Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Barel chlastu

Každý si nějakým způsobem chrání svoji osobní svobodu, někdo víc, někdo míň. Vzpomínám si na příběh ze sedmdesátého pátého roku, když jsem byl vojákem prvního ročníku. Sloužil jsem v zrovna v proviantní službě. Nějaký čas jsem přespával na rotě, která byla nazývána jako zpětný odřad. Prakticky tam přímo odkládali vojáky, které jinde nechtěli. Byli to většinou takoví, kteří se dopustili opakovaných průšvihů na stavbách železnic a mostů, které byly kontrolované státem, takže pro velitele pracovních praporů bylo rozhodně lepší se takových vojáků zbavovat a posílali je proto zpět do posádky, kde je pak využívali do denních služeb, především do směn v kuchyni, aby tam uklízeli, drhli kotle, nádobí a náčiní, podlahy a dělali mnoho dalších činností podle pokynů kuchařů. Také hodně chodili do strážní služby. Mezi těmito vojáky byli takoví, kteří měli osobní tresty, hlavně dlouhodobě nepovolené vycházky, takže se ani nedostali ven, tedy především do hospody, aby se tak mohli aspoň trochu odpoutat od reality. Avšak právě tito výtečníci se zavedli po svém. Kolikrát, když jsem večer přišel z proviantního skladu na rotu, viděl jsem, jak řada vojáků, většinou v teplácích, se sklenicemi v rukách, stojí řadu u čtyřicetilitrového termosu. Docela jsem se divil, že by jim až tak chutnal čaj z naší vojenské kuchyně. A také jsem si kolikrát říkal, jestli dobře vidím. Tedy jestli jsou všichni opilí, anebo já tak unavený. Obojí byla pravda. Opravdu byli opilí. Vlastně jsem se to dozvěděl vzápětí, když odpoledne, zrovna poté, co skoro všichni lampasáci odešli domů, hlavně ti naši z proviantu, mi kuchaři nalili sklenici vína, ať zkusím, jak to chutná. Zkusil jsem. Dalo se to pít. Dozvěděl jsem se, že to je chlebové víno a že ho úspěšně dělají vojáci z té roty, kde jsem už nějakou dobu nocoval. Hned jsem si uvědomil, že jsem viděl některé vyhlášené výtečníky z mé roty, jak přebírají koše s nařezanými krajíčky chleba a v taškách si něco odnášeli ven z kuchyňské budovy. A pak, zrovna po večeři, když jsem procházel kuchyní, viděl jsem vzduchem letět kilový balík cukru a vzápětí kostku droždí. Obojí chytil voják v montérkách a hodil to dolů z okna. Tam dole pak odcházel další voják v uniformě a v nákupní tašce něco nesl, vůbec jsem nemusel hádat, o co šlo. Netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se víc. Jádrem této podnikavé party byli dva výtečníci, Petr a Ruda, kteří se na vycházky nedostali už hodně dlouho. Přitom jim chyběl pořádný šnaps, aby se mohli náležitě opít. Ani peněz neměli zrovna tolik, aby si to vyřešili jako jiní, kteří sice peníze měli, ale nedostali se na vycházky. Takoví si v armě, tedy ve vojenském bufetu, zdánlivě popíjeli obyčejnou limonádu, avšak dolévali si do ní alpu, aby si to pití poněkud přiostřili. Petr s Rudou chodívali často do kuchyňských směn a dostávali se tak i do skladů s proviantem. Tak poznali své možnosti. Zkusili si naložit víno ze suchého chleba. Docela úspěšně. Dále to zkusili s rýží. To víno dali okusit i kuchařům a tehdy jsem ho okusil také já. Opravdu to šlo. No ale jejich důmysl tím rozhodně vyčerpaný nebyl. Začali se zajímat o všechno, co rostlo v prostoru posádky. Kdejaký strom, keř, všelijaké bobule, záhony květin, trávy, byliny. Ale napřed si museli zjistit, jestli se tím neotráví. Ve vojenské knihovně si vypůjčili všechno o stromech, keřích, květinách a bylinách. To jim ale bylo málo. Požádali proto knihovnici, aby sehnala odbornější literaturu. Tehdy se velitel posádky hodně divil, když podepisoval objednávku na tak drahé knihy a dozvěděl se, pro koho mají být určeny. Vyjádřil se, že ho těší, když se vzdělávají zrovna takoví vojáci, od kterých by to nikdo nečekal. Avšak nějaké pochybnosti asi zůstaly.Takže Petr s Rudou získali kvalitní literaturu a s tím i přehled, co všechno v posádce roste a co z toho je přímo jedlé a nemůže se to proměnit v jedovaté ani kvašením, ani dalším podobným procesem. Tohle potřebovali vědět. A také se to dozvěděli. Brzy dokázali pojmenovat dokonce i každou trávu. A to dokonce i latinsky. Začali dělat víno ve velkém, což rozhodně nemohli provádět na své rotě. Brzy se však spřátelili se dvěma vojáky z aranžovny a byli tam jako doma. A opravdu se činili. Když v posádce vyrostly nějaké bobule a podle herbářů se jednalo o plody opravdu zralé a jedlé, hned si je oba hoši vysbírali a naložili je většinou do prázdných třílitrových sklenic od okurek, které si nanosili z kuchyně. Tak se stávalo, že třeba jednoho dne vykvetly záhony květin a ráno už byly důsledně očesané, bez jediného lupenu. Prostě hoši se činili. A nebyli skoupí, dopřáli i jiným. V té aranžovně měli těch sklenic s naloženým vínem tolik, že je rozestavěli kolem stěn ve dvou až třech řadách, nezřídka i na sebe. Jednoho dne navštívil aranžovnu sám polittruk, podplukovník, když se k němu doneslo, jaké živly se tam pohybují. Na nic nepřišel. A když se zeptal aranžérů, co mají v těch sklenicích a proč jich mají tak mnoho, odpověděli mu, že to je lepidlo na obrazy a že ho spotřebují hodně. No ale tato návštěva útvarového politruka v aranžovně oba hochy, Petra a Rudu, docela znepokojila. Tehdy totiž Ruda v údajně opuštěném skladě objevil čtyřicetilitrový termos s výpustným kohoutem, kovovou nádobu k přenášení nápojů, takový hodně praktický barel. Do toho termosu se oba hoši rozhodli naložit kvalitní víno a někde ho uschovat, aby ho pak hned vzápětí nevypili a víno tak mělo čas dozrát. Tehdy Ruda určil přesně to místo, odkud předtím ten barel, tedy odborně řečeno termos, odnesl. Jenomže tu přízemní budovu, ačkoliv se zdála hodně zchátralá, neustále hlídal jeden ozbrojený strážný. Což Petra s Rudou v žádném případě neodradilo. Když strážný přešel na opačnou stranu, snadno přelezli plot i s tím jejich barelem a vyškrábali se na střechu. Jenomže budova byla opravdu zchátralá a především střecha, která se pod jejich tíhou prolomila. Tak se oba propadli dolů do toho skladu, kde bylo termosů a jiného náčiní a nářadí naskládáno ažaž. Rámus to byl pořádný, takže do skladu brzy vtrhli ozbrojení strážní v čele s dozorčím útvaru, mladým podporučíkem. Oba narušitelé byli ihned spoutáni a odvedeni do posádkové věznice. Bylo z toho velké pozdvižení. Dozorčí útvaru všechno ihned nahlásil veliteli útvaru, politrukovi i kontrášovi. Bylo rozhodnuto, že na věc je třeba nazírat politicky a že jde o jasnou diverzi. Velitel útvaru tedy zavolal na vojenskou prokuraturu. No a přivolaný prokurátor přijel za dva dny. Byl to starší muž přísného vzhledu. Všem, kteří ho viděli vystoupit z vojenského auta, bylo hned jasné, že Petr s Rudou se dostali do vážné šlamastyky. Jasně, prokurátor po výslechu rozhodne, pak bude soud a nic jiného, než kriminál. Tak o tom všichni mluvili. Jenomže oba dopadení se pořád smáli. No a dokonce se rozesmál i ten prokurátor, když mu oba vylíčili, co se vlastně stalo . Že si tam v tom skladu chtěli jenom uložit svůj barel s chlastem, aby ho hned nevyzunkli, ale aby jim tam hezky dozrál, dokonce pod pečlivým dozorem stráží. Prokurátor tehdy řekl, že už dlouho se tak s chutí nezasmál a že je to jen klukovina, kterou ať si vyřeší v posádce sami nějakou tou basou. Politruk s kontrášem sice namítali, že byl narušený nepřístupný prostor, ale prokurátor jen mávl rukou, že má na pořadu věci mnohem závažnější, a odjel. Hoši tedy dostali sedm dní v posádkové base. A potom, když z ní vyšli, bylo jim jasné, co všechno mohou a co ne. Prostě když už jim nějaké to víno vykvasí, tak je třeba ho hned vypít. Ani potom nebyli lakomí, a jak jsem sám nejednou viděl, vojáci na rotě stáli se skleničkami v rukách řady u termosu s výpustným kohoutem, kde určitě nebyl žádný čaj. A co jsem od těch dvou výtečníků sám slyšel? Že přece nejsou žádní zločinci. Nikoho nezabili, nic takového nezpůsobili, aby je pořád někdo držel jako ve vězení, když je ani na ty pitomé vycházky nepustí, aby si v hospodě dali aspoň to obyčejné pivo. A když to na té vojně musí nějak dosloužit, tak proč by tedy měli být pořád střízliví.

Vydáno: 21.10.2017 10:35 | 
Přečteno: 41x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.