Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Pořádek musí být

Na jaře v roce sedmdesátém pátém. Část posádky odjela na cvičení. Velení převzal major, zástupce velitele štábu. Vlastně ho tam ty naše šarže, co na to cvičení odjely, nechaly s plným vědomím, ať po dobu jejich nepřítomnosti drží zbytek posádky železnou rukou. Raději, než aby na cvičení vymýšlel kdejaké nesmysly a otravoval tak své kolegy. V posádce prý toho tolik nenatropí, i když, kdo ví, co bude. A v tom smyslu ten major opravdu nezklamal. Stalo se totiž, že jeden či dva vojáci na vycházce ukradli kolo a to pak vhodili do příkopu kousek před bránou kasáren, aby to stihli. Bylo z toho velké pozdvižení. Ten major, momentálně zastupující velitele útvaru, si nechal všechny vojáky z rot seřadit na buzerplacu. A tam stručně vylíčil, co se stalo a že je to pro útvar hrozná ostuda. Ta se dá vyřešit jedině trestem. Tak ať se viník nebo viníci přiznají dobrovolně, čest je přece čest, vždycky byla a vždycky bude. Čekal na přiznání. Nikdo se k tomu neměl. Tak spustil, že on moc dobře ví, o koho jde, a že raději dá možnost, aby se někdo přihlásil, že o tom hanebném činu něco ví. Napřed dal tři minuty, že si na to počká. Pak to zkrátil na jednu minutu, že to musí přece stačit. Nikdo se nepřihlásil. Takže ten major na to prohlásil: Dobrá! Vojáci, co chcete, to máte! No a na to vyhlásil, že trestá celou posádku až do té doby, než někdo za ním přijde a poví mu, kdo tu hanbu způsobil. Takže celé dva týdny, než přijeli velitelé s části mužstva z cvičení, bylo vidět vojáky, jak uklízí naprosto všude. I z té asfaltové cesty by se dalo jíst, jak byla čistá, když s odstupem padesáti metrů chodily dvojice či trojice vojáků se smetáky a doslova všichni hledali, co uklidit. A v celých kasárnách, i ve světnicích, se blýskalo a lesklo, co jen mohlo. Dobře jsem si všímal těch vojáků. A že by je to kdovíjak mrzelo, se opravdu nedalo říct. Spíše jsem měl dojem, že to dělají docela rádi. Jasně, od samého začátku, když člověk přišel na vojnu, měl pocit, že veškeré to uklízení, to dělání pořádku, je něco jako nátlak, nebo spíše trest, ačkoliv to nikde tak nebylo napsáno, ani o tom nikdo tak nepromluvil. Ale teď už to bylo jiné. Tak najednou a tak upřímné…

Vydáno: 29.10.2017 19:39 | 
Přečteno: 129x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.