Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Havířské pořekadlo

Každá profese má celou řadu svých pořekadel. Z těch havířských si zrovna vzpomínám na jedno, které jsem si doslova prožil na vlastní kůži. Bylo to v zimě v roce sedmdesátém prvním. Bydlel jsem v Havířově a do školy jezdil autobusovou linkou, která měla zastávky u dvou šachet. V ty lednové dny byla opravdu třeskutá zima, nějakých patnáct až dvacet pod nulou. S kamarádem Petrem, také Havířovákem, se kterým jsme chodili do stejné školy, ačkoliv do jiné třídy, jsme si hráli docela bezva hru. Nazývali jsme si ji "plná vlečka". Autobusy z té doby už dávno nikde nevidíte, byly to takové zaoblené béžové či zelené vozy, které za sebou táhly kratší vlečku stejně tak zaoblenou. A zatímco v autobusu bylo vždy aspon trochu tepleji, ve vlečce se nikdy, co si pamatuji, nepodařilo topení nastavit, aby bylo příjemně, ale i tak stačilo otevřít dveře a už bylo dokonale vyvětráno. My dva s Petrem jsme si však vždy věděli řady. Protože skla dveří a oken byla úplně zamražená a vůbec se nedalo vidět, jestli někdo uvnitř je či není, tak vždycky, když autobus přistavil k zastávce a pár lidí se rozběhlo k té naší vlečce, my dva jsme se postavili hned z kraje na schůdky, všelijak jsme se tam pokroutili, hlavně aby nikdo neviděl dovnitř, a sotva někdo horlivě otevřel dveře, my dva jsme jenom tak přes rameno prohodili: "Rychle pryč! Tady je plná vlečka!" Všichni pak upalovali dopředu, kde se krutě narvali dovnitř, aby se vůbec svezli. Docela to zabíralo. Jezdili jsme si takto ze školy asi tak tři dny, prázdná vlečka byla celá naše, dokonce jsme se kliďánko rozvalovali po sedadlech, zatímco vpředu ve voze se děsně mačkali a stoupali si na nohy. Docela se nám to zamlouvalo. Ale, jak se říká, že do třetice. Vydrželo nám to, než jsme dojeli k zastávce u dolu Dukla. Tam kdosi všetečný ale vůbec neocenil naše herecké umění a přes naše výkřiky se docela bezohledně dral dovnitř. Byl to havíř, který měl po ranní šichtě, za ním se pak nahrnuli jeho kolegové. Hned bylo po naší hře. Nás dva vystrčili ven, až jsme spadli do zavátého příkopu. Za námi ještě letěly naše čepice i tašky s učivem. Než se dveře vlečky zatřeskly, ještě se zevnitř ozvalo: "To víte, fagani! Havíři se neserou!" Byla nám děsná zima. Tím spíše, že jsme se museli vyhrabat ze sněhu. Když se po dlouhé době tak šíleně pomaloučku přišoural další autobus, to už jsme se ani neohlíželi, zda vlečka je plná či prázdná, ale hnali jsme se dopředu. To pořekadlo, které jsme toho dne slyšeli, si pamatuji dosud. A je to, kurňa, už nějakých let.

Vydáno: 20.8.2017 19:42 | 
Přečteno: 159x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.