Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Poslední skok

Už jsem se zmiňoval, jak jsem od mládí rád běhal a skákal, dokonce i později jako dospělý jsem s oblibou překonával překážky výskokem. Až jednou. Bylo mi šestačtyřicet. Pracoval jsem jako pojišťovák, zrovna jsem neměl auto, jezdil jsem veřejnou dopravou. Toho podzimního dne jsem se oháknul jako pokaždé, když jsem měl navštívit významnějšího klienta. Světlý oblek, kufřík a deštník. Ta firma sídlila v jiném městě. Jel jsem autobusem a měl jsem přestoupit na okraji města. Bylo po vydatném dešti a měl jsem co dělat, abych stihl spoj. Autobus přistavil k zastávce a moc nechybělo, aby mi ujel. To jsem ale nehodlal dopustit, abych na schůzku přišel pozdě. Rozhodně se mi nechtělo obíhat dlouhé zábradlí jako řada dalších. Prostě jsem po krátkém rozběhu vyskočil na zábradlí. Kdysi u mě zcela normální. Teď tak trochu křeč. Hlavně poté, co jsem se odrazil k výskoku, ale i v tom letu. Taktak jsem se udržel na zábradlí, v podřepu na jedné noze, opravdu jenom se štěstím, anebo jako by mě snad něco neviditelného podrželo, abych nespadl do vydatné kaluže, černé od špíny. Prostě se mi podařilo, že jsem elegantně seskočil na kousek suchého chodníku a hnal se ke dveřím autobusu. Jenom jsem si uvědomil, že mě všichni sledují jako výtržníka. To určitě nebývá obvyklé, aby někdo takový ve světlém kvádru, s kufříkem a deštníkem takto vyskakoval na úzké zábradlí, pod nímž je ohromná kaluž. No, ale těch myšlenek, které se mi proháněly hlavou. Pochopil jsem, že příště už by to nemuselo vyjít. Takže konec. Už žádné podobné skoky. A také jsem se toho držel, třebaže to se mnou ještě občas cukalo, abych se pokusil. Vždy jsem odolal. Ty doby, kdy jsem si to mohl dovolit, jsou fuč a nevrátí se. Tak to přece v životě chodí. Vždy občas něco končí a něco začíná...

Vydáno: 24.9.2017 3:36 | 
Přečteno: 120x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.