Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Mazácká depeše

Začátek října v roce sedmdesátém pátém. Odveleli mě na Šumavu do tábora jednoho z našich praporů, které tam stavěly několik železničních mostů. Láďa, tamější provianťák, můj kamarád z přijímače, se kterým jsme přišli na vojnu ve stejný den a spolu prošli školením, vykřikl radostí, sotva mě uviděl přicházet s plnou polní. Proviantní sklad, to byly především dvě maringotky, které společně s plechovou boudou a plechovými vraty tvořily jakousi pomyslnou tvrz na okraji vojenského tábora, který trochu připomínal cirkusové stany . Co jsem se od Ládi dozvěděl, nebylo nic povznášejícího. Přijel jsem tam totiž proto, abych vypomohl po odchodu Láďova mazáka do civilu. A sklad byl vedený mazáčky, tedy ve smyslu vojenského rčení mít všechno na háku. Ale to mi bylo jasné už předtím, proč mě tam poslali. Vždyť už dobré dva tři měsíce do posádky přicházely účetní uzávěrky, které budily značné pochybnosti. Na místě jsem se pak přesvědčil, že tomu pochybnosti byly opravdu na místě. Láďův mazák ty poslední dny a týdny spíše prochlastal se svými kumpány, než aby se aspoň trochu zabýval skladovou agendou. To spíš, měl jsem dojem, ten proviantní sklad, jak se lidově říká, spíše využil, aby jeho parta mazáků měla za co chlastat a baštit všelijaké dobroty. Byly to perné chvíle, když jsme společně s Láďou zpětně dorovnávali denní zúčťáky podle jídelníčků, které jsme museli vyhledávat všelijak rozházené a kdekoliv postrkané, i v místech, kde by je nikdo nehledal. No, nějak jsme tu evidenci doslova spíchli dohromady, hlavně fantazie přitom pomohla. A potom Láďa odjel s novou uzávěrkou do posádky a já v tom skladu zůstal sám. A ke všemu ještě přišla kontrola z armády. Dva starší nadpraporčíci. Přivedl je zástupce týlu našeho praporu, naprosto vlídný pantáta. Když přišli, že chtějí vidět doklady a že si prověří nějaké zůstatky proviantu, už jsem v představách viděl nejenom sebe a Láďu, ale i toho jeho bývalého mazáka v pořádném průšvihu. Avšak dopadlo to až neuvěřitelně. Ti z armády jako by ani neuměli číst, počítat už vůbec ne, a na váhu se ani nedívali. A ten náš týlař mi pořád naznačoval, co mám zrovna povědět, a ti dva nadpraporčíci se jenom usmívali a přikyvovali a pak všichni tři spokojeně odešli. Pochopil jsem, že to byla nějaká taková kontrola čistě formální, prostě takový malý nátlak, aby se po odchodu mazáků zase dalo všechno do pořádku. Ale já se potom cítil, jako bych utekl prokurátorovi z cely. Pak jsem až do večera seděl na bednách mezi maringotkami, kouřil jsem jedno cigáro za druhým, a když přišel někdo z kuchyně, že něco potřebují, mávnul jsem rukou, ať si vezmou, co chtějí, kouřil jsem dál a přemýšlel o životě. No, a když Láďa přijel z posádky s tím, že uzávěrka dopadla velmi dobře a že on bude jezdit po dodavatelích a já budu sedět v proviantu a dávat dohromady evidenci, rázně jsem odmítl. Takže to já jsem pak jezdil za proviantem, vétřieskou vedle řidiče jako spolujezdec. A když jsme tak jednou projížděli vojenským cvičným prostorem někde u Tachova, kde důstojníci a poddůstojníci proháněli tím hodně zvlněným terénem celé čety i roty nováčků s plnými polními a v plné zbroji, tak jsem jednou řidiče pořádal, aby chvíli jel pomalu, skoro krokem, otevřel jsem kruhový poklop nad sebou, postavil jsem se a zvedl pravici se vztyčeným ukazováčkem a prostředníčkem, tedy dvěma prsty. Jako že teď už jsem na vojně zahajoval svůj druhý rok. Všichni se zastavovali. Důstojníci, poddůstojníci i ti nováčci. A hleděli na to naše auto, hlavně však na mě. Zmateně uvažovali, co ten můj signál znamená. Jestli třeba náhodou na něco nezapomněli, aby třeba neměli průšvih. Ale já jim jenom posílal svoji vlastní depeši. Že už konečně se ze mě stal mazák. A do civilu, na který jsem se šíleně těšil, už mi zbýval jenom jeden celý rok.

Vydáno: 28.10.2017 3:36 | 
Přečteno: 173x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.