Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Když vaří záložáci

To mě hned po revoluci povolali na manévry. Na kursu provianťáků se nás tehdy sešlo skoro čtyřicet. Většinou mladší kluci, rotmistři, nějací praporčíci, dva poručíci a já nadporučík. Hned prvního dne jsme se v učebně dozvěděli, že útvar je příliš malý a náš počet značně navýšil stavy pro stravování, takže dva z nás se budou střídat den co den v kuchyni. Major, který nám to oznámil, hned vyvolal jednoho z nás, který dělal kuchaře v civilu. „No a máme tu ještě jednoho kuchaře,“ oznámil nám. „Je to kuchař vojenský, dokonce starší kuchař, o kterém tady máme ty nejlepší záznamy. Tak ať se sám přihlásí!“ Nikdo se nehlásil. A já? Už vůbec ne. Na vojně, v základní službě, jsem sice dělal kuchaře, později i staršího kuchaře, no ale že zrovna o mě by měly být nějaké vynikající reference, to se mi nezdálo. A kromě toho, proč já? Věděl jsem, co to obnáší. Zatímco ostatní, nemluvě o těch nejmladších, by se vyvalovali v regálech a na bidlech, tak já, z nich hodnostně nejvyšší, bych musel vstávat před pátou a makat až do večera. Když se nikdo nehlásil, tak nakonec ten major vyvolal mě. Co jsem měl dělat? Kuchyň byla neveliká, zato jídelna prostorná jako všude jinde. Sloužil tam Martin, kuchař, vojín, sympatický mladík, který bral své povinnosti hodně vážně a snahu mu nikdo nemohl upřít. A sotva jsem přišel a převlékl se do bílého kuchařského, viděl jsem ho, jak ustaraně hledí do papírů. „Na večeři jihočeská polévka, krajová specialita,“ byl jeho první slova, „nikdy jsem to tady nevařil.“ No, já to taky neznal. Pročetl jsem si recept. Docela jsem si představil, jak asi by se to mohlo udělat. Pak jsem navrhl: „Martine, takže tu specialitu nechej na mně. Zvládli jsme jiné věci. Ty k tomu připrav přílohy, strouhaný sýr, opečené kousky chleba, cibulku a další. Vařit to budu já.“ Tak jsem tedy vařil tu specialitu. Velký hrnec na varné stoličce, vařilo se to tam a bublalo, barvu už to mělo i hustotu, ale chuť pořád žádná. A čas, stanovený pro výdej večeře se povážlivě blížil. Seděl jsem u toho a snažil se. Toho koření, co všechno jsem tam už dal! A pořád stejné! Vždy jsem do sklenice od okurek nabral trochu té polévky, do toho jsem nasypal všelijaké koření , co jsem kde našel, rozmíchal a vlil do hrnce. A chuť pořád žádná. Bylo to k zoufání. Čas výdeje večeře nadešel a já pořád něco míchal ve sklenici a vléval to do hrnce. Martin zprvu zvědavě nahlížel, pak už byl nervózní. A pak vyhlížel velmi zoufale. „Oni nás zavřou!“ vydal ze sebe skoro plačtivě. „Hele, vypadni!“ obořil jsem se na něho a málem mi v jeho směru vylétla z ruky naběračka, kterou jsem míchal tu nešťastnou místní specialitu. Martin se mi ztratil z dohledu, a když se ukázal, jenom zoufale zašeptal: „Už jsme přesáhli deset minut a pokud do pěti minut nezačneme výdej, víš, co nás čeká.“ Jasně že jsem věděl. Průser jako mraky! „Tak jo,“ přikývl jsem. „Tak si to berte.“ Co mi zbývalo? Chuť to pořád nemělo žádnou, ale horší by bylo, kdyby se nezačalo vydávat jídlo.“ Dva směnaři v hnědých montérkách popadli hrnec a nesli ho za Martinem, který se sám ujal výdeje večeře. A já? Zapálil jsem si cigáro a trpně jsem očekával, až se v jídelně spustí řev. Dokouřil jsem jedno cigárko. Žádný kravál se nestrhl, ani nic nenasvědčovalo, že by mělo dojít k lynčování kuchařů. Zapálil jsem si další cigárko a dokouřil jsem. Pořád nic. Tak jsem se odhodlal a nahlédl jsem do jídelny. Úplně mě šokovalo, co jsem uviděl ve výdejně. Dva vojáci vylévali do ešusu poslední kapky z toho velkého hrnce, jako by šlo o kdovíjakou vzácnost. Zbláznili se oni nebo já? řekl jsem si. Osmělil jsem se a vkročil do výdejny. Vojáci se na mě usmívali, že to bylo moc dobré. A Martin? Jen spokojeně zářil. Podíval jsem se do prázdného hrnce po té mojí specialitě. Chtěl jsem aspoň ochutnat. Neměl jsem šanci. Ani kapka nezůstala. Takže dodnes nevím, jak ta jihočeská specialita chutnala. No, jasně, to koření (a že ho tam bylo!) vbrzku proměnilo tu polévku v nesmírnou dobrotu. Zřejmě jsme oba s Martinem měli ohromné štěstí, že s výdejem se začalo tak pozdě. Takto se v krátkém čase ušlo najednou všem, kteří by přicházeli postupně a kdo ví, co by to množství koření způsobilo pak, jestli by to bylo ještě vůbec jedlé. V noci pak vojáci vstávali a chodili do umývárny pít vodu. Vypili jí prý hodně, jako ještě nikdy předtím. No a já bych se klidně vsadil, že ani nikdy potom.

Vydáno: 12.8.2017 7:17 | 
Přečteno: 166x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.