Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Ježek z románu

Je zajímavé, jak se některé náhodné i nenáhodné situace z reálného života dokážou zaznamenat třeba i v románu z konce pravěku. Dva roky nazpět. Letní ráno. Pracoval jsem v recepci rozsáhlého areálu, kde sídlilo několik firem, větších i menších. Vyšel jsem prosklenými dveřmi před hlavní budovu na silnici a hleděl jsem do mraků, skrz které prosvítalo slunce a dalo se tušit, že se rodí další prosluněný den. Měl jsem rozepsaný už čtvrtý díl románu „Prastará tajemství“ z doby halštatské. Přemýšlel jsem zrovna, jaké tetování by příslušelo mladému hrdinovi, který už vykonal řadu významných činů, ale dosud neobdržel patřičné tetování. Sem tam někdo prošel do areálu a dosud projelo jen pouhých pár aut, zatím jen osobních. A najednou jsem uviděl, že přes silnici prochází malé ostnaté protáhlé klubíčko. Ježek. Horší bylo, že se to zvířátko občas zastavilo a čekalo. Měl jsem strach, že něco pojede. Hrozně moc bych si nepřál, aby se tomu ježkovi něco stalo a zrovna ještě před mýma očima. Něco takového jsem nesměl dopustit. Vyšel jsem doprostřed silnice, abych mohl zasáhnout, kdyby něco jelo. Naštěstí zrovna nejelo nic. A ježek? Ten měl nějak příliš mnoho času, než přešel silnici a ocitl se na travnatém pásu, kde ho zakrylo křoví. To už jsem věděl, že po té trávě může dojít do bezpečí, což mě uklidnilo. Šel jsem dovnitř, do recepce za pult a chystal jsem si nějaké poznámky, něco pracovně, něco pro sebe. A v tom se chci podívat skrz prosklené dveře ven, když vidím toho ježka na koberci, uvnitř, hned za dveřmi. Zastavil se, díval se na mě. A usmíval se. Určitě se usmíval. Hned mě napadlo, že přišel za mnou. Vždyť tam stál a hleděl na mě, ani se nestočil do klubíčka, ani nikam neutíkal. Jenom jsem viděl, že na mě upírá svá očička a usmívá se. Jako by mi přišel poděkovat. Za moji starost, aby se mu nic nestalo, když tak váhavě přecházel tu silnici, po které v průběhu dne, někdy i ráno, projíždí množství aut sem tam, někdy hodně razantním tempem. No, nemohl jsem tam toho ježka zdržovat, nevěděl jsem, co bych si s ním počal. Musel jsem ho odtud dostat pryč. Tak jsem ho takovým mírným podupávání nějak tak přiměl, nasměroval, aby se opět vydal na travnatý pás u budovy, odkud mohl snadno přejít jinam, do bezpečí. Ale té jeho návštěvy jsem si hodně považoval. A ještě toho dne, večer, jsem měl tetování hrdiny Gudmegise z románu vyřešené. Posuďte sami: „Zdál se mu podivný sen. Bloudil temnými jeskynními chodbami, plnými nerovností a kamenné sutě. Nedokázal najít východ na světlo. Až najednou. Kamenná stěna se rozevřela jako při nějakém zaklínadle a oči se mu zalily prudkým jasem. V té chvíli se probudil. Zrovna svítalo. Vyšel z chaty a zůstal civět před sebe dolů na zem. Před ním malé klubko plné ostnů a z toho příznivě zírající očka s vystrčeným čumáčkem. Ježek! Ale vůbec se nebojí. Naopak. Zírá přátelsky, skoro jako by se usmíval. A vtom se za jeho zády ozve: „Přišel za tebou, Gudmegisi. Copak se ti ukázalo ve snech?“ Ježkovi se příliš nechtělo odejít, ale Mendhis Deruchis ho citlivě, s mírným podupáváním kolem něho, odvedl k malé díře v dřevěném plotu, kudy ježek, ač zjevně nerad, nakonec zmizel. „Tak mi to pověz, “ obrátil se na něho kmet. Když mu Gudmegis líčil, co ho potkalo ve snu, svatý muž přikyvoval a usmíval se přitom. „Takže teď pozorně poslouchej, Gudmegisi sun Berghu. Tvým zvířetem, které tě doprovází, ve skutečnosti není býk, ale ježek.“ „Co? Obyčejný ježek?“ nesouhlasně se zatvářil Gudmegis. „To přece...“ „Není obyčejný. Je to obránce, stejně jako ty. Tvoje síla nespočívá v útoku. Ale v obraně. A tvůj sen znamená, že tvoje síla vyšla ze země, spíše z podzemí, ale spolu se slunečním ohněm. Ježek, když ho vidíme zepředu a odmyslíme si jeho oči a čumák, je obrysem slunce, jeho ostny jsou ohnivé plameny. Obojí dohromady ukazuje na pradávný strom s kořeny v podzemí a s korunou v nebi. A kmen stromu, to jsou živí lidé, mezi které patříš a kteří patří k tobě. Tady máš obraz, který bys měl nosit na své hrudi. Tvé tetování velkého hrdiny. ..“ Když jsem tuto pasáž psal, doslova jsem žasnul, jak mi dokonale zapadla do koncepce příběhu. Kdyby se mi ten ježek neukázal, musel bych si ho vymyslet. Jak se říká, zadaný úkol jsem si vyřešil. Nicméně ta ježčí návštěva a především ten jeho zvláštní a nesmírně milý úsměv, a především, jak se ta malá epizodka odehrála... Na něco takového se nezapomíná.

Vydáno: 17.8.2017 5:56 | 
Přečteno: 124x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.