Kategorie: články

Znamení zavržených

Některé velké bohyně, které byly uctívány v nejstarších dobách jako nositelky dobrodiní...

Některé velké bohyně, které byly uctívány v nejstarších dobách jako nositelky dobrodiní nejen v tajných ženských kultech, nýbrž i veřejně, se v obecném povědomí postupem času začaly proměňovat v bytosti démonické, zlé, roznášející zkázu. Avšak v tajných ženských kultech tuto podobu rozhodně neměly.

Vůbec k nejstarším božstvům, zřejmě až z doby ledové, patřila řecká bohyně Nyx, reprezentující noc. Byla dcerou prvotního Chaosu a matkou boha věčného světla Aithéra a bohyně jasného dne Hémery. Jejími syny byli bůh smrti Thanatos, bůh spánku Hypnos, ale i převozník do říše mrtvých Charón. Zdá se, že s nástupem vlády nových bohů ( i jejích dětí), zeslábl její vliv a ustoupila do pozadí. Její místo zaujala božstva Uranos (Nebe) a Gaia (Země). V klasickém řeckém období už neměla prakticky žádné přívržence, alespoň ne veřejné. Ženské kulty se dovolávaly moudrosti Černé matky i nadále. Dcery bohyně Nyx si v antické mytologii zachovaly své místo jako obávané dcery Noci. K nejobávanějším patřily Erínye (Fúrie), které krutě mstily veškerá provinění proti původním mateřským pořádkům, zejména proti vrahům členů vlastní rodiny. Bohyní odplaty byla Nemesis, která se v průběhu času proměňovala ve stále monstróznější ztělesnění pomsty a hněvu. Nejvyšší bůh Zeus narušil její průchod spravedlnosti i pomsty tím, že ji unesl a sám na sebe tímto převedl zákon odplaty do svých rukou. Nemesis takto byla vykázána do ústraní a získala démonickou hněvivou podobu pomsty. K dcerám Noci patřily i Hesperidky, představující přechodnou večerní dobu. Tyto tři nymfy symbolizovaly Západ jako Bránu smrti. Velký respekt po celý starověk vyvolávaly Moiry (Sudičky), poslední tři dcery Noci. Jejich rozhodnutí původně nedokázal změnit ani nejvyšší bůh Zeus, avšak ten se v pozdější mytologii (zcela účelově) stal jejich otcem, aby na ně získal vliv.

V ženské magii hrál velmi důležitou roli Měsíc a vše, co s ním souviselo. Rozhodně větší, než Slunce. I proto, že Měsíc byl odjakživa spojován s ženskými kulty a Slunce s mužskými, má se za to, že ženy měly svoji magii v nejstarších dobách více propracovanou než muži. Kromě toho po celý starověk (i dodnes) mužští kněží nosívali roucha, připomínající původní ženský oděv, sukni.

K nejznámějším lunárním bohyním patřila Hekaté, nazývaná i královnou noci. Její geografický původ se shledává v severovýchodní Thrákii. To ji spojuje se vzýváním bohyně ve střední Evropě a v Malé Asii skoro před 6 tisíci lety (D.Georgeová: Mystéria Temné Luny). Jde o trojjedinou bohyni, spojovanou s černým měsícem. Ovládala magii, rituály, prorocké vize, porody, smrt atd. Její široká obliba vedla už záhy k začlenění do klasického řeckého božského pantheonu, přestože byla spojována s Titány, vzbouřenci proti nejvyššímu bohu Diovi. Nikdy se nepřidala k olympské společnosti bohů, avšak Zeus si jí nesmírně vážil. Původně mysteriózní božstvo se časem měnilo do ponurého až děsivého vzezření. Stále více se zdůrazňovaly její ničivé schopnosti na úkor původních tvořivých, až ji nakonec vzývali pouze jako bohyni podsvětí v tajných rituálech černé magie, zejména na místech, kde se v temnu noci setkávaly cesty.

Výmluvný je osud Medúsy s hadími vlasy. Tuto zřejmě africkou (z Libye) trojjedinou bohyni zrozenou z moře a vládnoucí v poušti původně ukazovali jako ozbrojenou cudnou pannu s hadí korunou. Byla oděna v legendární aigidě, tunice z kozí kůže, rovněž nosila masku Gorgony (tvář se zlověstnýma očima, vyceněnými zuby a vyplazeným jazykem) a kolem pasu měla kožený vak s posvátnými hady uvnitř, kteří chránili jejich majitelku před pokusy o narušení jejího panenství. Ukrutná strašidelná maska měla být výstrahou před proniknutím do božských mystérií, jež obsahovaly proroctví, léčení, magii a sexuální hadí mystéria, poukazující na smrt a znovuzrození. Medúsu spojovali s menstruačními ceremoniemi. Její hrůznou masku mívaly kněžky údajně i při jí zasvěcených sexuálních obřadech, což zdůrazňovalo, že nejednaly za sebe, nýbrž za svoji bohyni. Medúsu dávali do souvislostí s bohyní Athénou jako jeden z jejích aspektů. Když však Athénu zařadili do olympského božského pantheonu jako jedinou ze starých bohyní, bylo nutno ji zbavit této ryze matriarchální stránky (povahy cyklické obrody prostřednictvím sexuálních rituálů), což bylo vyřešeno opět mýtickým zásahem. Pomocí patriarchálního hrdiny Persea, jenž utnul hlavu nebezpečné nestvůře Medúse (a bohyně Athéna pak vyskočila z hlavy nejvyššího boha Dia jako „jeho pouhá myšlenka“).

Původně mocnou bohyni Lilith uctívali velmi horlivě po celém starověkém Blízkém východě i v Mezopotámii. V ranném Sumeru měla mít podobu mladé panny, pomocnice bohyně Inanny. Přiváděla muže z ulic do chrámu v Erechu k posvátným úkonům, které souvisely s kulty plodnosti. S ústupem moci ženských bohyní a posilováním patriarchálních božstev se její zjev a povaha stále víc démonizovaly. Divoký a nespoutaný aspekt ženské sexuality přecházel do podoby lascivního a nenasytného ženského démona, který svádí muže ve spánku a vyvolává v nich noční výrony spermatu. Pozdější patriarchální tradice ji vyhnala do pustin a zahrnula ji nejhanlivějšími názvy. Např. ve staré židovské mystice je nazývána ďáblovou samicí.

Příznačný byl rovněž osud pravěkých bohyní z nitra Evropy, což naznačují příklady z keltské mytologie, tedy již z doby historické, kdy je zřejmé, že původně šlo hlavně o bohyně lokálního významu.

V Irsku někteří lidé dodnes věří na královnu víl Banschee, údajně se s nimi lze setkat ještě dnes. Tyto bytosti obývají kopce a mívají podobu mladých krásných žen s dlouhými zlatými vlasy, nebo naopak podobu stařen. Jejich noční kvílení a skřeky jsou odjakživa považovány za předzvěst smrti. Oblíbené byly u Keltů povídačky o svedení mužů některou z žen z nitra kopců. Svedený muž pak byl nucený žít věčným životem, avšak pouze v zásvětí, kde čas plynul mnohem pomaleji, než v reálném světě.

Mnohými pověstmi opředli irskou a skotskou Caillech, tajemnou ženu s kapucí, o níž nikdo nevěděl, kým ve skutečnosti je, obzvlášť když se proměňovala v létě na hezkou dívku a v zimě na nehezkou stařenu, což naznačuje, že původně šlo o bohyni plodnosti s vlivem na vegetační období. Sedmkrát se jako mladá provdala a sedmkrát pochovala své muže jako starce.

Za obzvlášť zlověstné považovali havrany, kteří doprovázeli bohyně Morrígny. Některé z těchto bohyní létaly v podobě havranů, usedajících na těla umírajících bojovníků, rády se živily jejich masem. Tradovalo se, že tyto bohyně si samy vybíraly muže a ti pak umírali, i když jejich přízeň sami odmítli. Samotná Morrigan, „velká královna“, měla být velmi zlá, usedala na prsa spícím mužům a působila jim tíživé sny, noční můry.

Současně s tím, jak se měnil obraz původních pravěkých bohyní na ženské démony, působící nezřídka svojí agresivní magickou sexualitou, měnil se i pohled na jejich kněžky. Kdysi velekněžky a lidské bohyně, vyznávané veřejně s veškerou slávou, později prokleté čarodějnice, ukrývající se v temných lesích jako někde na konci světa.

Ve starém slovanském bájesloví je poměrně dost místa věnováno Můře, démonické bytosti, která souvisí jak s životem člověka, tak i s dobou po jeho smrti. Můra vychází ze spícího člověka, který o tom ani neví, a napadá jiné lidi (hlavně ty, na které má spadeno), dokonce i domácí zvířata. Saje krev a zvířatům ještě navíc mléko. Víra v tyto převážně noční démony se udržuje ještě v dnešní době a mnozí lidé tvrdí, že se stávají cílem jejich útoků.

V dnešním folklóru se setkáváme s bájnými bytostmi, např. s Luckami, paní Perchtou a dalšími, na něž se dlouhými věky a lidovou „tvořivostí“ doslova nabalily vlastnosti dnes už spíše působící jako nějaké groteskní karikatury.

Zato v pravěku mohly mít „dcery Noci“ podobu zcela odlišnou a velmi vážnou.

„...Naproti němu se v davu protlačila neznámá žena, která na něho tak upřeně hleděla, když vjížděl bránou. Opět si bedlivě prohlédl její tvář. Nezná ji, ačkoliv je mu tolik povědomá. Naklonil se přes ležící tělo a zašeptal: „Jak to, že tě neznám?“ „Pleteš se, bojovníku!“ usmála se. „Jak se tedy jmenuješ?“ „Žvana.“ Zvláštní jméno! uvědomil si. To je přece jedno ze svatých jmen bohyně Vludy! Ale to už k němu přistoupil otec, který ho popadl za paži a vedl ho do své chatrče. „Kdo je ta žena?“ obrátil se na otce. „Která?“ „Žvana!“ „Kde ji vidíš?“ podivil se otec. „U nás žádná Žvana nežije.“ Vymanil paži z otcova sevření. Ohlížel se po ženách. Viděl jich tam hodně, ale zrovna tu, se kterou mluvil, nikde neviděl. Zvláštní... Kdo to vlastně byl? Bohyně Vluda určitě ne...“ (Jan Padych: z konceptů)

----------

„...Něco se pohnulo. Něco uvnitř chaty, za jeho zády. Hbitě se otočil a poskočil do sedu. Ve svitu dohasínajícího ohniště vidí, že na dosah ruky někdo sedí. Nějaká žena. „Hasato, jsi to ty?“ „Zblízka rozezná příjemně usmívající se tvář. Jeho žena to není. Ale je jí podobná. „Žvana,“ zašeptal. „Ano, jsem to já,“ natáhla ruku a ucítil na tváři jemné pohlazení. Odtáhl se: „Kdo jsi, že takto přicházíš uprostřed noci?“ „Sám to přece víš,“ zašeptala a pohladila ho po holé noze. Posedl ho zvláštní pocit. Postupně ho zamrazilo po celých zádech. Žvana je pramáti, je život i samotná země. Přijímá k sobě mrtvé... „Přišla jsi mi říct...“ nedokázal říct, co chtěl. „Ne, bojovníku,“ poněkud zvážněla. „Nepřišla jsem si tě odvést.“ Už nepadlo ani slovo. Bylo to poprvé, co se někomu podřídil. On, první bojovník. Ale tady netasil meč. Tady se podřídil nesmírné moci bohyně největší z největších...“ (Jan Padych: z konceptů)

----------

„...Rozhodl se, že se Hasatě zmíní o Žvaně. Když patřila ke Kancíziným družkám, měla by o ženských tajemstvích vědět víc, než obyčejné ženy. „Poslyš,“ zašeptal, „říká ti něco jméno Žvana?“ Najednou ji pláč přešel a ještě s očima plnými slz se vzepřela lokty o lůžko. „To víš, že o Žvaně něco vím, ale proč se ptáš?“ Vylíčil jí, co ho potkalo v bouři, že v Gorinu mluvil s přízrakem žen, kterou tam nikdo neznal ani neviděl, a že Žvana přišla za ním do chaty zrovna před soubojem a zachránila mu život. Hasata celou dobu naslouchala s vytřeštěnýma očima a pak nehybně a dlouze hleděla do stropu, kde se míhaly stíny od praskajícího ohniště. „Pokud to byla opravdu Žvana, pak se mi nediv...“ nedořekla a zase dlouze hleděla nahoru bez pohnutí. Trpělivě čekal a přemítal, že jí raději neměl nic říkat. Potom se osmělil a začal ji hladit a skoro dorážel. Ona si však jeho doteků nevšímala, snad jako by byly z jiného světa. „Žvana není obyčejná žena,“ šeptala pak jako ze snu. „Není to ani morava, ani stuhína. Ona nevychází ze spících lidí, ani z čarodějů. Je to opravdová bohyně. Když chce, dokáže chodit po zemi jako lidská žena. Objevuje se tam, kde se sama chce objevit a ukáže se, komu se sama chce ukázat. Je to pravá žena, zatímco my všechny, které se ženami nazýváme, jsme jenom jejím pouhým odleskem, jako se od vodní hladiny odráží světlo slunce nebo měsíce, anebo lidská podoba...“ Zmlkla a viděl na ní, že se zalekla toho, co všechno prozradila. Ale určitě ji víc mrzelo něco jiného...“ (Jan Padych: z konceptů)

Jan Padych

25.1.2013

Sepsáno pro WWW.PADYCHBOOKS.COM

Zdroj: Jan Padych: Pravěké ženy a jejich velké tajemství


Vydáno: 5.1.2018 4:18 | 
Přečteno: 124x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.