Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Jasně, machrovat se nemá!

Bylo to v r. 1971, pokud si vzpomínám, na jedné z krajských olympiád mládeže. Z nás tří ze stejného podniku, kdo se toho roku měl účastnit sprinterských disciplín, jsem akorát já měl nějaké ty úspěch z předchozích let. Moji dva kolegové a kamarádi, Petr a Luboš, byli spíše jen sváteční běžci ve smyslu, co by člověk neudělal pro svůj podnik. Na závodech se na nás obrátili pořadatelé, že potřebují obsadit ještě čtvrtou štafetu, aby se tato disciplína mohla vůbec uskutečnit. Sice jsme odmítli, že štafetu jsme nikdy neběželi a že jsme jenom tři. Ovšem hned poté jsem potkal Mirka, svého soupeře z loňského ročníku, se kterým jsme se předtím „tesali“ o první pozice ve sprintu na 100 m. Mirek byl ze svého podniku za běžce úplně sám. Pamatoval jsem si ho jako recesistu a neustálého vtipálka a kromě toho neměl problém se s kýmkoliv dát do řeči. Tak jsme se snadno dohodli, aby se k nám přidal. Tu štafetu jsme přihlásili a pořadatelé i závodníci z dalších štafet z toho měli radost. Ovšem brzy se kdekdo na nás mračil, kluci i holky, snad všichni kromě těch z našeho podniku. Brzy jsme se dozvěděli, že Mirek, ten vtipálek a recesista, obcházel kdekoho a tvrdil, že tu štafetu máme jistou, že na nás nikdo nemá. Začaly k nám přicházet lidi, kteří s ironií v tvářích sdělovali, že mezi našimi soupeři jsou i běžci z druhé ligy, žádní takoví břídilové, jako jsme my. A že favority určitě nejsme my, ale jedna čtveřice sprinterů, která běžně vítězí, kamkoliv je přihlásí. Atmosféra proti nám takříkajíc přímo houstla. K našim očividným kritikům se přidávali i všelijací dospělí, doprovázející své atletické týmy na olympiádu za své podniky, dokonce i místní pořadatelé. No, necítili jsme se, abych pravdu řekl. No ale co jsme měli dělat? Toho vtipálka bychom rádi nějak ztrestali, ale i na něm bylo znát, že si uvědomuje, co natropil. Vtípky ho přešly, zejména tak dvě hodiny před závodem. Tehdy jsme si mimo jiné uvědomovali, že nikdo z nás nikdy žádnou štafetu neběžel, ba ani Mirek ne. No ale zase na druhou stranu, povídali jsme si, stejně nás už mají zařazené, tak jsme se jako machři chovali. Aspoň na veřejnosti, tam, kde na nás bylo vidět Tak třeba jsme tajně poodešli do blízkého lesíka a na několika metrech úzké pěšiny jsme si předávali kousek klacku jako štafetový kolík. Moc nám to nešlo, to víte, nervozita udělala své. Ale aspoň jsme měli představu, jak to s tím kolíkem probíhá. Pak jsme se na stadiónu zavřeli ve sprchách a náš rozhovor probíhal asi takhle. Někdo z nás řekl: „Co když prohrajeme.“ Jiný mu odpověděl, ale až tak za minutu, za dvě: „Nesmíme!“ No, neznělo to nijak přesvědčivě. Pak pro nás přišli. Příprava na závod! Tedy jsme šli. Tribuna stadionu byla poprvé za celou tu naši olympiádu plná. Určitě nechyběl nikdo. A těch pokřiků: „ Machrujete! Však vás srovnají! Už brzy!“ No jo, no jo. Už aby to bylo. Měli jsme to rozdělené dobře, jak se později ukázalo. My dva s Mirkem rovinky, on tu první, já zase tu cílovou. Luboš a Petr měli zatáčky. Začalo se. Luboš si v zatáčce vedl dobře. Udržel vyrovnanou pozici. Zato Mirek, ten si vedl přímo famózně (ještě že tak!). Utrhl dobrých deset metrů. Petr udržel náskok v zatáčce a já vbíhal do cílové rovinky taky pěkně zostra a v půli jsem se ohlédl a viděl jsem, že náskok mám opravdu slušný. Tak jsem v nadšení zvedl ruce nahoru, v pravé dlani dvoubarevný kolík. Stadión, který se předtím nijak neozýval, zjevně vlivem neočekávaného průběhu, teď najednou vybuchl v ohlušujícím jásotu. Doběhl jsem do cíle a za mnou ostatní běžci. Bylo to fakt opojné a vzrušující. Vidím a cítím to, jako by se to odbylo včera. A Mirkovi jsme samozřejmě už nic nevytýkali. To spíš naopak. Však taky hned vyrostl, což nikdo nepřehlédl. A s ním jsme samozřejmě náhle vyrostli i my tři ostatní. Taková čtveřice machírků, kterým to vyšlo. Náhodou, ale vyšlo.  No, jasně. Taky si říkám, že machrovat se nemá. Ale povím vám, že jsem všelijakých atletických závodů a fotbalových zápasů zažil opravdu hodně. Úspěšných i vysloveně špatných. Ale na tento jeden jediný závod si pamatuji do nejmenších podrobností. A je to už pořádný ranec podzimů a jar.

zpracováno pro www.padychbooks.com                                               napsal: Jan Padych
 
--------------------------
Nakladatelství Daniel chystá v průběhu roku trilogii z konce doby bronzové „Z pravěkých ság“ . Připravuje se také pojednání „Temné stíny dávnověku - Svět pravěkých mužů, héroů a bohů“.
 

 


Vydáno: 12.5.2017 15:41 | 
Přečteno: 193x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.