Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Mařko promiň

Stalo se před více než padesáti Silvestry... Hledal jsem kamarády u řeky, kdosi mi prozradil, že je viděl jít někde k ostrůvku, tak se říkalo zalesněnému břehu, kde se uchylovala trochu odrostlá mládež, kluci a holky, popíjeli tam laciné víno a kouřili laciná cigára, no a tak dále. Divil jsem se, že moji kamarádi šli zrovna tam, ale vydal jsem je hledat, tak jsem šel do míst, kde jsem ještě dosud nebyl. Vkročil jsem za první stromy a křiviny a náhle mě obklíčili čtyři hoši, o něco vyšší než já a také statnější, když přece mně bylo tak dvanáct a alespoň dvěma z nich určitě táhlo tak na patnáct. „Mařka nepřijde,“ upřel na mě zrak ten nejvyšší a nejstatnější, určitě i nejstarší z nich. „Tak na ni nečekej.“ „Kdo nepřijde?“ podivil jsem se. „Mařka nepřijde,“ zatvářil se ten holomek dost nepřátelsky, „a nedělej, že ji neznáš!“ Pochopil jsem, že je zle. Kvůli nějaké Mařce, o které ani nevím, jak vypadá, se mi nechtělo schytat nakládačku, která byla takřka na spadnutí. „Když nepřijde, tak nepřijde,“ pokrčil jsem rameny. „A vůbec ať za mnou nechodí!“ Nastala proměna, docela výrazná. Ten přede mnou se dokonce udiveně rozesmál: „Máme jí to vyřídit?“ „No jasně, ať za mnou nechodí,“ trval jsem na svém. Hoši se rozveselili, určitě takový průběh neočekávali. Veškeré napětí pominulo. „My jí to vyřídíme! Jasně! Hned teď!“ hoši mě nechali projít a radovali se, jak celou věc vyřídili. A já? Pokud se ulevilo jim, tak mně opravdu mnohem víc. V tu chvíli. No ale pak jsem si docela vyčítal. Bylo sice docela fajn vyváznout jen tak, bez boule, bez šrámu. Jenomže kdybych aspoň tu Mařku viděl, jak vypadá. Mohlo mě těšit, že mě, dvanáctiletého, tito čtyři kolohnáti považovali snad za svého soupeře v Mařčině přízni. Ale něco mi na tom fakt vadilo. Dokonce jsem pak obcházel vedlejší dvorky, abych třeba zahlédl některého z těch čtyř a podle toho bych se mohl dozvědět, kde ta Mařka bydlí a jak vypadá. Nic, žádného z nich jsem ani nezahlédl. Každopádně si myslím, že ta mladinká slečna se s mým výrokem bezpochyby vypořádala a v jejím životě po něm nezůstal ani žádný šrám. Ale přesto se jí aspoň takto písemně omlouvám. Mařko, promiň. A prosím tě, pochop tehdy tu moji situaci.

Vydáno: 12.8.2017 7:16 | 
Přečteno: 141x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.