Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Něco jako výtržník

Víte, jak se člověk stane středem pozornosti, aniž by chtěl? Jistě to sami znáte. Ale já vám prozradím, co se mi přihodilo někdy před pětatřiceti lety. Bydlel jsem v Havířově a pracoval jsem v centru Ostravy. Po práci jsem k zastávce autobusu chodil na náměstí za mostem. Toho letního dne se počasí náhle zhoršilo, obloha potemněla a začalo mírně poprchávat, ale jen tak lehce, že chlapovi to většinou ani nestojí za to, aby z aktovky vytáhl deštník. Přicházel jsem k zastávce toho mého autobusu, který zrovna přijel a řada lidí už vystupovala po schůdcích dovnitř. Déšť poněkud zhoustnul, ale pořád to pro mě ještě nebylo na deštník. Řada se zkracovala, už skoro všichni byli uvnitř. Zbýval jsem venku jenom já. Vtom jsem si všimnul, že přibíhá nějaká paní, docela pohledná, v běhu dost neobratně zavírala deštník, aby se před vstupem do autobusu nezdržovala. Počkal jsem před otevřenými dveřmi, prostě jsem jí uvolnil své místo a také jsem na tu chvilku pozdržel autobus, aby té paní neujel. Vzpomínám si, že paní to docela slušelo, třeba když si musela pozvednout sukni, aby mohla stoupat po schůdcích. Vtom najednou mě doslova ochrstlo množství vody, jako by na mě někdo shora vylil pořádný kýbl vody, nebo snad ještě něco většího. A hned nato podruhé. Totéž. Samozřejmě jsem nečekal a dral se dovnitř. Sednout jsem si nikam nemohl, voda po mně stékala, jako bych se vynořil odněkud z vodní hloubky. Tak to jsem tedy zíral, co se dělo. A něco takového jsem dosud nezažil, ani nikdy potom. Ani jsem o takovém dešti s tak vydatnými sprškami neslyšel, ani nečetl, že by zrovna kdekoliv u nás... Sotva se autobus rozjel, viděl jsem přes mokrá okna, že venku déšť náhle ustal. Takže tu závěrečnou spršku jsem schytal já. A hned dvakrát. A ještě k tomu takovou. Lidé v autobusu se chvíli usmívali, než je to přestalo bavit. Ta hezká paní, kterou jsem pustil do autobusu přede mnou, se na mě vděčně usmála a pak se pohroužila do svých vlastních myšlenek. A jenom sem tam se na mě podívala a trochu jí zacukalo koutky úst. A já? Ještě ani v Havířově, když jsem tam vystoupil před kulturákem, jsem zdaleka neoschnul. Tím spíš to kdekomu z kolemjdoucích vrtalo hlavou. Vždyť tam krásně svítilo sluníčko a obloha se stkvěla nádhernou letní modří. Ani jsem nikdy předtím netušil, jak jeden zmoklý mezi tolika suchými najednou kdekomu vadí. Pár se jich usmálo, ale většinou si mě prohlíželi jako nějakého výtržníka, či provokatéra, nebo dokonce zvrhlíka, co já vím, co všechno si mysleli. Podle některých snad jako bych se zrovna vykoupal v městské kašně, všem navzdory. Co v takovém případě? Co chcete komu vysvětlovat? Vždyť já sám jsem z toho byl celý tak podivně zmoklý.

Vydáno: 29.9.2017 7:26 | 
Přečteno: 114x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.