Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Už se mi ty kulatiny blížily a já se cítil stále víc ztuhlý. Jasně, když člověku schází pohyb. Avšak přišel podnět. Od syna, třicátníka. Docela se vychloubal, že běhá na delší tratě a že mu to svědčí. Za nedlouho někde na nettu přečetl, že lepší než běh je ostrá chůze. Začal tedy vyloženě ostře chodit, věnoval tomu pár hodin denně. Desítka kilometrů byla pro něho nic moc. A náhle? Přestal chodit přímo do dálky. Začal stoupat po schodech, ale vždy jenom nahoru, zatímco dolů se vždycky svezl výtahem a svědomí ho netrápilo. Vysvětlil mi, že na to jsou tabulky. Stačí čtrnáctkrát za den vystoupat šest až osm pater tak do jedné hoďky a má to být skoro jako by ušel nějakých dvacet kiláků. Takto ušetřený čas pak opět s klidným svědomím věnoval poslechu své oblíbené muziky vleže. Tehdy mě to zrovna začalo zajímat. Taky jsem si párkrát za den střihnul takovýto výstup do závratných výšin. Zprvu to bylo hodně kruté. To víte, šestý křížek. Plíce se mi neuvěřitelně napínaly a málem trhaly, avšak přežil jsem to, což sami poznáváte. No, výsledky se dostavily. Docela brzy, až mě to překvapilo. Nohy se mi zpevnily, což bych opravdu nečekal. Klidně jsem si dovolil slušný sprint. Spíše mi nic jiného nezbývalo, než se pokusit doběhnout tramvaj, když jsem přece zrovna doháněl čas, jak se dalo. Běžel jsem dobrých sto dvěstě metrů, zato v docela skvělém tempu. Za takový sprint by se nemuseli stydět ani dorostenci, myslím si. Ta prokletá „tramwey“ mi sice unikla, přestože jsem se dotkl zavírajících se dveří. Ale ten údiv přihlížejících! Zatímco jsem se vydýchával jako nějaký nafukovací měch, jasně že jsem si všiml všech těch čumilů, co jich tolik procházelo a postávalo všude kolem. Všichni hleděli na mě. Spíše nevěřili svým vlastním očím. Viděl jsem na nich, co si zrovna myslí. Jak to, že ten bělovlasý a bělovousý týpek dokáže takto sprintovat. Dokonce se přede mnou, tak na dva tři kroky, postavil jakýsi mladík a zíral a zíral a zjevně nechápal. Zato jsem to dobře pochopil já. V několika dalších dnech jsem si opět střihnul podobný úprk za tramvají a vždycky po mně zírali a zjevně nevěřili, co vidí. A tehdy jsem si připomněl, že mě před časem kamarádi z naší oblíbené hospůdky vyzývali, ať si s nimi zahraji fotbálek. Nikdy mi to nevyšlo, to víte, povinnosti. Ale teď to bylo jiné. Času mi najednou zbývalo, ne jako předtím. Tak proč si nezahrát? No a ne? Své staré kamarády jsem zastihl tam, kde vždycky seděli, co si pamatuji. U jednoho prostranného stolu. „Tak co,“ přisedl jsem si. „Zahrajeme fotbálek?“ Zřejmě to považovali za žertík a rozesmáli se. Ale já na ně: „Vy blázni, vždyť zrovna vy jste mě vždycky volali, ať si jdu s vámi zahrát.“ „To jo,“ přiznali všichni, jeden vedle druhého, avšak měli pro mě jednu jedinou odpověď, kterou ovšem vyslovil ten nejpohotovější z nich: „Ale to bylo před deseti lety, ty vole! Nebo před patnácti? Tak se vzpamatuj!“ No jo, uvědomil jsem si. Čas běží, opravdu běží, ne jako zrovna my všichni v tom samém věku, co si spíš raději sedneme k dobře napěněnému škopku. Nějak se to uložilo samo, že jsem tu chůzi do schodů, hlavně ten fotbálek šedesátiletých kmetů, vzdal. Ale myslím si, že pokud bych někdy zatoužil po vděčném obecenstvu, které ocení sprint bělovlasého a bělovousého kmeta za tramvají, pak opravdu vím, jak na to. Tedy pokud mi zdravíčko nadále poslouží. I po té šedesátce.

Vydáno: 12.8.2017 7:20 | 
Přečteno: 135x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.