Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Dva oficíři

V tomtéž roce, v sedmdesátém čtvrtém, když mě povolali na vojnu do základní služby, objevili se tam také dva důstojníci, podporučíci, oba blonďáci, ale zatímco ten jeden byl už na první pohled opravdu hezoun a nesmírně sympatický, ten druhý jako by byl jeho opakem. Už v prvních dnech, sotva se tam objevili, se říkalo, nejen mezi oficíry, ale i mezi mužstvem, že ti dva jsou si vzájemně odlišní snad jako noc a den a že spolu absolutně nemají vůbec nic společného. Brzy se povídalo, že za tím hezounem se na ulicích ohlížejí místní děvčata a každou chvíli je ho vidět s jinou. Ten méně pohledný spíš sedával v hospodě u piva, někdy s vojáky, někdy docela osaměle, a dával si docela neskromně. A zatímco ten elegán se i v útvaru stále na všechny usmíval, i na obyčejné vojáky, jeho nejbližší kolega sice zprvu míval snahy se s kdekým skamarádit, ale usmíval se stále méně. Hlavně po prvních střelbách, kde tak trochu zamachroval v černých brýlích a v kožených rukavicích, když si od vojáka půjčil jeho samopal a v póze nepřekonatelného kovboje ihned za sebou vystřílel dva plné zásobníky směrem k řadě terčů, z nichž ani jeden netrefil, zato ten samopal poněkud zavařil, když přece šlo jen o cvičnou zbraň, určenou spíše k jednotlivým výstřelům a krátkým dávkám. Někdy od té doby ho začali nadřízení sekýrovat, až si kvůli tomu začal stěžovat vojákům, se kterými se potkával v hospodě. To ten druhý oficín však získával sympatie na všech stranách. Největší zřejmě u knihovnice z vojenské knihovny, velmi pohledné mladé ženy. Přešla zima a na jaře odjížděly jednotlivé prapory na určené stavby, kde pracovaly na státem kontrolovaných stavbách železnic a mostů. Cesty obou podporučíků se tedy rozešly. Avšak ne na dlouho. Zčistajasna je oba přivezly eskorty, každá odjinud. A oba hned zavřeli do útvarové věznice. Druhého dne, hned ráno při nástupu mužstva, jim oběma velitel útvaru nožem strhl hvězdy z výložek před zraky mužstva. Vojáci je pak viděli jenom v montérkách, když pod dohledem ozbrojeného strážného zametali kolem budovy štábu. A to se na ně přiběhl podívat, kdo jen mohl. Všichni z toho měli kino. Vždyť degradované furťáky vidět zametat, to se opravdu jen tak nevidí. A co takového se stalo, že to ty dva mladé oficíry dostalo do průšvihu? No, ten méně pohledný a méně sympatický byl s vojáky v místní hospodě, kde se do nich docela zostra naváželi místní domorodci. Když mu jeho trpělivost došla, vstal a zavelel: „Vojsko, do nich!“ A vojáci rádi poslechli. Všechny domorodce i s hospodským zmlátili a vyhodili oknem na cestu, naštěstí to okno bylo v přízemí. No a ten jeho kolega? Ten sympatický hezoun? Prostě měl smůlu. Zrovna když držel službu dozorčího tábora, byl vyhlášen kontrolní bojový poplach, zatímco on dlel ve žhavé náruči půvabné manželky předsedy obecního úřadu, který zrovna pobýval v okresním městě na jakési důležité konferenci. O poplachu vůbec nevěděl, a když se v příjemném rozpoložení vrátil do tábora, už na něho čekala zpráva, že eskorta už pro něho vyjela. Takže oba oficíři byli společně odvezeni k soudu. Když je odváželi ve vězeňském voze s mřížemi, přišel se na to podívat, kdo jen mohl. Kdekdo si přitom zřejmě uvědomil, že se všichni mýlili, když se povídalo, že ti dva jsou od sebe odlišní jako noc a den. A hlavně, že nemají spolu vůbec nic společného.

Vydáno: 18.10.2017 3:35 | 
Přečteno: 141x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.