Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Osidla Býčí skály

Když vám bude někdo tvrdit, že prastaré archeologické lokality jsou jenom nějaké ty náhodně zachované zbytky materiálů, co zůstaly pod zemí, a nic víc, je na vás, zda tento názor přijmete nebo ne. Já mám úplně jiný příběh. Svůj vlastní. Čtenáři mých knížek vědí, že zrovna Býčí skála v Moravském krasu je pro mě víc než jenom světově známá lokalita, dosud pečlivě uchovávající svá největší tajemství. Pro mě je naprostou samozřejmostí, že se ocitla v prozatím všech třech mých románech z různých období pravěku. Jenomže to není všechno, také ve dvou pojednáních o pravěku. Ale rovněž v jednom románu ze současnosti. Drobné články se ani neodvažuji počítat. A pokud vyjde můj záměr vydat v blízké době i knížku souboru minipovídek, pak zrovna touto krátkou povídečkou už půjde o moji další knížku, kde se Býčí skála objeví. Když jsem se rozhodl napsat svůj první pravěký román, bylo jasné, že bez této významné jeskyně se kniha nemůže ani nesmí obejít. Už několik let jsem docela usilovně střádal všelijaké poznatky, které mi umožnily přemýšlet o pravěkých dobách zcela jinak, než jak je tomu u běžného čtenáře, který se prostě spokojí jen s tím, co si pamatuje ze školy, anebo se něco dozví z četby, která se k němu nějak dostane. Poprvé jsem se k Býčí skále přijel podívat na jaře v devadesátém třetím roce. Stavili jsme se tam s kolegou z firmy, když jsme jeli přes Brno do jižních Čech prodávat naše zboží do velkoskladů a prodejen. Bylo tam hodně návštěvníků, hlavně hodně dětí, které pobíhaly a vylézaly po skále, kam jen mohly. Také ten můj kolega si vylezl nahoru, až jsem se divil, jak mu to šlo. Zato já s pokorou zíral na ten skalní masív s oknem ve tvaru trojúhelníku a na železná vrata, která bránila v proniknutí dovnitř. Věděl jsem, že tento vchod v pravěku neexistoval, že otvor vylámali někdy před více než stovkou let. To místo, skála a prostor před ní, s těmi lidmi a pobíhající drobotinou, mě zrovna nijak neuchvátilo, avšak věděl jsem své. Když jsem tam přijel podruhé, o rok později v létě, už tam nebyl takový ruch, nikdo tam nepobíhal, ani se neškrábal nahoru po skále. Postávalo tam jenom několik dospělých stejně mlčky jako já. A tehdy jsem si vybavil kdeco z toho, co jsem o Býčí skále kdy přečetl. Bral jsem do rukou kousky kamenné drtě a kladl je zpět na jejich místo, a to v naprostém klidu, než abych je jen tak pohodil. Docela živě jsem si představil, jak tím vyvýšeným oknem v posvátném tvaru trojúhelníku proniká dovnitř do velké síně světlo, které ve tmě působí jakýmsi zvláštním šerosvitem, snad jako v nějakém astrálním světě nadpřirozena. To, co se kdysi dávno zrovna tam odehrávalo, jakási mystéria, doprovázená krutými obřady, zřejmě hromadnou anebo postupnou oběti lidí i zvířat. Ten úžasný poklad, nesmírně drahocenný, který tam zůstal skoro dva a půl tisíce let. K tomu ohně a kovářské obřady s procházením přes oheň bosou nohou, braní žhavého železa do rukou. Vlastně takové rituální překonání vlastního lidství a povýšení do stavu téměř božského. Prostranství před jeskyní bylo jako dělané pro veřejné obřady, třeba o pradávném nočním svátku, kdy se zapalovaly ohně v předvečer prvního máje. Docela jsem si představil planoucí figurínu z proutí ve tvaru býka. A mnoho jiného se mi ještě představilo v hlavě. Ani jsem neměl ponětí o čase, jenom vím, že postávající lidé odcházeli a místo nich se tam vždy postavil někdo další. Nějak jsem duchem uvízl tam uvnitř. Ale musel jsem se z toho vytrhnout. Sice nerad, ale musel jsem. Den se zvolna chýlil k večeru a já měl v autě málo benzínu, takže jsem uvažoval, jak se co nejkratší cestou dostat k benzínce. Ještě jsem se dlouze zahleděl na tajemnou skálu, docela nerad jsem vsedl do auta a vyjel jsem nahoru lesem. A tehdy, zrovna jako bych tam někde překročil anebo přejel nějaký bludný kořen, jako ve starých pohádkách a pověstech. Nebo co to vlastně bylo, co mě tam drželo, ale tak nějak podivně, protože jsem jezdil stále dokola přes lesy a louky Moravského krasu, skoro k zešílení po stále stejných místech, což jsem vůbec nechápal, a postupně jsem nabíral hrůzu a děs z toho, že mi v nádrži dojde benzín a uvíznu v místech, které se mi najednou jevily, jako bych se ocitl někde až na samém nejtemnějším konci světa, a kdo ví, s čím bych se tam za noční tmy potázal. Když se mi pak podařilo nabrat správný směr a přijel jsem k benzínové pumpě, v nádrži zůstávalo benzínu sotva na dně. Asi by mě nikdo nepochopil, vždyť jsem potkával tolik aut, autobusy plné výletníků, ale ne všude. Projížděl jsem přece i cestami bez asfaltu, zrovna takovými, které jako by vznikly kdysi hodně dávno, ještě v pravěku, vyšlapány dobytkem a vysypány kamennou drtí, přesně takovou drtí, jakou jsem zrovna toho dne v dlaních prohmatával u té podivuhodné jeskyně, zvané prý odjakživa Býčí skálou. Prostě jedna ze situací, na které se nezapomíná.

Vydáno: 19.8.2017 17:17 | 
Přečteno: 121x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.