Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Kopačky na stožáru

Tehdy jsem hrál fotbal závodně za dorost. To víte, člověk občas něco řekne, a ani by to tak nemyslel, kdyby došlo na věc. No ale chlapské slovo platit musí, i kdyby...  No prostě musí. A já tehdy prohlásil, dokonce několikrát za sebou, před spoluhráči i před trenérem: „Jestli my někdy dostaneme v zápase deset gólů, tak s fotbalem končím a kopačky pověsím tamhle na stožár, kde visí ta vlajka!“ Když jsem to prohlásil poprvé, byli jsme na tom ještě docela dobře. Jenomže vzápětí někteří odešli na vojnu a z těch mladších zatím nepřišel skoro nikdo. A tak se naše výsledky začaly horšit, někdy až hodně povážlivě. S tou desítkou na našem kontě to však ještě zdaleka tak zlé nebylo. Až jednou. To jsme přijeli na hřiště lídra tabulky a v docela oslabené sestavě. V poločase  jsme to projížděli nula ke třem. A tehdy jsem se nechal slyšet znovu, že pokud vyfasujeme desítku, kopačky pověsím na stožár. Já chtěl jenom ostatní povzbudit, avšak nijak se to neprojevilo. Spíš naopak. Brzy jsme dostali tři góly za sebou a padaly ještě další. Dvacet minut před koncem to bylo nula devět. Můj tolikrát ohlašovaný konec s fotbalem se přiblížil. Velmi povážlivě se přiblížil. Jenomže mně se do toho konce vůbec nechtělo. Pomyšlení, že budu muset splnit, co jsem tak vyhlašoval, mě holt sebralo. A přímo tím správným směrem. Když to zůstalo celé na mně, tak jsem to vzal jako výzvu. Jenom jsem se divil, že sudí to nechal bez pořádného trestu. Jenom sem tam něco písknul, jinak se zdálo, že má snad před očima mlhu. Mně to rozhodně nevadilo. Mně ne. Už jsem nepoužíval jenom nohy, ale i ruce. Mokrý terén s hlínou nasáklou vodou, mi ještě pomáhal ke skluzům, delším, než obvykle. Prostě jsem soupeře kosil jako trávu. Vrážel do nich, stahoval je k zemi, byly i tvrdší zásahy. Nedostali se dál, než před vápno. Ale to už se vzpamatovali i moji spoluhráči. A sudí to nechal tak, jak to šlo. Zápas tedy skončil výsledkem nula devět. Když jsem jako první vyšel ze sprch a pak i oblečený ze šaten pod širé nebe, všimnul jsem si, jak na sebe pár místních fandů něco ukazuje jakési posuňky. To se mi nějak nezdálo. Chytře jsem proto vběhl zpátky do šaten, jako že jsem si uvnitř něco zapomněl. Ohlédl jsem se. Ti fandové, staříci i mladí, na sebe jen krčili rameny. Prostě něco se jim nepovedlo. No co asi? A já byl rád, že jsem ten jejich manévr prohlédl včas. Otlučený a utahaný ze zápasu jsem byl ažaž. O nakládačku od místních rozezlených fandů jsem opravdu nestál. Vyšli jsme ven všichni pohromadě, což mi přišlo vhod. Prošli jsme mezi těmi fandy, kteří po mně zírali hodně zostra. Viděl jsem na nich zklamání, že si nemohli udeřit, když přece já na hřišti tak nešetrně zacházel s jejich oblíbenci. Takže moji spoluhráči mi z té šlamastyky pomohli, třebaže nevědomě. Ale vroubek u mě mají ještě pořád. Vždyť jim bylo úplně jedno, jestli své kopačky pověsím na stožár.
----
Nakladatelství Daniel chystá v průběhu roku k vydání románovou trilogii z konce doby bronzové „Z pravěkých ság“ . Připravujeme také pojednání „Temné stíny dávnověku - Svět pravěkých mužů, héroů a bohů“
 


Vydáno: 11.7.2017 17:40 | 
Přečteno: 200x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.