Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Přece profíci!

V září v sedmdesátém druhém roce. Se spolužákem Lubošem jsme tehdy na začátku školního roku nastoupili do školy později skoro o dva týdny. Byli jsme totiž na uměleckém turné ve Francii. Tančili jsme v souboru lidových tanců, který byl toho času velmi uznávaný nejenom v republice, ale i v zahraničí. Když jsme přišli do školy, všichni se kolem nás točili, profesoři, spolužáci, spolužákyně, ale i děvčata z vyšších ročníků. Těch otázek! A těch našich odpovědí. Obzvlášť jsme zdůrazňovali, že jsme ve Francii vystupovali za peníze, tedy něco jako profi. Skromně jsme přitom pomlčeli o tom, že šlo jenom o jakési kapesné, abychom třeba měli na limonádu a tak podobně. No, sami jsme těm svým řečem věřili, protože jsme tomu chtěli věřit, no a když jsme to pořád dokola opakovali, kdo by pak za to třeba nedal ruku do ohně. Takže v ty první dny bylo kolem nás dost slávy a hodně rušno. A zčista jasna za námi přišla jedna profesorka, která měla na starost kulturu. „Mládenci, moc si vážíme, že jste na naší škole,“ zalichotila nám obdobně jako ostatní. „Budeme na vás pyšní, když nás budete reprezentovat na různých kulturních besídkách jiných škol. No, udělejte to pro naši školu. Vždyť přece umíte.“ No, že bychom se do nějakých školních besídek nějak hrnuli, když jsme zažili vystoupení na zámcích u řeky Loiry? A vyprodaná letní kina, plné sály, a tak dále. No ale co bychom neudělali pro školu. A hned jsme dostali úkol. Za tři dny v sousedním městě. Ideální by bylo zatančit kozáčka, to tehdy něco znamenalo. No tak jo, přikývli jsme. Kroje včetně rubášek a pásů a holínek jsme si pořídili v divadelní půjčovně. Se šavlemi nám to šlo skvěle jako se zbojnickými valaškami. Podsekávačky a osmičky s výskoky to byly jako vyšité, jak se říká. Jenom hudbu jsme potřebovali. Pomohla nám profesorka ruštiny. Měla nějaké gramofonové desky. Vždycky jsme poslechli začátek, než jsme se rozhodli. U té jedné desky jsme si poslechli celou minutu, i když skladba trvala nějakých pět minut. Nám to stačilo. Byli jsme spokojeni. Desku si Luboš vzal domů, že si to poslechne celé. Takže jo, podmínky jsme měli zajištěné. Akorát nebylo kdy se sejít a celé si to vyzkoušet. Ani on, ani já, prostě jsme neměli čas. Tak to přece někdy bývá. Ale co, říkali jsme si. Profíci z Francie to zvládnou, třeba levou zadní. Takový kozáček, to pro nás bylo jako nic. Zvládli jsme přece jiné věci. Takoví profíci přece musí umět, no ne? Nastal ten den, kdy jsme na tu besídku měli odejít ještě z vyučování a my jsme si u té profesorky, co se starala o kulturu, vyžádali ještě hodinu volna, abychom si mohli své vystoupení trochu zopakovat, alespoň bez hudby. Šlo o hodinu matematiky a měla se psát písemka, takže nám to docela přišlo vhod. Matykář se sice stavěl proti, ale paní profesorka ho snadno umravnila. Šlo přece o vyšší zájmy, o zájmy školy. Takže jsme si na záchodku sepsali na papír, jaké prvky a v jakých sériích zařadíme, naše choreografie nebyla vůbec složitá. Pro nás přece neměl být problém si to zapamatovat. Tak jsme odešli ze školy a odjeli jsme autobusem na tu besídku. Byl to kinosál a lidí tam bylo dost velké množství, hlavně žákyně, ale i žáci, vesměs v našich letech. Vzbudili jsme pozornost, sotva jsme se převlékli do kozáckých kostýmů. A s těmi šavlemi jsme vypadali hodně zajímavě. Obzvlášť když jsme předvedli výskoky s podsekáváním a máváním do osmiček, že se šavle blýskaly, až oči přecházely. Za chvíli jsme měli víc diváků na chodbě, než jich zůstalo v sále. Nám to docela lichotilo. Obzvlášť udivené dívčí tváře. Ale i hoši zírali, jak nám to jde. Dokonce museli zasáhnout pořadatelé, aby mládež nahnali zpět do sálu. A pak jsme se dočkali. Když jsme vystoupil na jeviště, přivítal nás nadšený potlesk. Kdosi vzadu za kulisami pustil naši desku s hudbou. Ruská harmonika, neboli garmoška, jak se běžně říkalo. Melodie byla svižná a docela podmanivá. Hned ze začátku jsme takzvaně vystřihli pár skoků se šviháním šavlí, nějaké podsekávačky, osmičky, pak jsme šli do nízkého kozáčku s vykopáváním z podřepu, následovala výměna pozic, při vysokém kozáčku, když jsme ze stoje šli do podřepů a tak jsme si vyměnili svá místa. Všechno šlo skvěle. Ale až do chvíle, kdy garmoška začala zrychlovat. To už jsme se s Lubošem na sebe podívali a já měl pocit, že on byl více překvapený, než já. Ale přece on tu desku měl doma, tak skladbu slyšel celou. O tom jsem nepochyboval ani chvíli. Takže klídek, říkal jsem si. Jenomže se v té skladbě přidala další harmonika, a další, možná ještě další, prostě kdo by to počítal. Tempo bylo neuvěřitelné. Trochu jsme se snažili o vlastní rytmus, když jsme se opět míjeli při vysokém kozáčku, on na mě s výrazem: co teď? A můj pohled na něho: co já vím? Najednou jsme oba všechno zapomněli. Všechno to, co jsme si napsali a nakreslili na kus papírku. prostě naše choreografie na to byla krátká. Jako by vůbec nebyla. Dál se to už nedalo. Ukončili jsme to výskoky s podsekávačkami a osmičkami, naštěstí ty šavle byly tupé. Jinak bychom při útěku, na který jsme se hned úprkem vydali, nedoběhli nikam. Tehdy, když jsme z té besídky utíkali, samozřejmě jsme tam nechali tu nešťastnou gramofonovou desku. Prostě v rychlosti jsme sbalili své saky paky a hr na autobus. Ale pak, když jsme si v autobusu trochu vydechli, jsem se Luboše zeptal, jestli si vůbec tu desku doma pouštěl, hlavně tedy tu naši nešťastnou skladbu. „No jo,“ ošíval se, „víš, Odrina chtěla být pořád se mnou, tak dlouho jsem byl pryč.“ Takže tak. No, ale nic jsem mu nevytýkal. Asi by ta deska u mě dopadla stejně. Také bych si těžko udělal čas. Asi nemusím zdůrazňovat, že se nám na druhý den do školy vůbec nechtělo. Čekali jsme, že za námi přiběhne ta profesorka, která nás na besídku poslala. Nic takového se nestalo. Když jsme ji pak o přestávce potkali, zdvořile nám odpověděla na pozdravy a šla po svých. Asi měla svých starostí nad hlavu. Ani od nikoho jiného jsme se žádných úsměšků ani urážek nedočkali. Nikdo nic. Asi díky tomu, že se to odbylo v jiném městě, řekli jsme si. A zároveň jsme si řekli, že příště vůbec nic nenecháme náhodě. Příště nás žádná garmoška nepřekvapí, i kdyby vařila seberychleji. No, ale dalšího pozvání na školní kulturní akci jsme se už nedočkali. Ani vzápětí, ani nikdy jindy. My jsme si to raději vyložili po svém. Tak, jak nám to ladilo. Na nějaké školní besídky se přece zvou jenom amatéři a žádní profíci. No ne?

Vydáno: 18.8.2017 8:49 | 
Přečteno: 165x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.