Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Romantika klukovských válek

Člověk  si občas rád zavzpomíná. Já si obzvlášť připomínám svá klukovská léta.  Tehdy  mně bylo takových devět až dvanáct. Někdy v polovině šedesátých let. Bydleli jsme v Havířově u kina Radost.  Byly tam dvorky vesměs náležitě oddělené jeden od druhého, což samo sebou přispívalo k jakési sounáležitosti a k posilování jakési místní identity i k vyhraňování se vůči ostatnímu „zbytku světa“.  Pravda, hoši z různých dvorků se běžně setkávali ve škole i jinde, klidně se navštěvovali a kamarádili, avšak když došlo k bitvě, vesměs každý znal své místo, jako když hráči hrají fotbal a pro svůj tým se vydají beze zbytku.
Havířov byl tehdy opravdovým městem mladých a hlavně nás devíti až dvanáctiletých tam bylo opravdu hodně. A byli jsme pilnými čtenáři dobrodružné a válečné literatury a nevynechali jsme žádné filmy, které nás v tom smyslu mohly jakkoliv obohatit o nové poznatky, či dokonce vyzbrojit.
Začalo to hlavně válečnými filmy z druhé světové války a Slovenského národního povstání. Například Jurášek, Kapitán Dabač, Orel se nevzdává. Kdekdo měl ze dřeva vyřezaný samopal s kruhovým zásobníkem. Přibývalo historických filmů z dřívějších dob, třeba o husitech, anebo o zbojnících.  Rádi jsme četli knihy Eduarda Štorcha o pravěkých lovcích.  Také knihy o antických hrdinech, kteří  čelili ohromné přesile nepřátel a buďto zvítězili, anebo padli hrdinnou smrtí. A kdo z nás by neznal romány J. Vernea? Takový se nenašel.
Na své jsme si přišli i poté, co v televizi dávali „Knoflíkovou válku“. Zajatci byli přivazováni ke stromu a někdy se jim nožíkem přeřezávaly i šňůrky u bot, výjimečně i gumy u trenýrek.
Každopádně pořád táhly kovbojské filmy a indiánky. Ale bezesporu nejmocněji ze všeho zapůsobily filmy podle románů Karla Maye. A hned první film z této série, „Poklad na stříbrném jezeře“, vyvolal až neuvěřitelnou mánii. Všichni kluci se museli zúčastnit. Každý chtěl být Winetou nebo Old Shaterhand, nikdo nechtěl být zlým banditou, takže při bojích se nezřídka střídaly strany a pozice, aby se každému dostalo cti a to zlé se nějak dalo přetrpět. Velmi se tehdy u nás rozmohly pušky  a pistole ze dřeva, na nichž byly přibity kolíčky na prádlo. Do gum od zavařenin, přivázaných špagátem,  se vložil kamínek, uchytil kolíčkem a guma se natáhla na hlaveň.  Někdy to střílelo na 10 kroků docela přesně a zasažený to pocítil. Většinou šly střely mimo své cíle, ale to nikomu až tak nevadilo.
Indiánská romantika zasáhla i holky. Avšak u nich probíhala jinak. Stavěly si stany z dek, nosily čelenky, někdy s péry, a zabalovaly se do dek. A to bylo všechno, co dokázaly. My kluci jsme si to jinak  užili.
Obzvlášť  příhodné pro skvělý boj bylo, když napadl první sníh, zejména mokrý a náležitě lepkavý. Hned se stavěly bunkry proti komukoliv a vždycky se někdo našel, kdo zaútočil.  O nepřátele nouze nikdy nebyla. Tajně se vyráběly takzvané ledovky, sněhové koule dlaněmi řádně upěchované  a ohřívané dechem, aby na mrazu ještě ledově ztvrdly. Ty se střádaly v bunkrech tajně, aby o nich nepřátelé nevěděli.  Patřičná salva takových střel odradila jakýkoliv  útok a někdy zanechala boule, otekliny i pořádné modráky, na jaké se hned tak nezapomínalo.
My  z našeho dvorku  jsme nezůstávali pozadu.  Opravdu za nikým. Spíš opak byl pravdou.  Zejména  my čtyři, co jsme bydleli  v jednom vchodu, na samém okraji dvorku, hned u Kina Radost.  Kromě válčení  bylo pro nás všechno jen samá nuda. Škola, domácí učení, rodinné události. Dokonce i jakékoliv volno, pokud se zrovna nic zajímavého nedělo.
To od nás z našeho vchodu  vyšlo poměrně dost podnětů k vydatným třenicím. Troufám si přímo říct, že bez nás čtyř by si naši stejně staří sousedé zblízka i zdaleka  své válečné romantiky zase až tolik neužili.  A jednou jedenkrát jsem tyto zkušenosti využil v místě značně vzdáleném. Zrovna  jsem byl na prázdninách u tety v Mikulovicích nedaleko  Jeseníku. A musím prozradit, že tam zprvu byla pořádná nuda. Kamarádi i nepřátelé z našeho konce vesnice se bavili nejvíc  tajným kouřením, anebo ti starší si s děvčaty hráli na doktory. A co se týká klukovských válek? Vědělo se, že rány z praku zanechávají zbytečná zranění  a pokaždé se do věci vmísí dospělí, takže té správné zábavy si tam příliš neužili. Nanejvýš někoho z nepřátel přivázali v lese ke stromu a nechali ho tam do rána. Jinak se hoši tloukli nudou, což na nich bylo vidět, když se vláčeli kolem plotů a občas pokřikovali po kdekom, klidně i po mně. Tehdy jsem dostal nápad. Ve strejdově kůlně jsem si z prkna vyřezal pilkou a nahrubo rašplí obrousil pušku, snadno jsem našel kolíček na prádlo, hřebíčky, gumu od zavařeniny a provázek.  Vyčíhl jsem si chvilku, když  tihle znudění výtečníci procházeli kolem plotu. Moje puška střílela docela solidně a z dobrých osmi či deseti kroků trefila plechovku na bedně, jen to cinklo. Ještě jsem to před nimi zopakoval, stejně tak úspěšně. Nemusím líčit, jak to hochy zaujalo. Za dva tři dny nás bylo kolem dvaceti a počty narůstaly. Přítel nepřítel, všechna příkoří tatam.  A rozběhlo se to. Jedni jako Indiáni, druzí kovbojové. Pak zase jako vojáci. Jedni bránili okraj lesa, druzí útočili. A při mírových přestávkách  naslouchali mému úchvatnému líčení, jak skvěle jsme si  počínali v Havířově na těch našich dvorcích. A oni  záviděli, což jsem na nich viděl zřetelně.  A když jsem potom po nějakých sedmi letech přijel a některé z nich jsem našel v místní hospodě u piva, viděl jsem na nich, jak pookřáli. Jeden z nich mi tehdy řekl, že na mně hodně rád vzpomíná, protože to tehdy bylo to nejskvělejší, co kdy v životě zažil.
Ale upřímně, ono to bylo trochu jinak, než jak jsem to těm hochům vylíčil. To jen abych je naladil, což  dnes  přiznávám. Vždyť ani v tom Havířově neprobíhalo všechno  jenom hladce. Kolikrát nám čtyřem z  našeho vchodu dalo hodně námahy, aby vůbec nějaký boj vzplanul. Když se v celém okolí nikdo nedal zlákat, bylo třeba pro věc něco udělat. Tak jsme třeba chytili nějakého zatoulaného malého smrada, nakopali mu zadek a poslali ho na jeho dvorek  se vzkazem, že tam jsou všichni zbabělci. Měli jsme ale jednu velkou nevýhodu. Že nás bylo žalostně málo. A tak jsme kolikrát nestačili zírat, jaké hordy navztekaných nepřátel se z ničeho nic vyrojily. A pak nás honili takřka po celém  městě a dalo šílenou námahu pořád utíkat a přeskakovat všelijaké překážky.  Někdy bylo hodně těžké pronásledovatele setřást, obzvlášť když mezi nimi byli dobří běžci. Někdy jsem měl pocit, že chtějí dopadnout jenom a jenom mně, to když jsem třeba z dálky uviděl své kamarády chodit jen tak, v klidu, zatímco na mně se zrovna pořádal velký hon. Každopádně to byly skvělé  tréninky,  takové se hned tak nezažijí.  Právě ve  vyhrocených situacích člověk teprve pozná, co ze sebe opravdu dokáže vydat.
Nešlo to jinak,  úplně jsme si znepřátelili  všechny party v okolí, dokonce i celý zbytek našeho dvorku, což rozhodně nelze považovat za prozíravé. Ale ani tak jsme nehodlali složit zbraně. Z dávné historie jsme věděli, že třeba Římané prohráli s Hanibalem několik bitev, avšak nakonec rozhodnou bitvu vyhráli. Měli jsme i další informace, nejen z dějepisu, ale hlavně z dobrodružné literatury.
Nakonec jsme se  my čtyři svého vytouženého velkého vítězství  v žádné rozhodné bitvě  nedočkali. Postupně  jsme začali mít každý jiné zájmy a veškeré klukovské bitvy se pro nás staly  minulostí.  Ale jak už jsem se zmínil, nějaký užitek z nich přece jenom zůstal.  Třeba mně se později  na dorosteneckých olympiádách podařilo vyhrát několik medailí v běhu i ve skoku vysokém. A já vám tady povídám:  takhle běhat a skákat vás při školním tělocviku  opravdu nikdo nenaučí...

zpracováno pro www.padychbooks.com                                               napsal: Jan Padych
 
--------------------------
Nakladatelství Daniel chystá v průběhu roku trilogii z konce doby bronzové „Z pravěkých ság“ . Připravuje se také pojednání „Temné stíny dávnověku - Svět pravěkých mužů, héroů a bohů“.
 


Vydáno: 12.5.2017 15:42 | 
Přečteno: 236x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.