Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: I takoví čtenáři jsou

Velice rád se vám k něčemu přiznám. Ve svém životě jsem potkal poměrně hodně lidí zajímavých, naprosto netuctových, nebojím se říci přímo originálních. Už jenom samotná setkávání s nimi, to byly hotové příběhy, někdy více, jindy méně dramatické, ale vždy bez výjimky naprosto neopakovatelné. To odtud jsem brával svoji inspiraci pro příběhy ze současnosti. Takže v těchto případech jsem spíše opisoval ze života. Ve vzpomínkách na tyto skvělé lidi si připomínám zvláštní typ čtenáře, se kterým jsem se setkal poprvé v životě a už nikdy později. Jmenoval se Petr a poznal jsem ho na vojně. Bylo to v sedmdesátém čtvrtém roce. Zrovna nás povolali na vojnu a byli jsme v přijímači, kde nás nováčky převychovávali nejenom všichni ti s vyšší vojenskou hodností, ale spíše mazáci, obyčejní vojáci, kteří sloužili už druhým rokem. Petra jsem poprvé uviděl, jak v době našeho předvečerního volna kreslí na skicáky detaily své ruky, všelijak zohýbané prsty, dlaň z různých úhlů, dokonce se zul a kreslil palce svých nohou. Tehdy jsme se dali do řeči a vmžiku jsme si porozuměli. Vykládal, že se chce stát malířem a že si chce malováním vydělávat. Já zase ze sebe vydával to, čeho jsem byl plný. Byl jsem tehdy v zajetí antiky a všeho, s čím tato pro mě nejkouzelnější doba celé historie nějak souvisela. Vykládal jsem celé hodiny a Petr nadšeně poslouchal. A jednou řekl: „Zatím jsem četl stejně, jako četl kdokoliv, koho jsem znal. Ale teď je to už jiné. Chci být stejnou pochodující encyklopedií jako jsi ty.“ A to jsem fakt netušil, jak se to u něho časem projeví. Napřed Petr shromáždil skupinku čtyř lidí obdobného smýšlení. Objevil skryté místo ve společenském sále vojenského klubu. Za oponou a dvěma téměř tajnými dvířky byla komůrka, snad určená promítačům kina, aby si měli kde zdřímnout. Tam jsme vedli diskuse, každý o tom, co ho zajímalo. Bylo to fakt hodně příjemné a přínosné. Ale netrvalo to dlouho. Tak po týdnu nás, jak se říká, vyčmuchal kontráš útvaru, major, zřejmě se někdo přičinil a prozradil nás. Kontráš si pečlivě zapsal naše jména do notesu a důrazným hlasem nám sdělil, že naše jednání zavání konspirací a on že se bude o nás informovat. No nic, tak aspoň jsme pak na sebe všichni mávali z dálky, když jsme se zahlédli, třeba na buzerplacu nebo jinde. Nejvíc jsem se vídal s Petrem. Sloužil jsem v kuchyni jako kuchař a Petr tam chodíval do směny v hnědých montérkách, drhnul kotle, umýval nádobí, šúroval podlahu kartáčem a mazlavým mýdlem, vynášel smetí v kýblech do popelnic a zbytky jídla ve várnicích a hrncích do prasečáku. Obdivoval jsem jeho nezdolnou energii, že při té tvrdé práci dokázal sedět třeba mezi vychladlými, ale někdy i hučícími kotly, a číst. A přitom šlo o literaturu, na kterou jsem si kolikrát netroufal ani ve svém volnu, když jsem byl náležitě odpočatý. Pořád četl. Něco z historie, vzdálenější i novější. Teologii, parapsychologii. Poezii beatniků i Shakespeara. Obdivoval jsem jeho záběr četby. Ale když on nečetl, ale přímo to hltal očima i celou duší. A vždycky mi něco o tom povídal, když nás nikdo neviděl, že spolu vykládáme. No, a když se někdo objevil, pak my dva jako by nic. Přesně jsme jednali podle toho, jak nám předhodil ten major, kontráš, a my se chovali opravdu konspiračně. A tuto skutečnost Petr kolikrát připomínal a přitom říkal: „Já ty lampióny nesnáším! Já je sice musím poslouchat, když tady jsem, ale nic pro mě neznamenají. Jsou jako vzduch!“ A v té době se mi Petr také svěřil s jedním svým problémem: „Víš, já mám šílenou hrůzu, že jednou nebudu mít co číst.“ Připadalo mi to jako skvělý vtip. Také jsem se tomu s chutí zasmál. Ovšem Petr zůstal vážný a rozhodně to za vtip nepovažoval. Až později, po několika měsících, jsem pochopil, jak to mínil. Je pravda, potkával jsem ho sem tam navečer poblíž budovy klubu, vždycky chodil ve vycházkovém, takže jsem si myslel, že opravdu jde na vycházku. Avšak on mi na to vždycky odpověděl, že jde do knihovny, takže přece musí nějak vypadat, když přece jde za kulturou. No a takové řeči měl kolem toho. Až později jsem zjistil, co za tím jeho převlekem je. To když k nám do kuchyně vběhl jeden z mých kolegů a s nadšením ze sebe chrlil, co se zrovna dozvěděl. A potom jsem mluvil i s Petrem, který mi všechno objasnil. Takže kolem Petrových návštěv vojenské knihovny v budově klubu to všechno probíhalo asi takto. Petr, jak se mi před časem zmínil, jakou má hrůzu a jaký děs, že jednou nebude mít co číst, naprosto s rozvahou odnášel z knihovny i knížky, které si nenechal zapsat do průkazky jako vypůjčené. Právě proto tam nosil vycházkovou uniformu se sakem, aby právě pod ním odnášel ty pravé skvosty, které si pak velmi chrabře posílal přes útvarovou poštu domů. Tak třeba dějiny světa, pět hrubých svazků, poslal ve dvou balících. Útlejší svazky pak sdružoval do jednoho balíku. Vlastně tam pořád něco odnášel a odesílal. A jednou nastala takováto situace. Zrovna měl štáb jakési své mimořádné interní cvičení a ti nejvyšší tak zůstali do večera a udělali si právě v sále klubu, hned vedle knihovny, další posezení, zřejmě aby všechno patřičně zhodnotili a snad i náležitě oslavili. A tehdy, zrovna když vycházeli ze sálu, vyšel z knihovny Petr. Ve vycházkovém, ovšem s lokty pevně semknutými u těla, aby mu zpod saka nevypadly knížky, které si odnášel spíše inkognito, než jako registrovaný čtenář. A ti lidé s placatými čepicemi a s uniformami opatřenými všelijakými vyblýskanými odznaky, hvězdičkami a dalšími plíšky, navíc ještě patřičně nadšení svými zásluhami ze zrovna ukončeného štábního cvičení, byli nadmíru pohoršení, jak je ten nedbalý vojín ve vycházkové uniformě pozdravil. Jako by to ani pozdrav nebyl. Ani pořádně nezvedl paži, jenom tak sklonil hlavu napravo a zvedl dlaň. No to bylo pro ně opravdu něco neslýchaného. Jeden po druhém se předháněli v horlivosti, jak toho drzého vojína donutit, aby pozdravil podle vojenských řádů. Až sedmkrát ho posílali zpět do dveří knihovny a on pokaždé vyšel sice skvělým pořadovým krokem, avšak jeho pozdrav byl stále stejný. Lokty u těla, skloněná hlava napravo a jenom jakési máchnutí rozevřenou dlaní. Raději riskoval jejich hněv, než aby mu zpod saka vypadla knížka, nebo snad dvě či tři. Nakonec je to přestalo bavit. Dotčeně se vyjádřili, že zrovna nemají náladu se s ním špinit, ale že si to s ním vyřídí na druhý den při ranním nástupu útvaru. Ještě se zeptali na jméno a pak mu naznačili, ať ihned vypadne, tedy ať se jim ztratí z očí, což učinil velmi ochotně. No a na druhý den ráno? Petr tam samozřejmě byl, musel tam být. Avšak ti lidé, hodnostně nejvyšší z nejvyšších, rozhodně neměli až takovou paměť, aby si zapamatovali jeho jméno. Proto vyzývali jakéhosi vojína, který se zachoval drze a tak podobně. Ovšem na to Petr samozřejmě nezabral. Vždyť přece voják má právo, aby nadřízený jeho jméno vyslovil zcela správně. Takže po minutách výhrůžek se ti nejvyšší z nejvyšších rozběhli mezi obyčejné vojáky a hledali ho. A Petr? Doslechl jsem se,jaké všelijaké grimasy vystrouhal, dokonce snad změnil skupenství nebo co. Prostě nenašli ho, nepoznali, i když mu jeden z těch nejvyšších prý hleděl do tváře hodně dlouho. Takže Petr to jaksi ustál. Ale musím dodat, že po té události se nějak změnil. A dost výrazně. Tedy hlavně ve vztahu k těm nejvyšším z nejvyšších. To byla opravdu změna. Hlavně poté, co naši mrňavou skupinku diskutérů o knížkách ten horlivý kontráš, major, vypudil z komůrky za oponou v klubu a Petr se tehdy dal slyšet, že všechny lampasáky nesnáší. Že jsou pro něho něco jako vzduch. A najednou? Začal se zajímat o každého z nich. O jejich záliby, o jejich rodiny. Hlavně ale, kdy se v kasárnách zdržují až do večera. To aby třeba, čirou náhodou, některého z nich nepotkal, zrovna když vychází ze dveří knihovny, oděný ve vycházkové uniformě a s lokty pevně semknutými u těla. To se pak opravdu velmi obtížně zdraví podle vojenských řádů, když má jeden strach, aby mu zpod saka nevypadly takto přisvojené knížky.

Vydáno: 12.8.2017 7:23 | 
Přečteno: 161x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.