Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Drsní bachmači

Někdy před 40 lety. Povolali mě na vojnu k bachmačům, k pracovním praporům, které za minulého režimu stavěly železniční tratě a mosty. Zařadili mě jako kuchaře. A zrovna do roty těch nejdrsnějších bachmačů. Viděl jsem je, když přijeli ze stavby odněkud ze Šumavy, aby zimu strávili v útvaru, než zjara odtáhnou zase někde do divočiny budovat státní infrastrukturu. S dalšími vojíny, co jsme společně narukovali, jsme si venku před budovou kasáren zrovna čistili kanady. Bachmači, spíše než vojáky, připomínali velmi početnou bandu drsňáků, zarostlých, špinavých, s neutaženými opasky s přezkami spíše pod břichem, slušně řečeno. Tedy o úpravě podle vojenských řádů u nich nemohlo být ani řeči. To ani náhodou! Vyskákali z vétřiések, nesli si dřevěné kufry na ramenou a na zádech ruksaky, takzvané velké polní. Když nás, nováčky, míjeli, nejeden z nich si odplivnul či odchrchnul a sem tam některý z nich na nás zavolal: „Holubi! Po ptákách!“ Posílali nám i mnohem tvrdší výrazy. A my, vystrašení, s kanadami a kartáči v rukách, jsme se divili, co tak zlého jsme jim udělali, že nás tak nenávidí. Vždyť nás ani neznají, nikdy předtím nás nepotkali, tak o co jim jako jde? A ke všemu ještě vojenská vrchnost rozhodla, že když do začátku kuchařského kursu zbývá týden, tak každý z nás, budoucích kuchařů, stráví ten týden u své takzvané domovské roty. No a tou domovskou rotou pro mě byli zrovna ti nefalšovaní bachmači, které jsem viděl přijet ze stavby. No co bych dlouze vysvětloval? Měl jsem nahnáno. A kdo by neměl? Na mém místě. V přijímači nám naši velitelé, poddůstojníci, samozřejmě mazáci, velmi barvitě a do největších podrobností líčili, co u bachmačů čeká holuba, tedy nováčka, který se jim nepodřídí. Třeba takový nástup na krev. To se holubovi rozmlátí huba, buší do něho, dokud se neřine krev, a ta se chytá do ešusu a on sám ji musí vypít, jinak ho mlátí dál. Bylo toho víc, co jsme museli poslouchat před spaním od těch zkušených starých mazáků, starých psů, starých pažeb ošahaných, jak o sobě hrdě vyhlašovali. A všechno to nejhorší se týkalo právě té mojí domovské roty. No, ale já ten týden mezi bachmači vyřešil po svém. Do večerky jsem se zdržoval v kuchyňském bloku, vždycky tam bylo co dělat. Přímo v kuchyni určitě. Anebo jsme tam vykuřovali v odpočívárně nebo v šatně. A pak, po večerce, jsem přišel na rotu, zeptal jsem se dozorčího, kde je nějaké volné lůžko, vzal jsem si ze své skříňky spacák a šel si tam lehnout. Většinou ještě nespali, vždy svítila zatemnělá žárovka, takzvaná poplachovka. Mazáci leželi ve spacácích dole, v regálech, holubi nahoře, na bidlech, jak se tomu říkalo. A sotva jsem vstoupil, vždycky se mě někdo zeptal, kdo jsem a co tam dělám. Vždy jsem odpověděl, že jsem kuchař. „Co? Vy patříte do mého družstva?“ zněla pokaždé naprosto stejná otázka. Žádného z těchto velitelů družstev jsem neznal, ale vždycky jsem souhlasně přikývl, že ano. Každý z nich se zaradoval, že má ve svém družstvu kuchaře. Těšili se, že si mě ochočí a že jim na lusknutí prstů budu z kuchyně nosit lahůdky, a kdyby ne... No a já každou tu noc spal jinde a před budíčkem se nechal vzbudit a vždycky jsem velmi bystře zmizel, než vstali ostatní. Takže jsem ten kritický týden překonal a opět jsem byl mezi svými a docela v klidu. Třeba někdo namítne, že mé jednání nebylo správné a vůbec ne podle platných vojenských řádů. Já přiznávám. Opravdu jsem nejednal podle vojenských řádů. Ani tehdy, ani kolikrát mnohem později. A přesto jsem to nakonec dotáhl na kapitána v záloze. (I když to byla kariéra, o kterou jsem nejevil zájem.) Asi to není tak úplně spravedlivé. Ale takový už je život.

Vydáno: 12.8.2017 7:19 | 
Přečteno: 171x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.