto snad hodlal přetnout jakési pomyslné provázky, které je měly poutat s kdoví čím. A dhurgisové na sebe jen významně pomrkávali a byli úplně klidní. Oni ani v nejmenším nepochybovali o tom, že jejich pán ví přesně, co dělá. A potom se velký Megh několikrát od těch dvou vzdálil na pár kroků a začal se zhluboka nadechovat a vychrlil ze sebe až nelidský řev. Tehdy se jeho dhurgisové usmívali a divoce na sebe kývali. Zdálo se, že velký Megh se proměnil v něco neuvěřitelného. Byl to sice pořád člověk s jednou hlavou, dvěma rukama a nohama, ale přesto byl najednou někým jiným. A také podstatně mocnějším než předtím. To nejenom ten jeho řev… I tvář se proměnila. Možná jako nějaká zvířecí, hlavně strašlivá. A ti dva, co proti němu ještě pořád zvedali své meče, už zjevně při pohledu na něho, jeho moc a sílu, už zjevně ani nevěřili, že zůstanou naživu. A v tom se opravdu nespletli. Bylo to jako blesk, kdy jejich meče jeden po druhém odletěly někam do dálky a po několika sotva postřehnutelných mihnutí zlatých dýk se oba sesuli na zem. Meghův zvířecí výkřik se vznesl vysoko k nebi. S ním zaznělo sotva srozumitelné: „Tady máš hlavy! Přijď k nám!“ Nato všichni zvedli hlavy k nebi. Temné mračno přes půl oblohy připomínalo jakousi zuřivou tlamu…“  (Jan Padych: z konceptů)

Další ukázka nás zavede mezi kočovné dobyvatele a ukáže nám, jak se mohla projevit moc panenské bohyně Argimy.

„...Přijeli k jakémusi osamělému obydlí, kam vešli jenom velký Konugu s Krogalou, zatímco ostatní zůstali způsobně sedět na koních.. Ne příliš rozlehlý prostor osvětlovaly olejové kahany, zavěšené na trámech. Uvnitř bylo všechno připraveno jako v jurtě, žádné tvrdé lavice na spaní jako je mají místní lidé, nýbrž lůžka vystlaná hebkými a vycpanými pokrývkami. Na stolku zlaté konvice a džbánky s pohárky. Nad ohništěm kus jehněčí kýty nabodnutý na stříbrném rožni, maso bylo už nějakou chvíli upečené a vonělo mejenom svojí vůní a spáleným tukem, nýbrž i drahým kořením, což bylo znát. Vzala si, co jí nabídl. Kus odřezaného masa a pohár s vínem. Velký Konugu pořád něco mluvil o tom, jak se chystá dobýt západní krajiny, že přiveze plné vozy jantaru a za všechny zajatce dostane vozy zlatých nádob a všelijakých ozdob, které se ženám tolik líbí. Také ji zahrne jantarem a zlatem, že pak už po takových věcech ani nebude víc toužit. Zalíbila se mu na první pohled, vždyť je dcerou svého národa, a také proto jí nemusí vysvětlovat, kdo je velký Konugu Chonši Sikela a kým se může stát ona, když bude mít rozum. Vůbec se jí to nelíbilo. Ani Argimě by se nelíbilo, kdyby se ji nějaký muž hodlal takto zmocnit. Od začátku věděla přesně, co udělá. A také to udělala. Když viděl, že s ní nebude snadné pořízení, vyvrátil ji do měkkých pokrývek. Rychle ji přilehl. Jenomže Argima byla při ní. A také při sobě měla ostrý nůž, jehož ostrá čepel naráz studila velkého Konugu Chonši Sikela mezi nohama přímo na kořeni jeho mužství, sotva se náležitě uvolnil a chystal se z ní rvát oděv. Všechno se naráz změnilo. Sama pocítila, jak celý změkl a ztratil sílu. Snad se zhrozil, že by mu to ufikla, jako se koňům znevážených mužů utínají ocasy. Slyšela, že jenom zasyčel: „Ty čarodějnice! Ztrať se mi z očí!“ Nemusel opakovat. Tentokrát poslechla na slovo...“  (Jan Padych: z konceptů)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 5.1.2018 4:07 | 
Přečteno: 13x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.