Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Borci

Vzpomínám si, v šedesátém devátém, když mi bylo patnáct. Chodil jsem na obchodní školu do Orlové a praxi jsem měl v jedné havířovské velkoprodejně. Z prvního ročníku jsme na stejné směně byli dva hoši (jmenoval se Jenda, stejně jako já) a jinak samá děvčata. Takže nějak tak samozřejmě nás dva mistrové nechaly dělat spolu. Ale jen zpočátku. V prvním týdnu. Přesně až do chvíle, než jsme dostali za úkol nařezat a navážit droždí, aby byla nějaká zásoba, kterou je možné ihned odnést do prodejny. Byla to práce nesmírně nudná, avšak my dva s Jendou jsme ji pojali zcela po svém. Nebylo těžké vymyslet soutěž, ze které se během chvíle stal velmi napínavý souboj. Kdo si myslí, že je snadné jen tak okem usoudit, kolik přesně na půl deka váží kousíček droždí zabalený v papírku, ten se plete. A my jsme se v tomto umění odhadu váhy zdokonalovali čím dál víc. Zaznamenávali jsme si čárky, jak na tom jsme. No, vyžadovalo to kolikrát hodně přemýšlení, než člověk řekl svůj odhad, tím spíš rostlo napětí. Napřed vedl Jenda, postupně jsem ho dotáhl a brzy i předstihl. Tak jsme vždy nad každým zabaleným kousíčkem hodně dumali a čárky na papíře vždy ukázaly, kdo měl té pravdy víc. Stav se měnil, vždy podle toho, jak jsme se v té přesnosti zdokonalovali. A výsledek byl hodně dlouho kolísavý a vždy to nakonec bylo nerozhodně. Jeden zabodoval, nato si ten druhý dal delší čas na úvahy, než se odhodlal určit váhu. A zrovna, když podle čárek byl stav naprosto nerozhodný, vtrhla k nám do přípravny mistrová, že je třeba doplnit droždí v regálu, tak kde to všechno máme. No, my pořád rozvažovali tu jednu krabici a k dalším jsme se prozatím ještě nedostali. Tehdy se ta hodná paní mistrová hodně rozčílila, že děvčata by udělala za tu dobu nejméně pětkrát tolik, ne-li víc. A že si za ten den zasloužíme pětku a rozhodně nás už nemůže nechat dělat společně. Mě poslala na úsek zeleniny prodávat. Jendu zase do sklepa rozvažovat brambory. A namísto nás zavolala dvě děvčata, která pak podle jejích slov za nás všechno dohnala. Nás dva s Jendou to samozřejmě štvalo. Hlavně mě. Vždyť jsem u té zeleniny byl doslova v první linii, tedy stále na očích a pořád jsem musel něco dělat. To Jenda si tam dole ve sklepě u těch brambor mohl sem tam dovolit zajímavou přestávku. To když přímo ze sklepa nepozorovaně vlezl do škrabáků před vchodem do prodejny. Mohl se tak dívat pod sukně procházejících žen a děvčat, které tím vchodem vcházely dovnitř a vycházely ven. Ale i jeho, stejně jako mě, docela mrzelo, že jsme tu svoji soutěž s droždím nedokončili. Vždyť jsme se tak ani nedozvěděli, kdo z nás dvou by se stal vítězem.

Vydáno: 26.10.2017 12:33 | 
Přečteno: 98x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.