Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Nepřítele potkati...

Dobrých pětačtyřicet jar tomu už bude. Učil jsem se v obchodě. Tehdy jsem prodával v řeznickém výseku v malé obci, kam jsem dojížděl. Prodejna to byla úctyhodně stará, ještě po soukromníkovi z předválečného období. Šéf prodejny mě zaškolil do prodeje masa u promaštěného řeznického špalku, naučil mě bourat maso, patřičné úpravy, ošetřování masa a uzenin a mnoho dalších jiných věcí, které ani nebudu zmiňovat, jenom prozradím, že šlo o metody, které řezníci odjakživa provádějí, především z takzvaného pudu sebezáchovy, aby jim při inventuře nenaskočilo manko, ale také z důvodů zcela jiných. Každopádně mi šéf neustále připomínal, že ke každému prodanému kousku masa mám přihazovat takzvané přívažky z méně kvalitního masa, aby nám to nezůstávalo jenom do mleté sekané, což by vedlo ke ztrátám. Tyto přívažky byly povolené státní normou, muselo jít ale o maso naprosto stejného druhu a stejné kvality, což většinou tak nebylo. Někteří zákazníci přívažky tolerovali, jiní je odmítali, byli ale i takoví, se kterými bylo nutno vést neustálý souboj, někdy docela úporný.  Zrovna mezi takové zákazníky patřil starší muž, přes svůj věk dosud černovlasý a s úzkým, pečlivě střiženým knírkem. Nutno dodat, že pokaždé, když vstoupil do krámu, vyhlížel ponuře a napjatě. Přicházel v pátky, když tam stály fronty zákazníků. A skoro pokaždé to s ním probíhalo nachlup stejně. Když ten starý morous přišel na řadu a přes sklo si vybral nějaký kousek masa, hbitě jsem mu tam přihodil dva tři odřezky a on vždycky zvýšil hlas: „Dej to pryč, já to nechci!“ Moje odpověď zněla pokaždé odmítavě. Nejednou se na mě obořil, že se postará, abych tam nebyl. Na to já mu odpovídal, že bych mu každopádně poděkoval, aspoň bych se nesmírně rád zbavil „některých“ zákazníků.  Padaly ještě ostřejší výměny názorů. Pokaždé však hádka měla jakýsi řád, byla přímo konstruktivní, skoro jako podle předem daného scénáře, který ovšem připouštěl všelijaké drobné improvizace, avšak byl vždycky stejný a přímo strhující. Ať si to prý nechám, že on to nechce. Vzápětí s viditelným rozhořčením opustil krám. Nutno dodat, že jeho excesy vadily mnohým zákazníkům, kteří dávali najevo nesouhlas, občas se na něho sami obořili, rovněž nevybíravě.  Tak to nějak probíhalo v každý pátek po tři čtyři měsíce. Najednou se neukázal. Ani za týden, ani za dva. Vyhlížel jsem ho, ale marně. A pak mě převedli na jinou prodejnu a pak zase na další a další. U mě postupně nastávaly změny. Studium, vojna, změna zaměstnání. Dva roky po vojně jsem pracoval v obchodní inspekci jako specialista na kontroly prodeje masa a masných výrobků. Nemusím připomínat, že jsem měl velmi dobré výsledky a patřil jsem k těm opravdu úspěšným.  A stalo se, že jsem se znenadání ocitl v místě, kde předtím stávala ta předválečná prodejna maso uzeniny a namísto ní se stkvěla pestrá budova fungl nové samoobsluhy s výsekem. Přes sklo výloh jsem viděl, jak mladík v bílém plášti odřezával dlouhým nožem kousek masa z visícího fláku a vhodil ho na váhu. Podle pohybu ruky jsem si všiml, že přihodil nějaké odřezky. Zákaznice souhlasně přikývla. Už jsem chtěl vstoupit do prodejny, abych nakoupil, když mě zastavilo bodré zvolání:
     „No nazdar! To jsi ty?“
     Hledím na toho staršího muže s vlasy dosud ještě černými a s úzkým, pečlivě střiženým knírkem. Vizáží se za těch několik let vůbec nezměnil. Zato byl úplně jiný, než předtím. Žádný morous,  jak jsem ho předtím znal. Naopak.
     „No, chlapče, jsem rád, že tě vidím!“ smál se zeširoka a vůbec jsem ani nezapochyboval, že jeho radost je skutečná. „No, jak se máš? Když jsi odešel, nestálo to tu za nic.“
     Chtěl vědět, co dělám, jestli jsem ženatý, zda mám děti a tak dále. Zíral jsem na něho a odpovídal. Nakonec jsme si podali ruce, jeho stisk byl pevný a srdečný. On pak šel dál po chodníku a já, ještě předtím, než jsem vstoupil do prodejny, jsem ještě chvíli postál venku a hleděl jsem za tím starším mužem, jak se vzdaluje. No jo, ne vždycky všechno v životě vypadá, jak si to člověk doslova zváží jako na váze, vypočte a zaznamená ve svém vědomí. A pokud si naprosto přesně vede svoji osobní evidenci o tom, kdo jsou jeho přátelé či nepřátelé, může se někdy opravdu „seknout“. Třeba jako zrovna já.

----
Nakladatelství Daniel chystá v průběhu roku k vydání románovou trilogii z konce doby bronzové „Z pravěkých ság“ . Připravujeme také pojednání „Temné stíny dávnověku - Svět pravěkých mužů, héroů a bohů“


Vydáno: 11.7.2017 17:45 | 
Přečteno: 209x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.