Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: No, pane řidiči, co to bylo?

Před čtyřiadvaceti lety v létě jsem jezdil v modré škodovce po území naší republiky a nabízel knížky po městech a obcích knihovnám, knihkupectvím i muzeím. Zkrátka všude, kde se dalo. A když jsem někam přijel a parkoviště bylo plné a nikde jinde poblíž se zaparkovat nedalo, jedině na placeném stání, nerozpakoval jsem se zabrat místo, rezervované komukoliv, třeba i před nějakou firmou či úřadem. Tak jsem si šetřil čas i peníze a hlavně jsem to k zákazníkům neměl daleko. Tahle úsporná taktika, mohu-li to tak nazvat, mi vcelku vycházela skoro po celé to léto. Až jednou…

Přijel jsem do menšího města s knihovnou před rozlehlým parkovištěm. Toho dne jsem měl docela napilno, abych stihl navštívit ještě další dvě města. Zkrátka nikde tam poblíž nešlo zaparkovat, jedině na tom parkovišti, ale jako naschvál jsem nenašel žádné volné stání, třebaže jsem to celé projel aspoň třikrát. Jediné volné místo bylo rezervované pro městskou policii, jak oznamovala velmi zřetelná tabule. Stání tam byla dvě, jedno už obsazené policejním vozidlem.

Prostě jsem to risknul. Škodovku jsem tam zaparkoval a s taškou plnou knížek jsem si pospíšil do knihovny. Všechno se odbylo hodně rychle, nějaké knížky jsem prodal přímo za hotové a další na fakturu. Spokojeně jsem vyběhl, abych ještě zkusil štěstí v blízkém obchodním středisku, kde měli koutek s prodejem knížek. I tam jsem uspěl, třebaže ne až tak, jako v knihovně. V dobré pohodě jsem tedy pospíchal ke své zaparkované škodovce.

Avšak sotva jsem se k ní přiblížil, zároveň se k ní přihnali také dva strážníci městské policie v černých uniformách, oba tak padesátníci, jeden z nich s knírkem. Viděl jsem na nich hodně velké rozladění. Určitě nedokázali pochopit, co si někdo dovolil. A ještě k tomu s nějakou starší škodovkou. Obešli moje vozidlo a nahlíželi dovnitř, jestli tam snad neuvidí nějaký vzkaz, či nějaké objasnění situace. Mohli vidět jenom roztržené balíky s knihami na zadních sedadlech, nic víc.

No, já jim zrovna netoužil vběhnout do rány. Tak jsem jenom tak nějak postával, jako by se mě tam nic netýkalo. Oba si mě zvědavě prohlíželi, snad měli vůči mě podezření. Avšak za nedlouho se vzdálili a zmizeli mi z dohledu za řadou velkých aut. Uvědomil jsem si, že si předtím ani nezapsali espézétku a vůbec nic nenechali za stěrači.

Když jsem viděl, že se vůbec nic neděje a ti dva zmizeli někde úplně jinde, než se vyjíždí z parkoviště, hbitě jsem přiskočil ke škodovce, odemkl, vhodil tašku na zadní sedadlo mezi balíky s knihami a nastartoval jsem.

Sotva se však vozidlo pohnulo do uličky mezi řadami stojících aut, náhle se zjevili ty dvě černé postavy strážníků a zastoupily mi cestu. Byli to ti dva. K mému úžasu.

Čekal jsem od nich značnou přísnost. Spíše se však málem dusili smíchem. Pokynuli mi, abych si vystoupil ven, což jsem provedl velmi pokorně.

„No, pane řidiči,“ pronesl ke mně se smíchem strážník s knírkem. „Co to bylo?“

Dost nesměle jsem jim chtěl vysvětlit, že ve spěchu jsem zvolil jediné volné místo na parkovišti, abych mohl donést knížky do místní knihovny, že tam na ně už čekali.

Smích je oba neopouštěl, spíše naopak.

„A to jste neviděl, komu jste zabral místo? Tu velkou ceduli jste opravdu přehlédl?“

No jasně, jsou otázky, na které se špatně odpovídá…

Strážníci se zjevně bavili, zatímco mi do smíchu ale vůbec nebylo. Pochopitelně. Já myslel, že jsem je nenápadně zmátl, zatímco to potěšení bylo opravdu jenom a jenom na jejich straně, jak se ukázalo. Akorát jsem nechápal, jak to mohli tak rychle stihnout. Nejspíš běželi sehnuti, abych je neviděl, než se mi postavili do cesty.

Zajímalo je, zda pracuji na živnostenský list, anebo jako zaměstnanec.

Jako zaměstnanec! zdůraznil jsem.

To zřejmě uvažovali o výši pokuty, jak jsem se dovtípil. Takže jsem přidal ještě takové ty řeči, na které se zrovna člověk zmůže v takovéto prekérní situaci, jako že jsem rád, že mám práci, a tak podobně.

Vůbec je to nedojalo, spíše se smáli stále víc a víc. A já se cítil hodně trapně, a ještě k tomu s tím výhledem na pokutu, o které jsem jen fantazíroval, jak bude vysoká.

Pak už jsem raději toho moc nenamluvil, Na pořádný trapas to už stejně vypadalo. I na tu pokutu. Stačilo jim se na mě podívat, třeba jen krátce, a pořád se smáli. A když na okamžik zvážněli, vždy se rozesmáli znovu a znovu.

Strážník s knírkem přitom vytáhl z tašky pouzdro a z něho blok na pokuty, po chvíli ale jako by si to rozmyslel, pouzdro i s blokem zastrčil zpátky do tašky.

Ten druhý pak na mě mávnul rukou a ukázal ven z parkoviště: „Prosím vás, jeďte!“

Myslel jsem, že špatně slyším. Avšak strážník s knírkem dodal velmi zřetelně: „No tak rychle, než si to rozmyslíme!“

Samozřejmě jsem poslechl. A rád.

To už mi bylo jasné, že si se mnou pěkně zahráli. Celé to beztak pojali jako hru, kterou jsem dovolil s nimi rozehrát. Zvítězili nade mnou s naprostou převahou, což mi dali najevo svojí okázalou radostí.

A já vám tady povídám, že od té chvíle jsem si už na parkování dával opravdu velký pozor. A šlo to i bez pokuty.


Vydáno: 17.2.2019 4:39 | 
Přečteno: 65x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.