Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Fotbálek ženatí svobodní

V polovině osmdesátých let jsem bydlel na sídlišti v Šumbarku, kde většinou žili starší lidé, ale i hodně mladí. Trochu se závistí jsem sledoval, jak se mladí hoši vždycky v neděli dopoledne sbíhali v teplákovkách a s míčem pak odcházeli směrem k nedalekému školnímu hřišti. Sám jsem kdysi hrával fotbal v nižších soutěžích a dodnes na to rád vzpomínám. Pracoval jsem tehdy v kanceláři a cítil jsem, že sem tam nějaký ten pohyb potřebuji. Proto jsem jednou zastavil partičku těchto hochů z našeho baráku a požádal jsem je, aby na mě někdy zazvonili, až si půjdou zahrát fotbálek, že pokud budu mít čas, velice rád jejich pozvání přijmu. Stalo se. Hoši zazvonili v neděli po deváté a já za nimi vyběhnul v teplákovce a s novými teniskami. Na hřišti už čekali hoši z jiných baráků a ještě další se přihnali za pár chvil. Zahráli jsme si skvěle. Hoši pak vždycky v neděli ráno zazvonili a já, pokud jsem měl čas, rád jsem jejich výzvu přijal. Tak se jednou stalo, že mě zastavila sousedka, starší paní, babička jednoho z mých mladých spoluhráčů. A s radostí mi sdělila, že ti kluci si hodně váží toho, že s nimi chodí hrát dospělý a ještě k tomu bývalý aktivní fotbalista. No, ale to ještě nebylo všechno. Ještě toho dne mě zastavil jeden ze sousedů, starší pán, bývalý horník, nyní už důchodce. Napřed mi skoro vytknul, co jim to všem dělám, že ti kluci mají všechny ostatní chlapy kromě mne za páprdy a bábovky. „Takže, sousede,“ zdůraznil. „My staří ženáči postavíme mančaft a těm mlaďochům ukážeme!“ Stalo se. V určený čas jsme se všichni sešli před naším činžákem. A já jenom zíral, kdo všechno se na to dal. No, upřímně jsem už předem viděl ty mladé kluky v pozici jasných vítězů. Být v jednom týmu s těmi strejci, co vyrukovali v teplácích, kraťasech a někteří se sandály na nohách, mi nepřipadalo nijak zvlášť povznášející. Nicméně sotva zápas na školním hřišti začal, se ukázalo, že ti strejcové opravdu umí. Zatímco naši mladí soupeři běhali jako o duši, nám balón lítal od nohy k noze. Ani o zajímavé kličky nebyla nouze, akorát ten běh na naší straně poněkud váznul, no ale byly zde jiné přednosti. Hrála se opravdu vyrovnaná partie, když padnul gól na jedné straně, ihned padl i na druhé. A docela zajímavě se přitvrzovalo. Kdo by si myslel, že příbuzní se k sobě budou chovat šetrně, ten by se opravdu spletl. Právě příbuzní se stavěli proti sobě a jejich střety vyhlížely někdy dost bezohledně. Nejenom vyhlížely, ale opravdu takové byly. To třeba, když syn chtěl s míčem obejít otce, ten ho doslova skosil, až nelítostně, že se málem kosti lámaly. A když mu utíkal, řval po něm, aby počkal, že doma uvidí. No, dalo se i zasmát vedle toho trnutí, že z těch vzájemných zákroků příbuzných vzejde nějaká zlomenina, či něco horšího. Napětí se stupňovalo. Rozhodně šlo o víc, než o nějaký ten oddychový fotbálek. A velmi dobře to chápali i lidé, kteří zrovna procházeli kolem hřiště. Vždy se zahleděli a postavili se k plotu. Nikdy předtím jsem jich tam tolik neviděl postávat, a to už jsem tam hrával už nějakou tu neděli. Až teprve teď se zastavili a napjatě pozorovali náš boj. A určitě se bylo nač dívat. Pořád nerozhodně. Už jsme odehráli devadesát minut. Stále tři ku třem. Hráli jsme tedy v prodloužení. Po sto dvaceti minutách stav čtyři ku čtyřem. Pokračovali jsme ve hře. A tehdy nám ti mladí vstřelil gól a nám ženáčům se už vůbec nedařilo. Tehdy se najednou zastavil ten nejstarší z nás, několikanásobný dědeček, a zostra zahvízdal. Rozmáchl se, že je konec. Ti mladí se rozjásali, ale moji ženatí kolegové je vzápětí, po krátké poradě těch nejstarších, zpražili: „To přece není vaše výhra! Váš gól se nepočítá!“ No jasně, my starší a životem protřelí jsme prostě rozhodli, že je to nerozhodně a hotovo. Přece nemůžeme hrát déle než sto dvacet minut. Déle se přece nehraje ani o mistra světa! Mladí sice reptali, ale když rozhodla rada starších a zkušených (a tím i moudrých), museli sklonit hlavy. Nerozhodně! A na druhý den? To jsme se úplně náhodou potkali skoro všichni z toho našeho týmu ženáčů. Zrovna před tím naším barákem, ve kterém jsme bydleli. Každý z nás měl nějaký ten šrám, třeba ovázaný kotník nebo loket, prostě i já jsem tak trochu pokulhával. Ale všem nám oči zářily. Všichni jsme se na sebe usmívali. A věděli jsme své. Byl to přece neobvyklý zápas. Něco takového si prožít, to není jen tak.

Vydáno: 1.10.2017 7:33 | 
Přečteno: 115x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.