Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Když se tolik chce, všechno jde!

minipovídka

Na vojenském cvičení se nás sešlo asi čtyři desítky důstojníků a praporčíků v záloze.  V hodnosti poručíka jsme tam byli dva s Jardou, se kterým jsme se skamarádili už na druhý den. Hlavně proto, že právě my dva, na rozdíl od ostatních, jsme museli chodit za svými náčelníky, já za provianťákem, Jarda za výstrojákem.  A vždycky jsme měli co na práci, i když, upřímně, že bychom kdovíjak dřeli, o tom se nelze šířit ani šeptem. Zato ti ostatní? Jenom sem tam byli donuceni nastoupit do tvaru, ochotně se  však řadili k nástupům na snídaně, obědy a večeře. Stále se poflakovali, mastili karty, a když mohli, mizeli přes bránu do  ulic a do chládků místních hospůdek a barů. Ale byli tam takoví, kteří pořád jenom vyléhávali  ve svých regálech a na bidlech, jak se odjakživa říkalo vojenským  kovovým patrovým postelím. Nás dva s Jardou to samozřejmě hodně štvalo. Tím spíš, že jsme se nezřídka stávali terčem všelijakých nemístných poznámek zrovna těch, kteří takříkajíc „voráželi“ ze všech nejvíc a stále se předváděli, jaká je to šílená nuda a že to snad ani nevydrží. Jeden obzvlášť vytrvalý ležák, Radek pořád hleděl do jakýchsi učebnic a popsaných sešitů a podle všeho se připravoval na jakési zkoušky. Shodou okolností se s Jardou dobře znali. A Jarda mu kolikrát vytýkal: „No, Radku,co to pořád děláš? No zamysli se! To přece nejde, tak pořád ležet jako lemra! Máš ty rozum?“ Ale Radek si vždycky pomyslel své, sem tam se ušklíbnul a věnoval se svým učebnicím a sešitům.  Akorát se někdy obrátil na druhý bok.
Zanedlouho odešli do civilu všichni, kromě nás dvou s Jardou, nechali si nás tam o dva týdny déle, než ostatní. Tehdy už výstrojní náčelník Jardu k sobě do skladu tolik nevolal, zato já pořád musel chodit do proviantního skladu i do kuchyně, kde pořád bylo co dělat. A když jsem dorazil na cimru, stále častě jsem viděl Jardu, jak odpočívá, dokonce i vleže ve svém regálu. Pak už tam ale vyléhával pořád, ovšem kromě toho, když ochotně chodil na snídaně, obědy a večeře, anebo když jsme oba vyrazili do místních ulic, hospůdek a barů. Bylo to den předtím, než nás pustili do civilu. Viděl jsem, že Jardu něco tíží. Tušil jsem a nespletl jsem se. Svěřil se mi s nesmírně vážným výrazem ve tváři:
„Víš, že jsem tomu Radkovi nadával. Že to nejde pořád tak ležet jako lemra.“
„Jistě,“ přikývnul jsem, „vím, že jsi něco takového říkal.“
„No, ale nakonec jsem poznal, že to opravdu jde.“
Myslel to upřímně. Pochybovat se o tom nedalo.
Jasně, všechno jde, když člověk opravdu chce.

zpracováno pro www.padychbooks.com                                               napsal: Jan Padych
 
--------------------------
Nakladatelství Daniel chystá v průběhu roku trilogii z konce doby bronzové „Z pravěkých ság“ . Připravuje se také pojednání „Temné stíny dávnověku - Svět pravěkých mužů, héroů a bohů“.
 


Vydáno: 12.5.2017 15:37 | 
Přečteno: 208x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.