Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Okamžik pravdy

Přesně před padesáti lety… V našem fotbalovém oddílu, v té naší okresní soutěži, mě převedli z žákovského družstva mezi dorostence. Hned v prvním soutěžním zápasu jsem vstřelil tři góly. V první půli jsem skóroval jako levý obránce, kdy jsem vydařenou hlavičkou z čáry velkého čtverce vyrovnal na 1:1. O přestávce mě trenér přemístil z obrany do středu útoku a dal jsem ještě dva góly. Vyhráli jsme 4:1. Následovalo několik zápasů, ve kterých jsem vstřelil pokaždé alespoň jeden gól. Tehdy jsme se po několik kol drželi v čele tabulky. Tyto úspěchy, moje vlastní i celého týmu, jsem vnímal s ohromným nadšením. Dával jsem do hry všechno. Využíval jsem své rychlosti ve sprintu a dařilo se mi dobíhat dlouhé přihrávky a často jsem soupeřovým obráncům unikal a padaly z toho branky. Také jsem míval skvělý výskok a skóroval jsem hlavou. Rychlý běh, výskoky, pády i srážky. Hlavně důraz v soubojích s obránci soupeřů. Na hřišti pro mě nebylo nic tak důležité, jako střílení gólů a výhra. Až jednou…

Hráli jsme na hřišti místního rivala. S některými kluky toho týmu jsem se dobře znal ze školy a také jsme se občas střetávali při fotbálku na školním hřišti. Tím spíš jsem si usmyslel, že ten zápas musím rozhodnout zrovna já v náš prospěch.

Někdy v polovině prvního poločasu to bylo ještě 0:0. Tehdy náš pravý křídelník proběhl s míčem podél postranní čáry a nakopnul ho dlouhým obloučkem do pokutového území soupeře, zrovna do míst, kam jsem nabíhal.

„Je tvůj!“ zařval na mě a já si dal hodně záležet. V rychlém běhu jsem se vší silou odrazil k výskoku. V letu vzduchem jsem sledoval blížící se míč a uvědomoval jsem si, kde je branka. Nic víc jsem nevnímal. A zrovna, když měl míč dopadnout na moji hlavu, přišel náraz, jako bych vrazil do zdi. To brankář, který byl o hlavu vyšší než já a výrazně mohutnější, vyskočil proti mně a svými ohromnými pěstmi v rukavicích udeřil do mé hlavy. Jenomže já hlavou prorazil jeho pěsti a vrchem hlavy ho nabral do čelisti. Zcela bezděky, aniž jsem chtěl. Já ho totiž ani neviděl, že se ke mně blížil. Jak mi potom kamarádi líčili, oba jsme se ve výšce otočili jako vrtule a vyhodilo nás to každého jiným směrem. Jeho k tyči vlastní brány a mně poblíž penaltové značky. Kromě úderů, toho letu vzduchem a pádu na škváru jsem vnímal zděšený řev diváků. Nějakou chvíli se mi temnělo a jiskřilo před očima, pištělo mi v uších, cítil jsem nejen bolest hlavy. Avšak brzy jsem se otřepal. Jenom jsem chvíli seděl a ohmatával jsem se, jestli jsem celý. Spoluhráči se ke mně seběhli, a když viděli, že jsem v pořádku, plácli mě po zádech či po rameni a odcházeli na své pozice.

S tím brankářem to bylo horší. Ale ne až tak, jak jsem se v té chvíli obával. Hned byli u něho dva místní zdravotníci a on dost dlouho ležel a držel se za tvář, hlavně se chytal z boku za čelist. Po nějakých deseti minutách ho odvedli k lavičkám, kde si sedl a sledoval zbytek zápasu. Takže kosti vydržely ten těžký náraz. Nejenom ty moje, ale i ty jeho.

Zápas jsem dohrál do konce, třebaže mi nebylo dvakrát nejlépe. Napřed jsem se trochu motal, ale přešlo to. Nicméně jsem tehdy nedal žádný gól. Bylo to po dlouhé době. Později jsem jich nastřílel habaděj. Avšak ten okamžik, co naštěstí nedopadl nejhůř, ale spíše jenom něco podstatného naznačil, jsem vždycky potom vnímal, aniž jsem kdovíjak chtěl. Po celých dalších pět roků, kdy jsem hrál fotbal závodně, jsem se už nikdy od té příhody nevrhl do neznáma tak střemhlav, bezhlavě a slepě. Vždy mě něco zadrželo. Opravdu naštěstí.


Vydáno: 17.2.2019 4:41 | 
Přečteno: 51x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.