Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Mundur oficíra

Bylo to v devadesátém roce, když mě povolali na manévry do Plzně. Měl jsem hodnost nadporučíka. V novém munduru mi to docela seklo, šestatřicetiletý, štíhlý, černé vlasy a knírek. Ihned mě převeleli do jedné maličké posádky v maličké vsi. Řekli mi, že musím ihned odjet, že se mám připravit na docela intenzivní výcvik, takže tam ani svůj civil nebudu potřebovat. Tedy jsem svůj civil nechal ve skříni v plzeňské posádce a odjel jsem v uniformě a s velkou polní do té maličké posádky na Šumavě. Tam jsem ale brzy poznal, že jsem si civil měl přece jenom vzít. S tím výcvikem to až tak hektické nebylo a volného času zbývalo dost, takže kolegové záložáci si klidně chodili v civilu do místní hospůdky, anebo se svezli autobusem do nějaké větší obce. Takže jsem občas taky zašel na jedno či dvě, nicméně v munduru jsem se necítil. Jednou ti, co odjížděli autobusem, přinesli zprávu, že v jakési obci, sice dost daleko od naší posádky, se pořádá velká taneční zábava, kam se sjíždí celé širé okolí. Bude to na celou noc, protože autobus zpátky pojede až ráno v pět. Váhal jsem, ale přemluvil mě Eda, také záložák, který mi řekl: „Já tyto zábavy s polkou a valčíkem nemám rád, já jsem na tvrdý metal, ale jedu. A ten tvůj mundur tam nikomu vadit nebude.“ Takže jsem jel s nimi. Samozřejmě v uniformě jenom já. Obec to nebyla velká, zato měla docela velký sál s výčepem. Hlavně se tam popíjelo. Popíjeli místní, popíjeli i moji kolegové záložáci. Já si také dal nějaké to vínko, ale hlavně jsem si chtěl zatančit. K tanci jsem se v poslední době nedostával často, ale kdysi dávno předtím jsem tančil hodně a docela slušně. Tak jsem si postupně vyhlédl tři ženy, které by mi vyhovovaly jak vzhledem, tak i výškou postavy a tak dále. Všechny tři měly svoji společnost, určitě tam měly své muže, vždycky u stolu sedělo víc mužů a žen, zřejmě sousedé, kamarádi a známí. Hudba začala hrát, ale nikdo se nezvedl k tanci. Ani v dalším kole. Avšak třetí kolo jsem zahájil sám. To když mi kapela doslova přihrála vojenský valčík o třeboňských kasárnách. Vyzval jsem k tanci tu pohlednou paní, kterou jsem si vyhlédl jako první. Tmavovláska s téměř průsvitnou halenkou a krátkou sukní. Ihned pochopila, co chci tančit a vůbec jí nevadily změny, které jsem navodil vždy při točení na druhou stranu. Ještě lépe se projevila u svižné polky a velice skvěle se přizpůsobila mým improvizacím. Bezpochyby ji můj způsob tance nadchl, což bylo vidět, jak jí celá tvář září. Ty jiskřivé oči! Hudba dohrála a ona zvážněla. U jejího stolu nevládlo žádné nadšení. Hlavně ten muž, vedle kterého si sedla, když jsem ji přivedl ke stolu, se mi nezamlouval. Spíš jsem mu vadil. Ale možná se mi to jen zdá, řekl jsem si. Příště, když jsem pro tu paní přišel s žádostí o tanec, odmítla s chladným výrazem ve tváři. Snad jako bych jí způsobil problém. Šel jsem pro další tanečnici. Hráli nám rokenrol a také ona se skvěle přizpůsobila a celá zářila nadšením a temperamentem. Stejně tak zvládala i čardáš. A hodně jí to slušelo, když si vytáhla delší sukni trochu nahoru. Ovšem u jejího stolu se opakovalo totéž, co předtím. Také ona hodně zvážněla, stejně jako všichni u stolu. A při další hudební sérii mě chladně odmítla. Šel jsem za tou třetí. Také ona se proměnila, v rytmu při pohybu zářila a byla schopna utančit všelijaké mé taneční výmysly a záludnosti. Nakonec zvážněla a opakovalo se přesně totéž, co u předchozích dvou stolů. Stejná nálada, stejný chlad, či přímo mráz. No, dál už jsem žádné přítomné ženy k tanci nežádal. Nehodlal jsem působit jako nějaký okresní ženich. Jenomže co dál? Jen tak opíjet jsem se nechtěl. Stále jsem sledoval, jak po mně hleděli všichni ti místní, nejen muži, ale i ženy. Žádné sympatie jsem tam nevzbudil. A nejen u místních. Také jeden ze záložáků, se kterými jsem tam přijel, mi přišel povědět: „U toho čardáše, já myslel, že jsi oficír maďarských husarů.“ Pak se na mě zahleděl svým poměrně opilým zrakem a dodal: „Nejsi ty opravdu lamapsák? A jenom to na nás hraješ, že jsi záložák jako my!“ Mávl rukou a šel ke svému stolu mezi své. Zůstali jsme se Edou u malého stolu jen my dva. Pořád opakoval, že ho to tam nebaví, že on je na opravdovou muziku, tedy na tvrdý metal, a ne na to, co tam zrovna hrají. No, mě to tam už také nebavilo. Ale bylo nějak kolem půlnoci a autobus měl přijet až tak kolem páté. Co tedy? Už jsem se začal smiřovat s tím, že to tam do rána nějak přetrpím. A schválně jsem sledoval právě ty moje tři tanečnice, jak si vedou na parketu. Měl jsem pocit, že jde o úplně jiné bytosti, než jak jsem každou z nich poznal během těch několika minut taneční série. Předtím doslova něco vyzařovaly, něco úžasného! Ten jejich jas v očích! Ten úžasný temperament! A ten jejich skvělý cit pro moji každou změnu v pohybu. A teď? Jakési těžkopádné, jako by se jim příliš nechtělo, pohledy a úsměvy spíše ze zvyku a ze zdvořilosti, než ten jejich správný úsměv, jaký jsem na nich viděl já. Opravdu, jako by to nebyly ony. No nic, řekl jsem si tehdy. Nějak to tam fakt přetrpím do té páté. Co mi zbývá. Už jsem se doslova se vším tím smířil. Jenomže se s tím nesmířili jiní. A že jsem jim řádně pohnul žlučí, jak se říká. Napřed mě to doslova trklo, když jsem si zašel k výčepu pro dvojku vína a v dáli za prosklenými dveřmi jsem viděl pár místních statných bouchačů, jak si ukazují na ramena, tedy jako na vojenské výložky, a svírají pěsti a naznačují údery. To se asi týká mě, řekl jsem si. Pak u stolu jsem se rozhlížel po místních, kteří vesměs dělali, že mě nevidí, anebo mě prostě opravdu neviděli a jenom jsem si něco namýšlel. Jenomže za chvíli skoro přiběhl Eda a strčil do mě: „Ty ale honem vypadni, chystají se na tebe!“ „Co? Teď po půlnoci? Vždyť nic nejede!“ Ale on to fakt myslel vážně: „Jdu s tebou, půjdeme pěšky, ale hned! Já stejně jsem na jinou muziku, než co je tady.“ Tak jo, víno jsem ani nedopil, zašel jsem do výčepu, abych zaplatil. A výčepní, starší muž, objemný v pase, se na mě podíval s údivem: „Ty jdeš pryč? Ty to balíš? Teď to teprve začíná mít šťávu! Vždycky taková nuda a ty jsi to tu pořádně rozpálil. Konečně se něco děje a ty jdeš pryč! Zklamal jsi mě!“ No, zklamal jsem ho. Šel jsem s Edou ven do té noci. Kráčeli jsme do posádky něco přes tři hodiny prázdnými silnicemi, lemovanými stromy a stromky. A na nebi ohromný měsíc, jaký jsem předtím ani potom už nikdy neviděl. Takový obrovský, jaký je k vidění na starých obrázcích z vesnického prostředí. Bylo docela chladno, ale ostrou chůzí jsme to překonávali. Takže toho uplynulého večera, tam za námi, na té tancovačce, jsem si zahrál na správného oficíra. A místní? Prostě neunesli, že jim někdo takový vyjel po jejich ženských. To samotné by jim asi až tak nevadilo. Spíš to, jak ti chlapi na svých vlastních manželkách viděli ty náhlé proměny. Ten jas ve tvářích a ten úžasný temperament, který dost možná u nich zpozorovali buďto poprvé, anebo třeba po strašně dlouhé době. A že jsem podle mínění hostinského a mnohých dalších na té zábavě neobhájil čest oficíra, když jsem tak zčerstva zmizel, sotva začala atmosféra houstnout? To se pletou. Vždyť od starého Říma až dodnes, i na tomto vojenském cvičení, se všem oficírům vtloukalo a vtlouká, že pokud se bojová situace projeví hrozbou podstatně vyšších ztrát než zisků, je třeba se rozhodnout pro takzvaný taktický ústup. Což jsem bezpochyby dodržel. Vždyť setrvat na místě by mělo vyloženě charakter lynče, všichni místní proti jednomu, jinak se to vyložit nedalo. A na to já jim nebyl zvědavý. Vždyť já jsem jenom využil toho, do jaké situace jsem se dostal s tím mundurem oficíra. Prostě nějak tak jako ve filmu. Měl jsem něco jako kostým, scénář jsem si sám vytvořil, podle toho, jak se scéna odvíjela sama od sebe. Prostě střihnul jsem si docela zajímavou roli. S vděčností a s nesmírnou chutí. To tedy musím zdůraznit, že opravdu ano.

Vydáno: 15.8.2017 10:34 | 
Přečteno: 168x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.