Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Jen počkej, frajere!

Člověk někdy ani neví, jak snadno se ocitne v prekérní situaci ani ne tak vlastním přičiněním, jako spíše vlivem okolností. Ne vždycky se z toho dá vyjít skvěle, někdy ale se ta trocha štěstíčka sama přihlásí, což je moc dobře. A pak je na co vzpomínat. Jako třeba tehdy, na konci jara sedmdesátého roku, když jsem se poprvé zúčastnil krajské mládežnické olympiády. Bylo mi šestnáct. Docela dobře jsem si vedl v atletickém pětiboji, hlavně ve sprintu a skoku vysokém. Rozběhy mi vyšly parádně a byl jsem skvěle naladěný a plný elánu. Proto jsem přijal pozvání několika svých soupeřů a jejich party, ve které byla docela pohledná děvčata. Všichni ve stejném věku, naprosto stejný ročník. Pozvali mě do podniku, kde se tančilo. Takový hospodský sál s barem, odděleným od sálu těžkým závěsem. Srazili jsme si tam stoly, abychom na sebe všichni viděli. Těch sražených stolů bylo několik, u jednoho, nedaleko nás, seděli hasiči, kteří měli zrovna školení a večer si zašli trošku povyrazit. Děvčata se mi hodně líbila, nejvíc ze všech Jiřka, černovláska, všechno na ní tak akorát, i ta kožená suknička, spíše ale takový širší opasek, než opravdová sukně. Nebylo nic divného, že právě Jiřka budila značnou pozornost od prvního okamžiku, kdy jsme vešli do sálu. Také když začala hrát hudba na mírném pódiu u parketu, přišel Jiřku vyzvat k tanci takový ohromný chlap, značně vysoký, ramena a paže jako zápasník. Mohl mít asi třicet, víc určitě ne. Na parketu tančil s Jiřkou hodně natěsno, dokonce i při hudbě, která spíše burcovala k samostatnému šejkování. No a já tančil pokaždé s jinou dívenkou, ale Jiřky jsem si všímal, jinak to nešlo. Ten chlápek byl u ní opět, sotva hudba po přestávce znovu spustila. Moc se jí nechtělo, ale on ji neodbytně přemlouval, takže s ním opět šla na parket. Jenomže o přestávce se Jiřka ke mně naklonila přes stůl s prosbou: „Prosím tě, až zase pro mě přijde ten chlap, řekni mu, že nedovolíš, abych s ním šla tančit. Můžu se na tebe spolehnout?“ No, copak asi jsem jí na to měl říct? „Jasně že jo, spolehni se.“ A také jsem udělal, co jsem slíbil. Sotva zazněly první tóny hudby, už se ten obr skláněl na Jiřkou. Ona mu něco řekla a ukázala na mě. Ten chlap se napřed zarazil a pak ke mně promluvil přes stůl: „Dovolíš, aby šla se mnou tančit?“ „To nedovolím!“ řekl jsem. A on: „Co?“ zůstal napřed jako ztuhlý. Pak obešel stůl, přistoupil ke mně, sklonil se uchem k mým ústům: „Řekni to ještě jednou!“ „Nedovolím!“ já na to. A on se mi zblízka zahleděl do očí a vůbec mi z toho nebylo dobře. Viděl jsem se ve velkém průšvihu. Ale za svým slovem jsem stál neochvějně. Ten chlap se potom napřímil a stále na mě hleděl. Když poznal, že se mnou nepořídí, se vztekem v tváři odešel. Jiřka se na mě hezky usmívala: „Nezklamal jsi!“ A v tu chvíli jsem měl chuť si s ní zatančit, pokud možno hodně natěsno. Vyzval jsem ji k tanci, velmi ochotně přijala. Šla přede mnou uličkou u zdi a podél závěsu, který odděloval sál od baru. Obdivoval jsem její chůzi, vlastně každý pohyb, ať udělala, co udělala. Moc jí slušela ta kratinká sukénka. Vtom se škvírou v závěsu vytáhla tlapa skoro jako medvědí, porvala mě za košili na hrudi a náhle jsem se ocitl za tím závěsem v prostoru baru, kde na barových stoličkách seděli lidé s vytřeštěnými zraky. A já skoro visel na té tlapě a před mýma očima ta zlověstná tvář toho odmítnutého obra. „Budu s ní tančit já!“ poručil mi. Neudržel mě v jedné ruce ve vzduchu. Už jsem stál pevně na vlastních. A na ten jeho rozkaz jsem odpověděl jinak, než očekával. Prudce jsem jeho ruku oderval od své košile a rázně jsem odvětil: „To si jen myslíš!“ Ti lidé z těch barových stoliček málem popadali, jak to s nimi pohnulo. Málem odpadl i ten obr. Obrátil jsem se a prošel přes mezeru v závěsu do sálu. Kde už mě na parketu, mezi tančícími, vyhlížela Jiřka. Její náruč byla velmi něžná. Stejně jako její vůně, kterou jsem cítil dost intenzívně, přestože tam bylo nakouřeno. Také se mi jevilo, jako by něco vyzařovala. Vnímal jsem ji, snad jako bychom ani netančili, jako by kolem nás ani nikdo nebyl. Ovšem náhle nastal podivný ruch. Několik lidí se vyvrátilo na parket. To se ke mně a k Jiřce přes tančící těla prorážel ten rozlícený obr. Vmžiku se na něho zavěsilo několik chlapů, poznal jsem ty hasiče od sousedních stolů. Cloumal s nimi, jak se je snažil setřást, avšak udrželi ho. K mému velkému štěstí. Poražení lidé se zvedali ze země a uhýbali stranou i s ostatními, aby dobře viděli, co se bude dít. Hudba přestala hrát. Na parketu nás zůstalo jen pár. Toho zuřivce drželi čtyři chlapi. Mě a Jiřku obklopila děvčata z naší party. Ten obr chtěl ke mně, ti chlapi ho ale nepustili. Tak aspoň ukázal na mě prstem: „Ty frajere! Uvidíš!“ A já na něho: „Cos to řekl?“ Ani dodnes nechápu, co mě to popadlo, to nejspíš Jiřka pomátla rozum nám oběma. Ovšem takovou urážku ten ohromný bouchač nemohl skousnout. Začal se vzpouzet a ti čtyři ho sotva drželi. Přidali se k nim další dva, aby ho zvládli. Dokonce přitom vyvrátili nějaké stoly a židle, až praskalo dřevo a rozbilo se nějaké sklo. A mě zase držela děvčata společně s Jiřkou. Docela pevně a natěsno. Abych se jim nevytrhl. To já bych neudělal. Co bych si asi tak počal, kdybych se jim vymanil? Ani nápad! Zábavný večer po malé přestávce pokračoval a já byl hrdinou večera, což jsem vnímal podle toho, jak se na mě všichni dívali, nejen hosté, ale i obsluha s hudbou dohromady. A ten zuřivec pak seděl u stolu s těmi hasiči, popíjel s nimi a bylo vidět, jak je nešťastný. A také docela zlomený. Ti hasiči mu beztak vysvětlili, jak riskoval. Vždyť Jiřka i já jsme byli nezletilí. Ze zábavy jsme odešli před půlnocí, děvčata zamířila jinam, na svoji ubytovnu, já s hochy na svoji. Na rozloučenou jsem od Jiřky dostal hezké políbení a její oči se na mě vděčně usmívaly. A pak už jsem ji neviděl. Prostě ráno už tam nikde nebyla, určitě odjela domů, jinak bych ji někde potkal. Ani nevím, odkud pocházela, ze kterého města nebo vesnice. Jak se najednou objevila v mém životě, tak najednou z něho zmizela, jak to už bývá. A že jsem ji už nikdy nepotkal, to mě docela mrzelo. Zato mě ani v nejmenším nemrzelo, že jsem nikdy nepotkal toho jejího zuřivého ctitele.

Vydáno: 25.8.2017 10:27 | 
Přečteno: 124x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.